BOLEST

**Pravda je, že člověk přijde na to, co měl, až když to ztratí. A potom si uvědomí, jak moc to pro něj znamenalo. Jak moc mu to chybí a nedokáže bez toho žít. A člověk by nejspíš měl žít, když už je jednou tady, že? Jen přežívat se prostě nedá..

**Skoro každý, kdo už je tady pár let, tu bolest zažil. Ale pro toho, kdo ji právě zažívá, není útěchy. Možná bych to mohla rozvíjet dál a filozofovat ještě pár odstavců, ale já nechci. Chci se trochu vypsat. Jen tak hodit do počítače kousek svého života, sebe, kousek té bolesti, kterou teď musím snášet.

**Začala bych asi u přátel. A můžu bez zábran říct, že jich nebylo mnoho. Když budu počítat ty opravdové, přes dvojku se nedostanu. Jednoho jsem ztratila na základce, ale díky tomu, že jsem měla svou, zatím nejlepší kamarádku Pěťu, to nebylo tak těžké. Ale pak jsem ztratila Peťu a už na přátelství nevěřím. Samozřejmě mám spoustu kamarádů ze školy a tak, ale to jsou jen kamarádi. Peťa byla něco víc. Byla celé moje dětství. Mít nejlepší kamarádku znamená hrozně moc a my byly dokonce pokrevné sestry. V životě nezapomenu na chvíle s ní a taky na to, jak jsme seděly u nás v kuchyni na zemi, v ruce nože a přes hodinu se odhodlávaly to udělat. Jí začala téct krev první, tak jsem se odhodlala i já. Pak jsme přiložily ruce k sobě, krev se smísila a my si přísahaly, že se nikdy nerozejdeme a že naše přátelství bude do konce života. O dva roky později z něho nezbylo nic.

**Pak přišlo období jedné rány za druhou a já si měla začít zvykat na trochu jiný život. Rozešla jsem se s přítelem a za pár měsíců s druhým. Bloudila jsem v temnotách a utápěla se v depresích. Celý život mi přišel tak absurdní. Jedna z těch lepších kamarádek propadla a já si měla zvykat na další. Ale od doby, co jsem ztratila Peťu už žádnou přítelkyni nechci a všichni pro mě budou už jen kamarádi, protože na opravdové přátelství, jak už jsem říkala, nevěřím.

**Ale to pořád není to, k čemu jsem se chtěla dostat. I přes všechnu bolest, deprese a můj nikdy ne jiný než pesimistický pohled na svět, jsem našla lásku. Přesněji ona si našla mě. Jmenuje se Staňa. Hned na začátku našeho vztahu, jsem mu moc ublížila. Nikdy si to nepřestanu vyčítat, ale prostě se to stalo. Nebudu to tu rozebírat, protože to pro tuto chvíli není nijak moc zásadní. Odpustil mi to, možná ne úplně, ale dal mi šanci a neopustil mě. Nikdy jsem mu za to nepřestala být vděčná, protože mě měly čekat dva nejkrásnější roky mého života. A o to tady jde. O to,že je to všechno pryč.. =‘(

**Vzpomínám na naši první pusu. Bylo to dřív než před dvěma lety, ale musím se o tom zmínit, protože to byl můj první kontakt s ním. Stáli jsme před dveřmi a můj taťka jen řekl, ať už si tu pusu konečně dáme. A my si ji dali. Skákala jsem pak ke stropu ještě půl hodiny po tom. Jenže jsme byli hloupí a malí. Dlouho to nevydrželo. Ale já prostě nezapomenu na to, jak jsi (budu teď mluvit směrem k tobě, má lásko, protože hned po mě jsi asi zrovna ten, kvůli kterému to píšu) seděl v první lavici a celou dobu se díval na mě. Štvala mě tvá drzost vůči učitelům a taky ses mi zrovna tehdá moc nelíbil. Měl jsi moc krátké vlasy a moc odstávající uši. Ale já se do tebe prostě musela zamilovat. Už pro to, že ses tak snažil. Ten – řekla bych, že jeden z více- dopisů mám schovaný. I se srdíčkem z drátku, které mi teď visí na nástěnce. Bylo tam až příliš moc chyb. Ale tobě čeština nikdy nešla. Byl jsi moc vtipný a zábavný, hlavně na to jsi mě tenkrát dostal, snad víš.

