Jacques Brissot V

Psal se rok 1742 a říjen se schyloval ke konci. Ten rok pamatuji dost dobře. Bylo po dožínkách, a jelikož nebylo nepříznivé počasí, bylo všeho dostatek. A jako každý rok se s koncem října blížily také oslavy mých narozenin. Narozeniny jsem měl vždy díky otci velkolepé. Nádvoří hradu bylo jako vždy zaplněné stoly a lavicemi a já se těšil na Barbaru. Tento rok  jsme však měli vzácnou návštěvu, kterou uvítala především matka a Pierre.

Jean Mortier de Lévis, manžel sestry mého otce, přijel hned  první den slavnosti a soustředil kolem sebe velkou pozornost. Dal si záležet, aby jeho řádně vyčalouněný kočár byl viděn ode všech stolů. Sám byl pečlivě ustrojený, měl na sobě modrý kabátec s výraznými knoflíky plný ornamentů vyšitých zlatou nití a dozdobený zlatými stuhami. Měl ho rozepnutý po celé délce a když během řeči gestikuloval (a on rád často mluvil), odhaloval mu vestu, rovněž spadající ke kolenům, jejíž krajky a stužky zanechávaly na tkanině jen velmi málo prázdného prostoru a téměř zakrývaly její původní lila barvu. Lila barva byla v módě – viděl jsem to v Paříži. Na rozdíl od předních dílů kabátce byla vesta po celé délce zapnutá a jen lehce z ní vyčuhovaly bílé kalhoty s manžetami. Kalhoty se nosívaly rovněž jen ke kolenům a na ně směrem ke kotníkům navazovaly bleděmodré punčochy. Prvotřídní model z pařížských salónů. Jen pár z nás, vesničanů, jsme to nedokázali ocenit. Na nohou měl střevíce s tolik módní přezkou, pod bradou jako doplněk límec a v nejvyšších společenských vrstvách tolik rozšířené žabó. Jeho vlasy byly dokonale schovány pod parukou, která byla bezchybně napudrovaná po celé délce ve stejné vrstvě bílým práškem s dvěma volně padajícími loknami podél spánků. Vzadu ho zdobil ohon svázaný tmavě modrou stuhou. V ruce svíral třírohý klobouk dozdobený pentlemi a pavími pery.

Madame de Lévis tehdy zůstala pro nachlazení raději ve svém paláci v Paříži. S Pierrem jsme vykukovaly zpoza rohu na nádvoří a s nedůvěrou jsme si nového příchozího měřili, neboť jsme ho ještě nikdy neviděli. Pierrovi se zaleskly oči a pozoroval nově příchozího se zájmem, já spíš s nechutí. Otec vyšel švagrovi vstříc, zatímco on se rozhlížel z kočáru.

„Vidím, že tento rok nám poskytl příležitost zvát k tabuli řemeslníky, sedláky i příživníky. Jen fontána, ze které by tryskalo víno, mi tu chybí.“

Pan de Lévis se roztomile zasmál a rozhodil při tom svým hedvábným kapesníkem.

„Je to milé, uzdravení našeho krále je skutečně věcí všech.“

Otec se zatím houpavou chůzí bezprostředně přiblížil ke kočáru. Měl jen bavlněnou košili bez krajek a jen s jednoduchými volánky pokrývající zápěstí. Zrzavý vlněný kabátec nosil od krku k pasu obvykle zapnutý a vestu jako tradiční součást oděvu nechával raději ve svém šatníku. Byl nesporným přívržencem venkovské módy pro svou praktičnost a jednoduchost, tolik kritizované francouzskou smetánkou a tolik populární v Anglii a dával to patřičně najevo. Výšivky a prýmky byly na jím nošených tkaninách vidět jen vzácně a v rámci uměřenosti. Tradiční kabátec byl bez ozdob, jen velmi lehce vypasovaný. Mimochodem, otcův zrzavý kabátec jsem podědil a nosil se stejným zápalem jako můj otec. Černé culotte pod kolenem byly přetažené přes zelené punčochy. Občas sice nosil hedvábnou mašli kolem krku, ale tomu spíš přisuzoval praktický význam než dekorativní stejně jako paruce, na kterou si nepotrpěl téměř vůbec. Měl rád to, co vyžadovalo nejméně úprav a vlasy si jen v týle svázal stuhou, pokud je nenosil rozpuštěné. Nad čelem je ani nesčesával a nechal je volně padat podél obličeje až pod lopatky. S otcem jsme měli vlasy podobné a věnovali jim stejnou péči. Však nám matka často říkavala, že vypadáme divoce. Bohužel jsme ji moc nezaujali.

