Všichni muži vyjeli z tábora a vůdčí postavení brzy zabral Nicolas. Jeho kůň nebyl tak silný jako kůň mého otce, ale Nicolas ho pořád poháněl a vedoucí postavení si chtěl udržet. Hrabě s dvěma novými společníky udržoval od Nicolase několikametrový odstup. Jezdci se pomalu blížili k místu, odkud začalo znatelné stoupání. Písčitá až kamenitá rovina byla střídána vrchovinou. Za kopcem, na který mířili, se rozprostírala skalnatá průrva, která otvírala obzor hor a lesů. Ladrunův tábor se blížil.

Nicolas na jezdce čekal pokaždé, kdy začal mít sám pocit, že je daleko nebo když ostatní ztrácel z dohledu. Po dosažení skalnaté průrvy však na jezdce počkal, až dojedou a už cválal podél nich. Přeci jen zaváhal, jestli nepřichází o nějakou důležitou informaci. Začínalo se stmívat a hrabě zaváhal, jestli je rozumné přiblížit se k táboru, aniž by dobře viděli a byli sami dobře vidět. Obrátil se na Nicolase.

 „Nicolasi, tak mě napadá, co kdybychom tady svoje nové dva společníky zanechali, aby se utábořili a vyjeli za Ladrunem sami. Snad se nám podaří nevzbudit dojem nevítaných hostů.“ Hrabě se snažil vyčíst Nicolasův názor z jeho tváře, protože Nicolas od doby, co přibrali Marivauxe a Boiteaua, nepromluvil téměř žádné slovo. Postavil se s koněm vedle hraběte a zadíval se před sebe do kopce. Západ slunce halil nebe do červenošedé a vítr ze strany hor nebyl už tak teplý jako od moře. Pohrával si s Nicolasovými hustými vlasy a často mu dlouhou ofinu zavál do očí. „Myslím, že je to dobrý nápad jet do tábora jenom ve dvou. I tak budeme mít nejspíš práci přesvědčit je už z dálky o našich úmyslech,“ řekl po chvíli a zdálo se, že trochu pookřál. „Těžko říct, jestli mě vůbec poznají. Je to už doba, co jsem tudy uháněl opačným směrem k Montpellieru.“ Nicolas se otočil směrem, odkud právě přijeli. Dva noví muži pochopili rychle, sesedli z koňů a začali si rozbalovat vaky a připravovat se k utáboření. V soutěsce byli kryti poměrně dobře a tak ani necítili potřebu být příliš ve střehu. Záštita hraběte je během cesty uklidnila a kdyby se jim to nepřipomnělo, snad by i zapomněli, že právě dezertovali. Hrabě s Nicolasem se odpojili. Krátce nato se sešeřilo.

Koně stoupali po kamenité cestě pozvolna vzhůru a muži dávali velký pozor, aby z ní nesjeli. Do úplné tmy mohla zbývat tak hodina a oni věděli, že do té doby musí dorazit na místo. Jinak budou muset přenocovat někde poblíž, což skýtalo určité riziko, a proto se snažili tuhle možnost vyloučit nepřetržitou jízdou.

„Smím se vás zeptat, sire“ nedalo Nicolasovi po delší odmlce, “vy těm mužům věříte?“

Otec se pousmál, aniž by to dal najevo a pomalu odpověděl. „Nicolasi, v životě jsou chvíle, ve kterých se musíš rozhodnout rychle. A my je můžeme potřebovat. Možná jim věřím víc, než některým u kulatého stolu v Toulosse, kde každý prospěchářsky šplhá za kdejakým královským vyslancem. Nezapomeň, že to jsou dezertéři a svým způsobem je máme ve svých rukou. Není v jejich zájmu jednat proti nám. Nic by z toho neměli.“ Můj otec, hrabě Brissot se zadíval na Nicolase, který zamyšleně pozoroval dozadu ubíhající cestu ze hřbetu svého černého plnokrevníka a límec kabátu z hrubé vlny mu tvář zpola zakrýval.  Nicolas vztyčil hrdě bradu nad límec, narovnal se v sedle a lehce zrychlil tempo.  Mezi muži naběhla vzdálenost asi patnácti metrů. Otec přidal na klusu a postupně Nicolase doháněl.