**Když jsme se konečně našli a ty jsi mi, i po tom prohřešku s Edou, dal šanci tě milovat, nastala velká změna v mém –i tvém- životě. Naše první milování a hned v zápětí „akce mrakodrap“. Snad jsem tě ze začátku nemilovala tolik, co ty mě, ale postupem času se to vyrovnalo. A teď, v posledních dnech našeho vztahu, to zas bylo naopak. Ale v životě jsem nemilovala nikoho víc jak tebe. Teprve s tebou jsem poznala, co je to láska. Vím, že to nebylo lehké a hádek bylo víc než dost, ale za všechnu tu krásu, kterou jsme jinak prožívali, bych dala všechno. Teď jsi u babičky a já jsem si musela vzpomenout na to, jak jsem tam s tebou nechtěla jet. Ale přemluvil jsi mě, jako vždycky. A ikdyž nesnáším návštěvy, nakonec jsem to přežila. A pak jsme stáli na nádraží a já lízala lízátko, že? Myslím, že to byla naše první delší cesta.

**Uběhl rok a měla přijít naše vysněná Šumava. Jak strašně krásné to bylo. Byla jsem stále s tebou. Ráno se vedle tebe probouzela a večer usínala. Říkala jsem si, že by mi to nevadilo snad ani celý život. A potom tvůj „Velký Rohatec“ a náš další větší výlet. Jak krásně mi s tebou bylo. I tam jsme se pohádali, ale bylo to zas hned dobré. Cestou domů jsi mi složil lodičku z obalu od žvýkaček, pamatuješ? Mám ji na stole. =‘(

**Každá chvíle s tebou pro mě tolik znamenala. Jak jsme jeli z divadla a ty ses na mě díval a já na tebe. Pak jsi mi říkal, že jsi byl strašně šťastný. Tak proč už to tak není? =‘( To štěstí jsme přece potřebovali oba. Jen se pak začaly vytrácet ty situace, kdy jsme pro sebe dělali vše. Už jsme si nepsali zamilované smsky, jako dřív. Ani jsi mě nečekal po tréninku, aniž bych to věděla. Ale po každé hádce a každém špatném období zase vysvitlo slunce, nepamatuješ? Jen pro tebe pak už asi žádné nesvítilo. Moc výčitek, málo lásky?

**Šimrala jsem tě na řasách a hrála si s tvými vlásky. Lechtala tě s nima v uších. Miluju, když se tak trochu zlobíš, ale v očích ti svítí stejné jiskřičky, ne zlosti, ale lásky. Pořád si představuju, jak vedle sebe ležíme a je nám dobře. Třeba jak tenkrát na noční akci. Všechny ty hvězdy a jen my dva. Byla mi zima, ale ty jsi mě zahříval. Vždycky jsi to dělal, tak proč teď musím mrznout? =‘( Nebo na posedu, jeli jsme tam na kole a u té louky jsi mě učil s kamenem „hakisacké“ triky. A smál ses mi, protože mi to nešlo. Jak jsme skákali z toho baráku u vás na kopci a kreslili kolečka do hlíny. Jak jsme v zimě v noci stáli u kapličky a pak šli tou dlouhou cestou podél potoka a ty jsi mi tak strašně dlouho vykládal o tom filmu, až jsem se ztrácela v ději. Jak jsme se milovali v lese u toho stromu nebo u vás na půdě. Jak jsi mě doprovázel domů a pak seděl u nás na chodbě a nemohl ses se mnou rozloučit. Dávala jsem ti pití a taky tě 2x fotila. Ty fotky mám na stole. =‘(

**Pamatuju si, jak jsi mě vždycky dokázal rozesmát. Jak jsi mi říkal, že mě miluješ. Jak jsi říkal, že mě nikdy neopustíš. V mobilu mám rok staré smsky a všechna ta láska v nich je. Vzpomínám, jak jsi ze mě dostal můj sen a já pak brečela asi hodinu a tys mě utěšoval. I později, taky u vás, jak jsem zase mlčela a pak dostala ten „záchvat“ nebo co a ty jsi mě uklidnil. Pamatuju si, jak ses na mě jednou podíval, když jsi viděl, že mám zase rozrytou ruku. Snad v tom pohledu byla bolest, soucit, prosba. Já nevím. Znám tvé oči v tolika podobách. Nikdy se jich nezbavím. =‘(