Když oba muži stáli vedle sebe, sotva by se dalo usuzovat na jejich společný původ. Tím tyto okolnosti vrhaly na otce světlo přijímané společenskými soukmenovci se soucitem až ironickým úsměvem. Ne, že by mu to vadilo.

„Vítej u nás, milý Jeane, vítej na naší pevnosti, kde platí stejně pevné zásady, jako jsou její zdi. Na každé slavnosti je i lid naším hostem. Zpravil jsem tě přeci dopisem, že slavíme narozeniny mého syna. Však jsi to věděl a sám jsi se přihlásil k účasti.“

Pan de Lévis vystoupil z kočáru a pod napudrovanou tváří se objevil jemný posměšek.

„Tedy, dnes neoslavujete jako v Dijonu?“ 

Otec hřmotně odpověděl.

„Naše slavnost vychází jen z našich místních a nicotných přání, ale určitě neopomeneme věnovat přípitek i našemu králi.“

Otec stejně houpavou chůzí odkráčel ke dřevěné podestě ochotníků, která stála v zadní části nádvoří pod okny jídelny. Vodíval jsem si tam Barbaru a když okna do jídelny byly otevřené, zažili jsme tam spoustu legrace při poslouchání všeho, co otec křičel v rozčilení. Když jsem navíc ve sklepě ukradl do džbánu víno, byla to záruka pěkného večera.

Podesta už dlouho nebyla využívaná ke svému účelu. Otec na ni vylezl a hlasem, který se odrážel jak hořící louče od hradebních zdí, zvolal.

„Připijme nyní na mého syna a jeho krále Ludvíka XV.! Ať je našim dětem dobrým panovníkem a ať učiní zadost bídě!“

Ohněm osvícený obličej pana de Lévise se zvýrazněnými červenými tvářemi zářil spokojeností a vír zábavy se roztočil na plné obrátky. Řeč otce se jak zvlněná hladina rozlévala od stolu ke stolu, až lid začal jednohlasně volat.

„Ať žije král! Ať žije král!“

Otec si zatím poplácával po rameni s každým, koho potkal a bodře se dotazoval na zdraví a novinky.

„Musíš švagře“, přistoupil k němu pan de Lévis, „přijet někdy do Paříže. Tam by tě netrápil pohled na nouzi ubožáků. Jsou tam žebráci, ale to obstarají dominikáni. Pro nás se tam nabízí pohled na úplně jiné věci.“

Pan de Lévis se rozzářil a přidal na síle hlasu, protože se už s mým otcem pomalu přibližovali epicentru bujarého veselí.

„Koncerty, plesy a divadla. Co máš z takovéhle zábavy s těmito lidmi?“

Otec se s ním o tom vůbec nechtěl bavit. Vzal pana de Lévise za rameno a zeširoka se na něj usmál. Vynikly tím jeho velké zuby, které jsem podle názorů lidí, co otce znali, po něm podědil.

„Možná bude nejlépe, když tě s některými těmi lidmi rovnou seznámím. Začnu u svých dětí.“

Viděli jsme otce, jak nás vyvolává. Já nebyl daleko od něj, protože jsem už vyšel z úkrytu a jediné, co jsem sledoval, byla brána. Mlynář s rodinou si dal tentokrát na čas. Pierre se ovšem přestal ukrývat a špehovat de Lévise a přiběhl nadšeně k němu.

Jediný dojem, který jsem z pana de Lévise po celou dobu jeho přítomnosti měl byl, že ten člověk se sem vůbec nehodí. Jeho vyprávění mi připadalo legrační stejně jako jeho zevnějšek, ale musel jsem si to nechat pro sebe, jsouc nejistý otcem a jeho reakcí. Přeci jen jsem nechtěl ve Sténající věži pobývat příliš často. Když jsme s Pierrem byli malí, báli jsme se tam chodit bez otce, protože jsme slyšely spoustu zvuků, které věž, zvláště po setmění vydávala a bájili jsme různé historky, které se k tomu mohly vztahovat. Pierre mě jednoho dne přesvědčil, že tam určitě došlo k mordu a že ten zamordovaný chudák chodí po věži a sténá. Nikdy jsme se neshodli na tom, jak toho ubožáka vysvobodit. Když jsem byl starší, odůvodnil jsem si sténání čistě racionálně s ohledem na staré dřevěné trámy a průvan, který věží neustále proplouval. Můj tamější pobyt ve mně zanechal nepříjemný pocit na dlouhou dobu dopředu.