Několik plátěných stanů kolem otevřené jeskyně bylo obehnáno ohradou, ve které se páslo několik ovcí. Tábořiště bylo vidět už z dálky, neboť jezdci vyjeli na vyvýšeném kopci nad sedlem, a tato vyhlídka jim umožňovala slušný přehled o dění v táboře. Věděli, že se brzy dostanou do konfrontace s Ladrunovou hlídkou a tak se chovali maximálně obezřetně, aby nevzbudili nežádoucí vzruch příliš brzy. Pomalu sestupovali do obydleného sedla a drželi se poblíž stromů, jejichž kmeny by mohli použít jako případný úkryt. Když dostoupli na jeho úroveň, kdosi zařval. „Vetřelci, do zbraně!“ Muž držící hlídku u vstupu do tábora křičel a vystřelil do vzduchu, aby vyburcoval ostatní. Během chvíle se sedlo změnilo v nepřehledné bojiště a vůdce Ladrun vylezl z jeskyně. S nedůvěrou si prohlížel muže u brány, kteří se zdáli v defenzívě za kamenným valem pod lesem, ale bylo mu cosi povědomého.

 „Nestřílejte!“ Sám vyšel vstříc oběma jezdcům. Nicolas, když ustala palba a rej loupežníků se uklidnil, vyšel ven zpoza úkrytu a zavolal na Ladruna. „Buď zdráv, Ladrune, to jsem já, Nicolas a tohle je můj přítel, který veze peníze za sůl!“ Ladrun sjel pohledem na doprovod a aniž by měnil výraz pohledu, prohlížel si hraběte v kabátci od hlavy k patě. „Buď zdráv, Nicolasi“, odpověděl a zasmál se. „Není tvůj doprovod úředník Ferme Génerale? To bych mu sůl milerád prodal. Ale před tím bych ji pořádně zdanil a tu daň bych si nechal!“ Jeho výrok zaznamenal pokřik a burácivý smích celého ležení, ve kterém se zatím všichni obyvatelé shromáždili podél ohrady a dívali se na oba přijíždějící. Nicolase někteří přeci jen poznávali. Pak se několik mužů vzdálilo podívané a zažehli ohniště podél celého obvodu. Stíny ohňů začali běhat po okolních stromech a lidech. Nicolas slezl z koně a šel se obejmout s Ladrunem.

 „Tví rodiče nevydrželi o moc dýl než ty. Ani nevím, kam se vydali, ale už jsme o nich neslyšeli“, začal Ladrun ještě s paží na rameni Nicolase a vedl ho do houfu k ohni před jeskyní, který už nabíral na síle. „Naše ohně jsou výstraha pro každýho, kdo by se sem odvážil,“ okomentoval světelnou záři Ladrun a přehazoval denní úlovky ležící na hromadě před jeskyní. Pak napíchl na bodec kus nějakého syrového masa, bodec  v mírné výšce upevnil a zaklesl mezi kameny a nechal maso péct. „Pokud máme vést jednání, tak se posaďte,“ řekl směrem k otci a pohybem hlavy naznačil, kam by si měl nový host sednout. Před jeskyní byla skupina pařezů poskládaných dokola a pokrytých ovčí vlnou. Ladrun se příliš nezměnil, říkal si Nicolas, jen s úžasem pozoroval jeho dlouhé vlasy, které mu za dobu, co se neviděli, narostly téměř k pasu a ve slepených pramenech mu zakrývaly téměř celá záda. Někde mu prosvítala vlastní plavá barva, ale vlasy už byly tak špinavé a zacuchané, že by se už na první pohled nedala rozpoznat. Byl oblečený v kabátu z ovčí vlny, pod kterým měl kalhoty z pečlivě vydělané kůže a k béžové barvě svrchníku působila jeho tvář osmahnutá sluncem a vysušená větrem výrazně kontrastně. Měl ostré rysy, užší nos a dlouhé úzké rty. Jeho výraz byl o to přísnější, když ze zvyku svěšoval koutky úst a orlím zrakem z úzkých očí sledoval okolní dění.

