KRUTOST REALITY

  Vstala jsem. Venku byla ještě tma. Něco jsem snědla. Ani nevím co. Pospíchala jsem do stáje. Jakmile jsem vstoupila do dveří, ucítila jsem tu známou vůni. Asi není moc věcí, co by voněly víc, než vůně koní… Automaticky jsem zamířila k mému hřebci. Jmenoval se Shade. Viděla jsem ho už snad po sté, ale i přesto jsem znovu a znovu obdivovala jeho krásu; urostlé tělo, samý sval, dlouhá hříva, mírně zvlněná stejně jako ocas a rousy. Pozorovat ho venku, jak běhá a vzpíná se… to byl nezapomenutelný zážitek. Byl tak černý, jako samo nebe v noci. Nedokážu popsat tak nádherné zvíře, ale při pohledu na něj, se mi zastavovalo srdce… Jako by byl víc, než jen kůň. A on byl víc! Byl to můj přítel a to nejúžasnější stvoření pod sluncem.

  Mírně zafrkal na pozdrav, když jsem otevřela dveře jeho boxu, a přišel mě pozdravit funěním do ucha. Dělal to vždycky a mě to strašně šimralo. Ale byl to jeho projev lásky a já mu za to byla nesmírně vděčná…

  Vzala jsem kartáč a hřbílko a začala jsem ho čistit. Měl to moc rád. Nastavoval se mému škrabání a tiskl se ke mně tak, že mě po tom bolely ruce. Pak jsem vzala hřeben a rozčesávala jsem mu hřívu i ocas. Nezapomněla jsem ani na rousy. Milovala jsem ten pocit, když si moje prsty hrály s hřívou, když jsem hladila jeho jemnou srst. Cítit jeho teplo a jemnost bylo tak uklidňující… Nakonec jsem ještě vyčistila kopyta a bylo hotovo.

   Nasadila jsem mu jen uzdu. Sedlo jsem nechala být, protože jsem měla vždycky radši přirozený způsob jízdy. Nechtěla jsem ho ještě víc spoutávat a dávat mu tak najevo svou nadvládu. Byl to můj přítel, stvoření, které jsem milovala víc než koho jiného a on to věděl. Nikdy mě neshodil, i když jsem měla menší možnost ovládat ho bez sedla. A já ho nechtěla ovládat. On to dělal rád. Rád se se mnou proháněl po loukách a byl šťastný v mé přítomnosti. Věděla jsem to. Cítila jsem jeho náklonnost o mnoho víc, něž u člověka. Koně jsou úžasná stvoření. Je potřeba vnímat to, čemu já říkám ‘koňská řeč‘. Vždycky jsem si přála být koněm, rozumět mu. Být něčím lepším, než jen člověkem. /Člověk je parazit, co zabral tuhle planetu a dělá si až moc velké nároky na věci i tvory, kteří mu nepatří a ani nikdy nebudou, i když jen vnitřně…/ Pro mě jsou zvířata něco víc, než lidi…

  Nasedla jsem a vyjeli jsme. Ten, kdo nikdy neseděl na koni, si nedokáže představit, jaký je to pocit… všechno se naráz zdá tak jiné… Asi raději budu šetřit slovy a nechám to na vás, ale věřte mi, že se vaše fantazie ani za mák nedokáže rozvinout tak, abyste si to dokázali představit. To chce opravdu zažít…

  Blížili jsme se k místu, které bylo to nejkrásnější, jaké jsem znala. Nedotknutá krajina, překrásná příroda… Pomalu svítalo a nad vrcholky stromů bylo vidět narůžovělý nádech vycházejícího slunce. Zpomalila jsem do klusu a nakonec zastavila na vyvýšeném místě nad údolím. Paprsky slunce se pomalu rozptylovaly po okolí a rosa v trávě se třpytila jako démanty. Sesedla jsem ze Shadea a nechala ho, ať se prohání po nekonečných zelených lukách a pase se na husté trávě. Zamířila jsem k rozložitému dubu, který stál až na vršku. Pohodlně jsem se usadila v jeho kořenech a pozorovala zrod nového dne.