Otcův obličej se změnil starostí a zvýraznily se jeho tři hluboké vrásky kolmo nad nosem.

„Copak že sestra ochuravěla?“

Pan de Lévis pokrčil rameny.

„Snad za to může to chladné počasí. Dal jsem služebné pokyn, aby na ni dohlédla a v případě, že by se její stav zhoršil, přivolala neprodleně doktora.“ Otec jako by o celé záležitosti přemítal a mlčel.

„Nehledej v tom nic závažného. Jen se nevhodně ustrojila na jednu ze svých pravidelných vycházek. Když se mění počasí, někteří lidé to nezaznamenají hned a chodí stále jako v létě.“

Otec začal mávat směrem k jednomu hloučku.

„Snad ano“, dodal.

K oběma mužům se začal prodírat malý mužík středního věku. Vlasy mu padaly na ramena a chyběl mu přední zub, ale vůbec se tím nenechal omezovat a usmíval se od ucha k uchu, což, podle hlubokých vrásek kolem očí dělával často.

„To je Boiteau,“ zvolal otec a napřahal k němu přátelsky svou mohutnou ruku.

Malý mužík se zdvořile uklonil. Pan de Lévis se s nelibostí odvrátil od muže, jehož pach zřejmě nedokázal akceptovat a dal si před ústa kapesník. Otec Boiteaua poplácal po zádech.

„Nejlíp se mi stará o koně. Buď zdráv a ber si, co hrdlo ráčí,“ přivítal ho srdečně a dlaní ukázal na svého společníka.

„Tohle je můj švagr Jean de Lévis. Žije v Paříži, ale na chvíli zatoužil po venkově. Ať si tu sám zjistí, jak dobře se tu máme a může si spočítat, kolik druhů jen z masa je na každém stolu “, dodal a oči se mu šibalsky rozesmály.

„Pojď, napijeme se všichni vína“, rozhodl nakonec, vzal oba muže kolem ramen a odešel s nimi k nejbližšímu sudu.

Jak se otec seznámil se svým podkoním Boiteauem a kovářem Marivauxem jsem již vyprávěl. Proto nemůžu zapomenout na Nicolase. Nicolas donesl džbán ke kovárně a popíjel víno s Prázdnou kapsou. Byl v dobrém rozmaru, protože si opravil viniční domek. Z toho původního zbyly jen nosné zdi, vše ostatní bylo zchátralé. Stál při původní vinici, která byla napůl oschlá a napůl plná plevelu.  Rozprostírala se na opačné straně než byl hrad s vesnicí a jelikož byla na svahu kopce, na hrad z ní nebylo téměř vidět. Jinak tam byla úplná samota, ale Nicolasovi to zřejmě nevadilo. Do doby, než si ve viničním domku opravil střechu, bydlel v kovárně. S Prázdnou kapsou spolu trávili hodně času a Marta mu nosila jídlo přímo z kuchyně od Germaine.

Aubin po vypití džbánu vína vytáhl píšťalu a začal hrát.  S Barbarou jsme se ihned dali do tance a myslím, že jsem si ten večer na nádvoří pěkně užil.  Zábava se strhla krátce po našem tanci, to vyzval k tanci Martu také Nicolas. De Lévis sice namítal něco o tom, že to není žádná oslava, když chybí ochotníci, ale jeho názory mne vůbec nezajímaly.

Po přípitku, když se otec ocitl stranou stolů a oheň ho jen lehce osvětloval, se ho pan de Lévis s nepatrnou dávkou odvahy, kterou musel vyvážit pro něj snad přílišnou přímost a bodrost otce, zeptal.

„Nemáš strach, milý švagře, že budeš zaostávat za světem, když budeš žít v těchto poměrech? Nechceš alespoň na čas přijmout azyl v našem domě v Paříži? Nemáš přeci jen strach, že se staneš jedním z nich? Tvůj životní styl je podivující, uvážím-li, jaké máš postavení.“

Otec se na něj zadíval s otcovským pochopením na tváři a změřil si jeho postavu od hlavy k patě.

