Příšerný strach

  Už ani nevím, jak se to stalo. Všechno se seběhlo tak rychle. Ten obrovský šok, jako by mi všechno vymazal z hlavy. Bylo to strašné. První matná vzpomínka je jen.. sirény, křik, rychle se stupňující napětí. A pak – hrozný zmatek, úprk někam dolů, hlasy vydávající ostré rozkazy. Chaos, proplétající se lidská těla, zoufalé výkřiky a – někdo mě chytl za ruku a táhl mě davem dál a dál dlouhou holou chodbou s nízkým stropem. Nic jsem nechápala. Nebo jsem snad ani pochopit nechtěla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Něco takového a tady? Vyloučeno. A přece..

   Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Zpřeházené myšlenky a zmatenost. Sedím na studené betonové zemi. Je špinavá. Ten, kdo mě sem dotáhl, byla maminka. Přerývaně o něčem diskutuje s taťkou. Jsem pořád mimo. V hlavě mi hučí a nedokážu rozeznat jednotlivá slova. Rozhlížím se kolem sebe. Jsem ve velké místnosti tvaru L. Sedím v rohu a objímám si kolena. Je mi trochu zima. Všude kolem je spousta lidí. Některé znám, jiné jen od vidění. Všechny ty obličeje jsou vystrašené k smrti. Hukot, co mi zní v hlavě, se postupně odděluje na jednotlivé složky. Všichni se o něčem dohadují. Postarší paní nedaleko mě hystericky křičí na manžela, který se ji snaží uklidnit. O kus dál sedí dvě děti. Můžou mít tak 5 a 8 let. Drží se za ruce a tečou jim slzy. Stejně tak jako starší paní na opačné straně místnosti.

  Pozoruju každou tvář, více či méně známou. Ve všech vidím strach, údiv, zmatek. Ti, co zrovna polohlasně nediskutují, sedí na zemi se skelnýma očima, objímají své příbuzné, třesou se. Chvíli se zastavím nad myšlenkou jestli je to zimou nebo strachem. Z druhé části místnosti je slyšet pláč. Začínám si uvědomovat, že se stalo něco hrozného.

  Můj pohled spočine na nějakém chlápkovi středního věku. Nikdy jsem ho neviděla. Je hrozně hubený, v otrhaných hadrech a má bradku. Jeho dokořán otevřené, až nepřirozeně zelené oči, hledí ke stropu. I já se tam podívám. Vidím lampu, kolem které je mříž. Přijde mi stará, plná pavučin. Její světlo nepatrně bliká a vydává jen nejasnou záři. Spolu s ní jsou tam ještě asi dvě lampy, alespoň tam, kam dohlédnu. Jejich mdlý přísvit dodává celé situaci ještě víc na dramatičnosti. Bledé, vyděšené tváře - vypadají mrtvolně.

  Začínám si uvědomovat, že hluk v místnosti utichá. Všude je slyšet už jen naléhavý šepot. Maminka mi podává deku a na něco se ptá. Řeknu jen: „Děkuju.“ Zavrtávám se do rohu a nořím se stále hlouběji do svých myšlenek. Teď jsem ucítila slabé zadunění. Někde nad námi. Šepot zesílil. Vzpomínám si na Pána prstenů a na scénu v Helmově žlebu, na ženy a děti v jeskyni pod pevností, na to, jak slyšely dunění, jak brečely.. Vzhlédnu zase k tomu pánovi se zelenýma očima. A v tom, dívá se přímo na mě. Jeho pronikavě zelené oči se vpíjí do těch mých. Nemůžu je odtrhnout. Připadá mi, že hledí až na dno mé duše. Trvá to věčnost. Jsou tu jen ty oči.. jeho oči. Jakoby posmutní a pak se zadívají zpět k lampě. Sedím úplně strnulá a nemůžu se vzpamatovat. Takový pocit jsem nikdy nezažila..

  Nevím, jak dlouho to trvá, ale najednou se probírám z toho podivného transu. A aniž bych věděla co dělám, šáhám do kapsy pro mobil. Žádný tam není. Začíná se mě zmocňovat obrovský strach. Už je mi jedno, jestli mám nebo nemám mobil, protože tady stejně žádný signál není. Ten strach se stupňuje. Nebojím se o sebe, o svůj život, ani nic podobného. To je mi teď úplně jedno. Myslím jen na něj.. Stačil se schovat? Je v pořádku? Stalo se mu něco? Jedna otázka z druhou. A nakonec. Příšerné obrazy jeho roztrhaného těla. Všude spousta krve a moje bezmocnost. Jeho překrásné hnědé oči otevřené dokořán, prázdné a studené. Zdá se mi, že zešílím. Takový strach jsem v životě nezažila. Na chvíli nemůžu popadnout dech. Všechny ty myšlenky a obrazy v mé hlavě se zběsile mění. Nevím, co mám dělat. Začínají mi téct slzy. Jestli se mu něco stalo, umřu. Můj život nebude mít žádný smysl. Ne, to nemůže být pravda. Nesmí to být pravda!

  Vstávám. Začínám se prodírat mezi lidmi. Jsou všude, dívají se na mě, ale mě to nezajímá. Klopýtám přes jejich těla choulící se na podlaze. Nic neslyším, jen tlukot svého srdce. Konečně. Jsem u dveří. Klika je ledová a skoro nejde zmáčknout. Skřípá, když ji ve spěchu tisknu dolů. Ne! Ty zatracené plechové dveře jsou zamčené! Ne, prosím. Pomozte mi někdo. Začínám panikařit. Lomcuju dveřmi. Brečím a křičím. Někdo mě táhne za ruku pryč od dveří. Vší silou se mu vytrhnu a zkouším to beznadějně dál a dál. Teď už mě táhne víc rukou někam pryč. Kopu kolem sebe a snažím se jim vysvětlit, že prostě musím ven. Že to musím vědět. Prostě musím!

  Probudil mě zvuk budíku. Trhla jsem sebou. Ve vteřině jsem si uvědomila, že to byl jen sen. Ale srdce mi pořád zběsile bilo a do očí se mi začaly hrnout slzy. Byla jsem hrozně vyděšená a celý ten šok z toho snu na mě naplno dopadl. Když jsem se konečně uklidnila, byla jsem ráda, že to byl jen sen. Hrozný sen..