Ve stínu zločinu

Nad bojištěm padlých
zapadlo slunce
a neživí šli spát
s dechem navždy zatajeným
bloumáš nad vším,
co mohlo být
a polohlasně se ptáš: „Už je pozdě snad?“
Za zaprášeným stolem
sedí o několik vrásek starší smířená
tvoje žena
mlčící
a já křičím
do pekel volám
s tváří solí vysušenou
po pekle toužící.
a kdo
vyplní ten kráter
vzpomínek a citů,
když
já se dívám
skrz hlínu a nevidím
nic,
protože slunce
už nevychází..
?