„Ale Jeane, můj milý Jeane, cožpak se právě k našim hodnostem neváží příslušné povinnosti? Vidíš ten hrad, tu ohromnou velkolepou stavbu“, otec vzmáchl ruku směrem k hradu, který, jindy tmavý, byl nyní osvětlený obdivuhodným množstvím loučí a téměř prorocky ji držel nahoře, „ tak ten tu stojí stovky let a víš, jakými boji si tyhle končiny prošly. Já nemám právo měnit poselství, které mi bylo dáno. Proto se nezlob, když tvoje pozvání do Paříže odmítnu. Mám teď nějaké starosti a vyžadují moji přítomnost“.

Pan de Lévis si opřel loket o dlaň a prsty si přejížděl po bradě.

„Divím se, že tu práci nenecháš úřadům. Téměř každý šlechtic, který se přistěhoval z venkova do Paříže, to udělal rád.“

Otec se zasmál a zároveň očima hledal intendanta. Deffand se mezi námi nezdržoval. Chodil si jen nalít do džbánu víno ze sudu na dvoře. Nicméně přítomnost de Lévise ho příjemně překvapila a z pozdravu obou pánů bylo jasné, že se ještě setkají někde o samotě.

„To chápu. Však znám problémy s panem Deffandem, který se mnou jedná jak se zlodějem a mluví ke mně jako k tomu poslednímu hlupákovi.“

Otec se usmíval a zdálo se, že tato skutečnost v něm nevyvolala žádný negativní dojem.

„Á, tamhle je Nicolas Oudinot, náš místní opat,“ představoval hrabě vytáhlého muže tmavých kučeravých vlasů, na kterého ukazoval a gestem ho zdravil. Jeho tmavá kutna změnila tvar a po chvíli bylo možno rozeznat vztyčenou zdravící paži.

„Kolikrát naše rozhovory o bohu sahají až k ranním hodinám.“

Vykročil směrem k hradu a pan de Lévis ho mlčky následoval. Otec se po cestě usmíval, byl spokojený a vínové opojení se na jeho náladě podepsalo především.

Náš hrad, ve kterém jsem byl moc rád a nikdy jsem do dospělosti nepobýval mimo jeho zdi, byl opravdu majestátný. Vedl k němu most přetínající řeku, která nikdy moc vody neměla, ale pro ty, co neuměli plavat, mohla působit příkoří. Most byl padací a nejednou jsme ho pomáhali s Pierrem vytahovat, když se tlupy banditů rojili v okolních lesích.   Hrad byl z šedého kamene s vysokými tři metry širokými zdmi, které skutečně navozovaly dojem bezpečí. Hlavní hradní budova měla čtyři věžičky, na každém rohu obvodu jednu, ve které jsme se střídali v držení stráží. Nikdy jsme neměli obsazené všechny, ale jednu či dvě obývali stráže složené někým z nás. Ještě děd nařídil hrad obestavět dřevěnou ohradou asi pět metrů vysokou a protknout ji několika střílnami, do kterých dosazoval lidi z bývalé vojenské družiny. Otec tam potom dosazoval lidi z řemeslné obce, protože ti především byli při síle, přestože nejvíc důvěřoval intuici Boiteaua a Marivauxe. Do střílen jsme chodili častěji než do věží. Tedy alespoň my s Pierrem. Vesměs jsme žili v zeleném koutě Languedocu, ve vnitrozemí kousek od hranic s Bordeaux a s Amiensem.  

Matku slavnost venku nezajímala, raději meditovala nad Biblí. Nebyla ten typ, že by vyhledávala početnější společnost, nebavilo ji nikde zářit, nikde tady v provincii, a na svůj zevnějšek dbala podle toho. Otec mě k sobě zavolal a já byl nucen nechat Barbaru na dvoře samotnou. Nicméně Nicolas mě v tanci okamžitě nahradil. Stáli jsme s Pierrem vedle otce, na kterého jsem se nemohl soustředit a pokradmu jsem sledoval Barbaru při tanci. Zavedl nás k matce před její komnatu.

 „Pojď ženo, Jean dole čeká a chtěl by tě pozdravit.“

Ve dveřích mírně zavrávoral. Sestupoval schodištěm a matka ho tiše následovala., aniž by se převlékla do honosnější róby. Skákali jsme po schodech za nimi. Pan de Lévis si dal záležet, aby jeho úklon působil co nejvybraněji a mimiku svého obličeje podřídil cele roztomilosti.

