Oh, Sh´t - 1. kapitola

            „Sakra!“ vztekle kopnu do svého auta a proklínám svoji bezmocnost. Bušit dál pěstmi do kapoty, nemělo vůbec smysl, ale byl to celkem dobrý lék na uklidnění…Po několika minutách jsem vystřízlivěl ze vzteku, uklidnil se a nasedl zpátky do svého rozpadlého křápu…Červená kontrolka si zvesela blikala. Rozhodl jsem se jednat…

            Vztekle jsem vystoupil z auta, třísknul co nejvíce dveřmi a šel po silnici dál pěšky. Auto jsem nezamykal, neměl jsem v plánu se vracet. Moje přípravy na útěk, nebyly zrovna proplánované. Šel jsem  a sledoval nezkrotnou poušť okolo mě.

            „Richland Springs — 30 mil“ cedule oznámila, jak zhruba dlouho budu pokračovat v téhle cestě. „No to je v úplný…!“ postěžoval jsem si.  „… ale totální!“ Šel jsem dopředu a nohy jsem vláčel za sebou. Doprovázela mě nezkrotná žízeň a strach co bude dál. Vedro bylo nesnesitelné. Slunce pálilo bez přestávky a žhavicí asfalt mě pálil do sandálu, až mě to občas nutilo si zatancovat, abych je trochu schladil. Před jistou smrtí v téhle pustině mě chránil klobouk: „Ola Gringo“, který jsem ukradl spolu s palivem na poslední benzínce. Nevím ale, jak dlouho ještě uchrání…  připadalo mi to, že co nevidět začne hořet.

            Cesta vedla neměněným směrem, vpřed. Doleva, doprava, vlastně kamkoliv bych se otáčel, bych viděl jen písek a sem tam chciplej keř. Přemýšlel jsem, proč se všechno tak posralo… Fízlové mi jsou v patách… Jsem bez auta a bez peněz… V pustině bez vody… Nic horšího se nemohlo snad stát. Podíval jsem se na hodinky „Tři ráno, no to určitě…“ zatřásl jsem s vietnamským šuntem… beze změny.

            Dělaly mi společnost jen holé sloupy podél nekonečné silnice. Zvesela si postávali a sledovali mě. Slyšel jsem, jak se mi vysmívají… Nadával jsem jim, oni se mi řehtali. Písek mi lítal do očí a řezal zrak. Chuchvalce sušené trávy si z nudy polítávaly kolem. A já přemýšlel, co mě sralo nejvíc… Po jistém dumání vyhrál písek, bez diskuze. Hned po nich by byl jasný vítěz sloup.

            Cítil jsem, jak se mi mozek odpařuje spolu s krví. Pár krát jsem zakopnul, zanadával, ale nevzdával se a šel dál… Sloupy při mém zakopnutí vybuchly radostí, už jsem je ignoroval. Po další hodině jsem nevěřil vlastním očím…

              „No… to se mi musí zdát, to určitě nebude…“ Zrychlil jsem krok a cítil na horním patru, jak se mi odpařuje poslední slina nebo to byla kůže? Po několika krocích jsem se přistihl, že už pomalu běžím… „Dům!“ řval jsem a jako malej poskakoval i přes naprostou vyčerpanost. Dřevěná rozpadlina se pyšně tyčila přede mnou. Mojí radost nebudu ani popisovat…Voda, stovky litrů vody. Jen jsem doufal, že se mi to nezdá. Otevřel jsem vrátka a šel na dvůr. Klika byla ze hmoty, nezdálo se mi to…

            Ticho a nikdo kolem. Nejistě jsem šel blíže k domku. Pak jsem si všiml houpající se postavu v křesle. Silueta držela pušku. Sakra, ještě, aby mě nějaký pošuk odstřelil… pomyslel jsem si… Houpal se tiše na dřevěné verandě. Vypadalo to, že spí…

            „Pane?“ nejistě jsem promluvil, ne dost nahlas, abych ho vylekal, ale zároveň dost hlasitě, abych ho vzbudil. Bál jsem se, že sebou škubne a vypálí mi to přímo do hlavy. Nikdy nevíte… Žádná reakce na moje otázání…Minuty se táhly a proměňovaly se v tekutý med… Přiblížil jsem se blíž. Už jsem viděl, že osoba, která spala, byla nebo vlastně byl… on. Starej chlap… Zopakoval jsem slova trochu hlasitěji, ale pořád s jistou nervozitou

            „Pane?“ žádná reakce…

            To, už jsem se nasral a vyrazil vstříc ke staříkovi. Vystoupil tři schody, které mě dělily, a zatřásl s ramenem muže. Křečovité ruce jen vypustily pušku z pevného stisku a já poznal, že je mrtvý…

            „Kurva!“ vykřikl jsem a uskočil.