  Narůžovělá obloha za mými zády se pomalu měnila v modrou a sluneční paprsky si razily cestu údolím…. Na všechno jsem zapomněla… jen jsem si tam tak seděla a vnímala přírodu; sílící švitoření ptáčků, ke kterým se přidávaly nové a nové hlasy, omamující vůni květů, šustění broučků v trávě… Chvíli jsem pozorovala sojku, jak poletuje ze stromu na strom, pak zase datla, kterého jsem dlouho nemohla najít v hustých větvích, jen jsem ho slyšela. Světlo se mezitím rozšířilo do každého kouta a všichni živočichové se probudili. Přede mnou se beruška jakoby houpala na stéble trávy.Vzala jsem ji a počítala tečky… Stejně mi uletěla. Opřela jsem si hlavu o kmen a zavřela oči. Vnímala jsem tolik hluku a slyšela všechny projevy přírody a přece jsem usnula…

  Probudil mě až Shadův čumák na tváři. Věděla jsem co chce. Chtěl se jít napít z řeky, ale nechtěl mě tam nechat samotnou, a tak mě upozorňoval, že je čas vyrazit. Pustili jsme se dolů z kopce. Procházela jsem vysokou trávou… konečky

prstů jsem napnula a dotýkala se vršků trávy. Dala jsem se do běhu. Shade mě předběhl. Dorazili jsme k řece. Byla mělká se spoustou kamenů. Posadila jsem se na jeden, teď už vyhřátý sluncem, a pozorovala Shadea při pití. Sem tam jsem zahlédla i rybku, jak vyskočila nad hladinu, asi jen pro to, že měla radost ze života… Sundala jsem si boty i ponožky a ponořila nohy do vody. Byla chladná, ale osvěžující. Určitě už bylo poledne. Napila jsem se ještě a vraceli jsme se zpátky na kopec…

  Cestou jsem posbírala trochu jahod a navlékla je na stéblo trávy. Dělala jsem to vždycky a pak jsem je stahovala rovnou do pusy, aby jich bylo víc najednou. Tak trochu jsem záviděla Shadeovi, který se zase pustil do trávy- nenasyta! Sedla jsem si zpátky pod dub a zase se oddávala snění. Mraky na obloze se pohybovaly neuvěřitelnou rychlostí a ze severu se blížily úplně černé.

  A pak… ten moment, kdy všechno ztichne a začne vát vítr, prostě zbožňuju. Naráz ticho jako v hrobě. A vítr, který se z ničeho nic zvedne a ohýbá keře i stromy. Jako by ve vzduchu přibylo kyslíku… nepopsatelná nádhera…

  Začalo pršet. Ale nebyl to ‘slejvák‘, jen takový delší deštík. Zula jsem si boty a nechala kapky ať promočí každý kousek mého těla. Běhala jsem po louce a smála se. Shade pochopil mou radost a proháněl se se mnou. Nakonec déšť ustal a já se celá udýchaná loudala ke svému stromu. Slunce si prorazilo cestu mezi mraky a ozdobilo oblohu duhou. Klenula se nad celým údolím a já si marně lámala hlavu, jak je něco takového možné. Nikdy jsem nepochopila vznik a barevnost duhy… Pak se rozplynula.

  Seděla jsem tam a sušila se na sluníčku. Už jsem měla trochu i hlad, ale nevnímala jsem to…  Pořád, jako bych byla v nějakém transu. Nemohla jsem se nabažit pohledem na okolí. Vzpomínala jsem na podzim, kdy okolní stromy hrály všemi barvami a zem byla posetá listím. Podzim byl odjakživa můj ‘favorit‘, co se týče ročních období. Ráda jsem se brouzdala spadlým listím a opojená únavou, jako bych usínala s přírodou,  jsem snila ty své bláznivé sny…