„Madame, jsem potěšen, že vás poznávám. Dlouho jsme se neviděli a jsem velice rád, že mohu opět po převelice dlouhé době spatřit vaši krásu a ušlechtilost vašich očí.“

 Matce se nezvykle rozzářil obličej a pokryl jemným ruměncem.

„Vítejte u nás, milý příteli. Doufám, že hned tak neodjedete a využijete naší pohostinnosti co hrdlo ráčí. S radostí jsme vás již očekávali a nemůžeme se dočkat, až nás vybavíte informacemi, co se děje v Paříži.“

Sklopila oči a v koutcích úst se jí objevil lehký úsměv. Přestože jsem o jejich setkání nejevil přílišný zájem, zaujalo mě, že se matka na něco těší.

„Nevím, co všechno vám nabízí váš dům, snad ale podobné pohodlí naleznete také u nás.“

Pan de Lévis opět vykonal okouzlující a hluboký úklon.

„Madame, jsem vaší pohostinností nesmírně potěšen a využiju ji dle vašeho přání.“

Otec se zatím opíral o krbovou římsu a popíjel víno.

„To jsou tanečky,“ bručel při pohledu na chování pana de Lévise.

Víno mu tupilo smysly a s dávkou nostalgie si vzpomněl na vyprávění svého děda, kterému zas vyprávěl jeho děd o dobách, kdy muži v místnostech nespali jen se svými ženami, ale také s koňmi. Ty koně by vzal momentálně s povděkem větším, než svoji ženu. Díval se přitom na milého Jeana, jehož vůně naplnila éter i přes vůni hořícího dřeva a svoji ženu, jak tam za hedvábnou clonou radostně švitoří.

„Pierre“, zvolal pan de Lévis, když vylezl zpoza clony. „Jak tě tak konečně vidím v plném osvětlení, musím uznat, že jsi vyrostl  v krásného muže. A ten oděv, není snad přímo od krejčího z Paříže?“

 Pierre se samolibě usmál.

„Jsem moc rád, strýčku, že jste přijel do tohoto domu. Jistě do jeho šedé monotónnosti zanesete trochu čerstvého vzduchu.“

Pan de Lévis spěchal rychlým krokem od matky vstříc Pierrovi.

„Ten hoch mluví jako šlechtic. Ten jistě ještě udělá kariéru.“ Chytil Pierra radostně za ramena.

Otec opustil společnost, když  zrovna pan de Lévis, zářící radostí a dělající nadměrný hluk, sděloval matce své zkušenosti s šitím získané od krejčího. Bylo vidět, že je matka celá nesvá ze svého obyčejného oděvu a nervózně si uhlazovala předloktí.

Než otec odešel spát, přikázal, aby každý návštěvník dostal s sebou domů víno, maso i chleba. Došlo mi, že de Lévis si s Pierrem bude rozumět a pro mě to bude v de Lévisově přítomnosti znamenat zhoršení pozice na rodinném poli. Tenkrát jsem začal uvažovat, že se nastěhuju k Nicolasovi do viničního domku. Pozorovat matku a Pierra, jak se snaží zalíbit tomu člověku z Paříže, ve mně už tenkrát vyvolávalo nechuť. 

Pan de Lévis se do noci procházel s matkou po hradních chodbách a sytil ji verši a romantickými historiemi. Slyšel jsem je vždycky, když procházeli kolem dveří mého pokoje. Noc bohužel nedopadla, jak jsem si přál, protože Barbara musela domů se svými rodiči.

„Ach, má drahá, to je druh konverzace, který vede každý salon v Paříži.“ ohromoval de Lévis matku, když opět přecházeli za mými dveřmi.

„To je ale zajímavé, je-li tomu tak“, slyšel jsem ji.

Když už jsem nemohl být s Barbarou, napadlo mne trochu pootevřít dveře a užít si před spaním ještě trochu legrace. Naštěstí už stáli trochu opodál a můj nejapný žertík nebyl zmařen. Pan de Lévis si právě přiložil dlaň na hruď a jako v přísaze vážně odpověděl.

„Madame, vám bych nikdy nelhal, neboť bych nedopustil, aby i sebemenší šmouha kazila naše přátelství. Jen, řekněte mi,“ řeč pana de Lévise už nabrala jemnějšího zabarvení, „proč jste na mé dopisy nikdy neodpověděla?“

Matka řekla bez rozpaků.