Muži zaujali místa kolem ohně před jeskyní a otec se ujal řeči. „Nicolas mi pověděl o tom, čím se zabýváte a měl bych pro vás obchod.“ Okolní obyvatelé jeskyně a příbytků se zdržovali opodál, ale snažili se pozorovat dění u ohniště. Celkem mohlo být v táboře tak třicet lidí a poté, co otec pronesl tuto větu, začínali se jeden po druhém přibližovat víc než na chabý doslech. Ladrun se zadíval na Nicolase. „Vidím, že jsi skutečně dodržel slib a to se u nás cení.“ Zavolal na nějakého muže jménem, které bylo velmi neobvyklé a otec by ho nedokázal zopakovat. Muž přinesl obilné placky a upečenou kýtu ze zvířete, které evidentně nebylo z místní obory a dřevěný korbel vína. Otec mu sdělil své požadavky stejně jak to řekl Nicolasovi.

 „Tu dohodu uzavřeme a vy mi tady k tomu necháte ještě jednou tolik co za prvních pět dodávek jako zástavu, kdyby se obchod nepovedl.“ Ladrun se napil. „Třeba že byste dostal záchvat spravedlnosti a zavolal na nás vojáky.“ Prohlédl si zrzavý kabátec a pobaveně se zatvářil. „Ovšem pamatujte, že tady je tři tucty svědků, kteří vás viděli, kdyby došlo na nejhorší. Alespoň v někom bychom dokázali vzbudit pochyby a těžko říct, kam by to až dospělo. A že to jsme my, kdo nemá co ztratit a to je naše výhoda.“ Poté si otřel zpocené zaprášené čelo o dlaň, kterou pak osušil ve svém kabátu.

 „Nemám nic takového v úmyslu, ale souhlasím s podmínkami. Kde je sůl?“ Otec odešel ke koni a vyndal z vaku těžkou koženou mošnu, ke které začal přihazovat ještě ze své kapsy ve vestě, kterou si pro tento účel vzal sebou. Nicolas začal pomýšlet na svoji odměnu a chtěl odvléct Ladruna někam stranou, ale on zatím svěsil koutky rtů a se svými shrbenými zády vypadal jako vyčkávající divoký býk. Zavětřil cosi se dít v lese na pravoboku a otci přestal věnovat pozornost. Vztyčil se a sáhl po pušce, která mu ležela u nohou. Vystřelil do míst, odkud vycházel hluk a praskání větví. Ostatní v táboře, navyklí na podobné situace následovali svého vůdce a se zbraní v ruce zaujali domluvené úkryty. Z lesa krátce na to vyjela skupina jezdců, kteří byli připraveni k boji. Tasili meče a když viděli možnost úkrytu, mířili k jeskyni. Ladrun nemeškal a dal znamením povel k akci. Otec s Nicolasem se taktéž chopili svých zbraní a aniž by co tušili, bojovali po boku loupežníků. Ozvala se první salva varovných výstřelů, neboť Ladrun, který se ukryl mezi kameny u ohrady nedaleko vjezdu do tábora, rozpoznal velitele vyhlášené podloudnické bandy, na jejíž dopadení už byla vypsaná odměna několik let. Co tady hledá, kladl si otázku a zadíval se k lesu. Z něho brzy nato vyjela družina celní stráže, která nezvykle daleko pronásledovala bandity. Ladrun byl z přítomnosti celníků překvapen. V ten moment bylo jasné, kdo na čí straně bude stát. Celní stráž byla složena asi z dvanácti mužů, kteří při dojetí k ohradě sundali své karabiny z ramen a namířili na jeskyni. Po chvíli jim jejich velitel něco oznamoval a rukou přitom ukazoval ke stanům, ale než se stihli rozptýlit a vyklidit volný prostor, ocitli se v reji lítajících nábojů, ze kterého nevyšel nikdo živ.

