Obraz zimy?

Nenávidím zimu. Ve městě je to fakt hnus. Brodit se solí a sr**. Jediné, co na zimě miluju, jsou stromy a havrani. Někdo by si řekl, že su asi úplně blbá, ale to já přece vím, tak proč to dál řešit.

Každý den se brodím tím hnusem, ale.. Vidět stromy, tak krásné, majestátní. Vypadají, jako kdyby spaly, ale ony uvnitř přece jen trochu žijou. Miluju obrovské stromy s holýma větvema pokroucenýma léty, počasím a bohužel často i lidmi. Je v nich moudrost, je v nich něco, co mě neodolatelně fascinuje. Jen si tak stojí, tiché a nehybné a já si říkám, jak jim musí být zle, když viděly tolik z tohoto prohnilého světa. Jenže ony, ikdyž ve městě, jsou samy sobě přírodou, klidem a mírem, rovnováhou. A bojují až do konce proti vytlačování paneláky. Ony jsou sílou života i smrti. Stromy bez listí by se mohly zdát někomu smutné, ale není to tak. Jsou krásné, překrásné. Jen je třeba je vnímat. A to lidi už dávno zapomněli.. =(

A pak jsou tu ti havrani. Většina lidí je nemá ráda. Jsou prý škaredí a nemají tu co dělat. Ale pro mě jsou něčím nepopsatelným. Když nade mnou letí hejno, připadám si, jako by si šli pro mě a doufám, že mě odnesou někam pryč z tohoto světa. Jsou tak.. černí a krásní.. depresivní a pro mě rozhodně hodní obdivu. Chtěla bych umět kreslit. Jo, zkoušela jsem to, ale dopadlo to jako papoušek. Hrůza, úplné „znesvěcení“, řekla bych. Havrani jsou prostě tak tajemní, jako by z jiné planety.. úžasní..

Takže shrnutí. Až uvidíte havrana na větvi krásného velkého stromu v zimě uprostřed škaredého šedivého betonového města, zkuste se nad tím zamyslet a třeba to bude něco víc, než jen pitomý hnusný pták na „uschlém“ stromě.. ;)