„Netušila jsem, co vše bychom spolu mohli sdílet. Tedy, říkáte, že třikrát týdně chodíte do divadla?“ Její velké tmavé oči nadšeně vzhlédly ke svému doprovodu.

„To je také pravda. A mezitím se o tom v salonech vedou kritické hovory. Je to vskutku báječné.“ Mezitím obě postavy dorazily před vedlejší dveře, kde bydlel Pierre. Na chodbě nikdo nebyl a tak jsem slyšel stále dobře.

„Můj milý, nejsem v tomto druhu rozprav moc sběhlá, četla jsem jen pár knih z doby antické a opery těžko kdy uvidím,“ posmutněla matka.

Byla sevřena do šněrovačky a na široké krinolíně s velmi pružnou kostrou a s pěti řady obručí, které se jí směrem k pasu postupně zmenšovaly a byly spojeny voskovým plátnem nesla obyčejné bílé šaty. Kostra byla natolik pružná, že si musela dávat pozor na jakýkoli pohyb, aby ji nerozhoupala, což mohlo mít pro ni a společnost nedozírné následky. Sukně byla nařasená a matka  musela té konstrukci přizpůsobit i držení svého těla, které vypadalo poněkud nepřirozeně. Musela neustále držet ruce s lokty mírně vzhůru a nemohla se uvolnit. V horní části měla hluboký dekolt orámovaný bělostnými krajkami. Na zkrácené rukávy navazovaly béžové rukavice. Přestože to byl na matku výkon, vedle de Lévise vypadal její oděv obyčejně a chudě. Ve svých tmavých vlasech měla pár příčesků, které byly i s vlasy svázány do drdolu a připevněny jehlicemi. To si musela dát Germaine záležet.

Poslední léta matka ani příčesky nenosila a jen se zaobírala tím, sepnout vlasy co nejjednodušeji. Germaine využívala pomálu. K zrcadlu nechodila příliš blízko, čas neúprosně kvapil a nechtěla se zneklidňovat stopami, které v ní zanechával a které nemohla ovlivnit. S příjezdem pana de Lévise však jakoby do její mysli zavál čerstvý vítr a najednou se cítila o spoustu let mladší. Vrásky téměř neviděla a přišlo jí, že by mohla stále konkurovat i o spoustu let dříve narozeným ženám.

„Vaše gracie a duchapřítomnost vás jistě předurčila k tomu, stát se skladatelkou mytologických oper,“ smekl poklonu pan de Lévis. To na matku působilo.

„Jste ke mně moc milý, příteli, ale tím si jistá nejsem.“ Přestože tuto možnost odmítala, polichoceně se začervenala.

„Však kdybyste v zámku vystavěli divadlo, jistě byste získala inspiraci. Pierre by i Herakla zvládl, jak ho odhaduji,“ pokračoval v chvalořečích pan de Lévis. Pierre totiž zrovna kráčel od schodiště do své komnaty. De Lévis se na něho nemohl vynadívat. Kadeře napomádované, pod pažím klobouk, prošívaný kabát, na boku kord. „Ta noblesa mladého pána, jistě bude dědičná a jistě bude po vás, madame,“ ohodnotil Pierra a políbil matce ruku. „Pozoruhodný mladík,“ doplnil. Šel jsem spát a moje myšlenky zamířili k Barbaře.

Druhý den ráno, zatímco jsem prováděl svoje každodenní cvičení s kordem,  přemýšlela matka, jaký si vzít slunečník na vycházku. Matka byla jako vyměněná. Na vycházce jsem ji neviděl několik týdnů. Nedovedla by se teď najednou odbýt, byla už snad někým jiným a za žádnou cenu by neriskovala, že se před panem de Lévisem ukáže ve špatné barevné či stylové kombinaci. Neměla vhodnou výbavu a tak si nevzala žádný. Konec konců, sluneční paprsky už nebyly tak prudké a ona se stejně rozhodla navštívit zahradní altán. Zavřela truhlu a přikázala Germaine do něj nanosit lehké občerstvení. Pak nechala panu de Lévisovi po služebné vzkázat,kde ji tou dobou může najít a očekávala jeho brzký příchod.

Pan de Lévis na sebe nenechal dlouho čekat a matka měla očividně radostný pocit z toho, jak události dne do sebe krásně zapadají. Líbila se jí s ním lehkost reality. Přicházel k altánu i s Pierrem, který byl velmi výrazný s novým vínovým brokátovým kabátcem. Hádal jsem, že mu ho dal de Lévis. Občas si Pierre nechal přivézt nějaké oblečení z Tolousse, ale v poslední době nikde nebyl a dovoluji si říct, že jsem jeho šatník znal dost podrobně.