  Slunce se klonilo k obzoru a tvář mi zalévala rudá horkost. Ten západ mě dojímal… Celá obloha jak v jednom ohni. A uprostřed rudá koule mizící za vrcholky vzdálených hor. Hladina řeky odrážela oblohu a zdála se být jako z krve. Oranžové okraje nadýchaných mraků mě přitahovaly; jen si tak do nich moct lehnout… Každou minutou se mi měnil obraz před očima. Postupně ozářené další a další mraky. Pravidelnost přechodu barev od nejtemnější rudé přes oranžovou s růžovým nádechem. Celá ta nádhera se mi odvíjela před očima. V tu chvíli jsem si uvědomovala všechno dobré a krásné, co znám a co mě těší. Nebyla jsem šťastná, jen okouzlená tím zázrakem přede mnou a přála jsem si tisíce přání a cítila se tak povznešená nade všechno. Jen já jsem v tu chvíli dokázala vnímat tu krásu… Všechny city, jako by ve mně vybuchly a já se nemohla ubránit slzám. Tohle se stane jen jednou za čas a já to prožívala teď. Připadala jsem si tak bezmocná a nicotná proti nekonečné hradbě mraků tyčících se v dáli a přece tak blízko… blízko mému srdci…

„OTROKOVICE ČESKÉ DRÁHY. KONEČNÁ STANICE. VYSTUPTE SI PROSÍM!“ Ten hlas… ozval se z dálky a přece tak pronikavě a rušivě. Neochotně jsem se vrátila do reality a ve spěchu vystoupila z trolejbusu. V tu chvíli jsem nenáviděla celý svůj život. Každý den mi připadal tak promrhaný a tak stejný. Kolikrát už jsem tady byla? Kolikrát ráno vystupovala?

  Chtěla jsem se vrátit zpět do svých představ o něčem tak krásnem, že rutinnost mého života byla oproti tomu nesnesitelně tíživá. Nedokázala jsem to. Obklopila mě vlna lítosti a strádání. Proč jen musím žít tady a teď? Proč sny jsou jen sny?

  Znechucená jsem přišla na zastávku a znovu a znovu v duchu nadávala na všechno kolem sebe. Dusila jsem se tím co prožívám. Připadala jsem si tak prázdná, nepochopená a opuštěná… Snila jsem, že jednou se mi podaří alespoň přiblížit se své ‘vidině‘, svému snu, který byl o tolik lepší než realita. Ta krutá realita…

  Stála jsem a čekala na autobus, který mě odveze tam, kam nechci… nemohla jsem si stěžovat a moje sobeckost ke svému životu se projevovala pro ostatní nepochopitelně. Ale jak jsem mohla někomu něco takového vysvětlit? Jejich vnímavost je tak rozdílná, tak jiná, tak sžitá s životem, co žijí. Ale já se bránila… Nemohla jsem unést tu tíhu, překročit propast, která mě dělila od nich, od života, co žijí, co já musím žít... V tu chvíli, vlastně pořád, připadám si tak jiná…

  Můj život je dobrý, ale jen to. Ano, je to sobeckost. Kolik lidí na světě trpí nemocemi, hladem, zimou…? Kolik lidí nemá rodinu, střechu nad hlavou, zázemí…? Spousty. A jsou na tom hůř… Stydím se při pomyšlení, že jsem nespokojená. Ale co zmůžu? Člověk chce vždycky víc než má a moje sobeckost je to, že chci něco, co mít nemůžu. Je to spíš slabost…

  Uzavření do sebe je sice poněkud vysvobozující, ale není to o nic víc nebo míň. Sny jsou prokleté, protože jsou nevyplněné. Proto to jsou sny. A k čemu snít? K čemu se trápit představami o něčem lepším, když je to jen propad do bolesti nesplnění touhy, nenaplnění představ? Jak pro mě může něco tak nehmotného, tak prchlivého a nevyplnitelného tolik znamenat? Úpadky do ‘transů‘ jako v tom trolejbuse. Rozhraní mezi realitou a představmi, mezi krásou a ‘hnusem‘… Promiňte mi ten výraz, ale opravdu to tak cítím. Ponořená v žumpě stejnosti rutinního života. Obohacení pro mě je snění. Volnost a klid je jen ve snění. A hledat maličkost štěstí v reálném životě je jako kapku krve ve vodě… taky se rozptýlí…

  Není to o smutku ani o pesimismu… spíš bych řekla, že něco jako zhnusenost. A já mám tu možnost zavřít za sebou ‘víko od krabice snů‘ a bloumat jimi s pocitem naplnění, než ho někdo či něco otevře a ukáže mi tak krutost tohoto světa, této doby, těchto lidí… krutost reality…… (/Je to špatné?/)