 Nicolas byl po celou dobu vedle otce a byl rád, že je po všem a přežili. Chtěl co nejrychleji odjet. Už měl v životě jiné cíle a nechtěl si je nechat ohrozit ničím, což otec v tu chvíli ještě nedokázal docenit, přestože sny o expanzi jeho vína do celé Francie nebyly tajné. Trochu nedůvěry v něm vzbudili noví návštěvníci tábora. Proč se Ladrun bez váhání postavil na jejich stranu bylo jasné, co ale bude následovat? Když ustala střelba, cizinci vystoupili opatrně z jeskyně, stále s  prstem na spoušti. Nikdo z Ladrunových lidí neopouštěl stanoviště.  „Hej“, zavolal velitel cizinců. „Nechceme s váma bojovat, jenom projíždíme“. Ladrun se mezi kameny postavil, takže mu bylo vidět do obličeje, ale  úkryt neopouštěl. „Jestli jenom projíždíte, můžete tedy jet, my nebudeme střílet“. Muž po chvíli sklopil zbraň a jeho muži ho následovali. Pobídli koně a zmizeli v lese.

Otec si nakládal vaky se solí, zatímco Ladrun počítal svůj zisk. Nicolas využil příležitosti, kdy otec nebyl poblíž, on ale přesto zaznamenal jejich tiché jednání v ústranní. Ladrun sedící na kameni začal z peněz počítat další hromádku, kterou pak bez jediného slova přesunul k Nicolasovi. Otec se k tomu už nevrátil, nepřipadalo mu to důležité. Fakt, že se Nicolas o odměně nezmínil předem, bral jako trochu dětinské gesto, které se mu dalo odpustit. Nicolas odměnu chvatně shrábnul do košile a nasypal do kapsy. Oběma mužům už nestálo v cestě nic než nabrat v ležení v soutěsce Boiteaua a Marivauxe a vydat se na zpáteční cestu domů. Nicolas se s Ladrunem rozloučil bez jediného pohnutí emocí a oznámil mu, že se už nejspíš neuvidí. Podařilo se mu z něj během zmatku vydolovat poměrně slušný obnos a víc neřešil. Otec si s Ladrunem domluvil místo a čas dalšího uskutečnění dodávky, které bylo už téměř v polovině cesty sem a místo otce by převzetí realizovala jím pověřená osoba, ke které by měl tu důvěru. Smluvili se na znamení, kterým se pověřená osoba vykáže.

O to se už Nicolas nezajímal a vsedal na koně. Otec nikdy na střelbu vysoko v horách nezapomněl a dokonce se tím někdy i trápil. Bylo mu jasné, že stojí na straně loupežníků. Podporuje obchod nezdaněnou a neproclenou solí. Zato mu hrozil provaz. Z Ladruna vyzařovalo cosi, co mu ale imponovalo. Snad to byla přísnost jeho výrazu, která byla přitom vyvažována jakousi aurou obětavosti, která byla měřena na život a na smrt. Byla v něm dokonalá odevzdanost osudu. S těmito příběhy, aniž bychom je krom otce znali, do našich životů na cordillském panství přibyly nezanedbatelné postavy Nicolase Bessierese, Boiteaua a Mariveauxe.  Do té doby, než mi o tom všem  otec ve vězení vyprávěl, byl pro mě Nicolas víc než bratr Pierre. A bylo by tomu tak i nadále, nebýt podvelitele Perrina.