„Ráda vidím, že máte společnou řeč,“ uvítala je oba, když pozorovala jejich vzájemné zaujetí do rozhovoru. „Pierre chudák nemá pořádně s kým promluvit. Ani nevíte, jak je hrozné si teď uvědomit, na jaké samotě tady žijeme. Máme pár přátel, ale co je to oproti lesku toho všeho, co nám tady vyprávíte.“ Matka se s trochou rozmrzelosti schovala za svůj starý vějíř. „Není divu, že o světě nic nevím.“ Pan de Lévis jí pohotově přispěchal na pomoc.

“Ale nesmutněte, madame, copak vám někdo řekl, že se do Paříže nepodíváte?“

Pierrovi se zablýsklo v očích. „Však tam dříve či později odjedu. Tam šlechtic znamená určitě něco jiného než tady.“ Pan de Lévis spatřil v jeho výrazu vztek a posadil se vedle matky na křeslo.

„To máte pravdu příteli, zde v prostředí vašeho otce, vám není ten význam příliš čitelný. Lehce pochopitelné.“ Do slabého chichotání nevěřícně kroutil hlavou a díval se na Pierra. Matka ho mlčky pozorovala a kousla se do rtu. “Asi máte v Paříži hodně přátel, není-liž pravda?“

Pan de Lévis mávl rukou. „Ovšemže, je moderní mít desítky přátel. Čím více přátel máte, tím více jste ceněna jako zábavný společník. Někdy je náročné stihnout je všechny navštívit, abych někoho svou nepřítomností neurazil.“ Matka byla vděčná, že se řeč zatím nestočila na vztahy s Deffandem, i když toto téma s nelibostí očekávala při každé pomlce v debatě. Pro de Lévise by to bylo jistě nepochopitelné a budilo by to posměch.

Pan de Lévis neváhal rozdílnosti mezi oběma bratry využívat v Pierrův prospěch a opakoval mu stále dokola, že to samo vypovídá o rozdílu v předurčení.

„Myslím, že král věděl moc dobře, proč přistoupit na mír,“ slyšel jsem de Lévise, když jsem se vynořil v altánu za hradem i já.

„Nezdá se vám, pane, když se účastní nějaký stát války, je to většinou z nějakého jasného přesvědčení a s nějakým jasným záměrem?“

 Pan de Lévis se zatvářil rozmrzele. „Ubohé dítě, jak může nechápat význam válek? Copak lze myslet jen černě nebo bíle? Ale nedivím se, copak může rozumět politice s takovou výchovou?“

„Možná to král pochopil, když uzavřel mír,“ pokračoval jsem a s jistým opovržením čekal na reakci pana de Lévise.

„Ale kdepak!“ poškleboval se de Lévis, “to bude klid před bouří, mladý pane, to byl nanejvýš taktický čin. Král tím určitě něco zamýšlí.“ Co se týče vzájemné výměny názorů, nalévali jsme si vždy vzájemně čistého vína. Pan de Lévis naléval vždy v hedvábných rukavičkách, já bez nich.

„To máte, pane, jako u nás na hradě. Vy sice máte krásný kočár, ale lidi mají přitom úplně jiné starosti." Pan de Lévis na sobě nedal znát ani nejmenší roztrpčení. Nechuť ve svých očích zakryl chichotaným smíchem.

„Nejenže ho nezajímá postoj Francie, on se ještě vysmívá jejímu králi!“ Obrátil se na matku, která do té doby rozhovor jenom sledovala.

„Neberte ho příliš vážně, drahý, nejspíš jen někde něco četl. Jako to vychvalování Pruska tím neznabohem. No řekněte, je možné mít pro ně slabost tak dlouho? Vždyť armáda je to jediné, co mají.“ De Lévisovi se nechuť v očích změnila v jiskru pobavení.

„Myšlení je tak proměnlivé, má drahá. Není nejlepší přizpůsobovat se jen tam, kde to člověku přináší potěšení a je to bez námahy?“ Vstal ze židle a hluboce se před matkou uklonil. „A když je řeč, madam, o potěšení, smím vás pozvat na procházku?“ Matce se ve tváři objevil ruměnec a s tou nejvyšší vznešeností de Lévise  následovala.

 

 

---