**A teď, po víc jak dvou letech, všechno to, co jsme spolu zažili, je pryč. Jen bolavé vzpomínky, které jsou sice hezké, ale vhání mi slzy do očí. Je to strašně dlouhá doba, strašně moc zážitků, chvil a všeho. Nedá se to jen tak smazat a ty to víš. Vždycky jsem si myslela, že mě miluješ tak, že bys nebyl schopný mě opustit. Věděla jsem, že ikdyž mlčím a tebe to zabíjí, přece jen mě máš v srdci a nechceš mě pustit. Tak strašně velký šok to pro mě byl, když jsi to nakonec přece jen udělal. Ještě před týdnem jsi mě ujišťoval, že mě miluješ, říkal jsi, že budeme na výšce spolu a všechno bude dobré a lepší a že my budeme spolu navždy. Že jinou nechceš a že chceš se mnou zestárnout, ikdyž jsi zmínil sebevraždu před stářím, protože si starý být nechtěl. Všechny ty věci, co jsi říkal a kterými jsi mě ujišťoval. Ty věci byly pro mě vším. A ikdyž jsem říkala, že se to nepodaří, nic jsem si nepřála víc, než aby to vyšlo. Bože, jak strašně moc bych s tebou chtěla být. =‘( Bez tvé podpory a lásky nedokážu nic. Jsem zase jen troska mezi všemi těmi lidmi kolem, kteří jsou tak jiní. =‘(

**Nikdy jsem moc nemluvila, ani se ti nesvěřovala. Asi to byla chyba, odpust. A bylo jich víc. Ale láska taková prostě je. A vždycky si to byl ty, kdo dával naději, kdo nepřestával doufat v dobrý konec. Já jsem nevěděla, co všechno pro mě znamenáš. Nevěděla jsem, že i ve chvílích, kdy jsme byli pohádaní, jsi tu byl a já prostě nebyla sama ikdyž sem si tak připadala. Teď teprve vím, co je to samota a nechci ji. =‘( Prosila jsem tě, brečela jsem. Mohl jsi vidět na vlastní oči, co to se mnou udělalo a ani já jsem nečekala, že se něco takového může stát. Byly to hrozné stavy. Já, prostě jsem zoufalá. =‘( Nechci to zažívat znovu. =‘( Nechci, aby se to stalo mým dalším životem. Prosím tě, já tě prostě hrozně potřebuju a nemůžu bez tebe žít! =‘( Zase si ryju do ruk a snažím se krví odplavit bolest, ale je ještě větší. Jsi všude. Všude tě vidím. Cítím tvou vůni na polštáři, nacházím tvé vlasy na posteli, na zemi. Všechno mi tě připomíná. Vždyť i teď píšu na tvé klávesnici. Všude jsou tvé fotky a já.. cítím hroznou bolest. =‘( Netušila jsem, jak to všechno může bolet. Přede mnou je moc těžkých překážek a já je nezvládnu. Bez lásky ne. Mám strašný strach. Nechci se vracet do těch depresí, co jsem měla předtím. Nechci probrečet zbytek svého života. A to teď dělám. Tajně doufám, že mě přece jen ještě trochu miluješ a že víš, jaké to bylo se mnou a s mojí láskou. Ty taky nemůžeš být sám. Já tě přece nepřestanu milovat. Nechci nikoho jiného. Snad si nemyslíš, že bych po něčem takovém měla odvahu jít do dalšího vztahu?! =‘( Vím, že jsem srab, ale já prostě nedokážu žít v téhle době sama. Přežívat ano, ale žít ne. Žádný smysl tady není. A bez tebe ani nebude =‘(

**Včera jsme slavili dědovy narozeniny. Seděla jsem tam a zrovna mu přála babička a pak se objali a já musela brečet, protože jejich láska je nesmrtelná. A já neznám nikoho jiného, jako jsou oni. Vždyť jsou spolu přes 50 let! A i oni se hádali a jak mi říkala babička, chodili každý po jiné straně ulice. Často si lezou na nervy a nadávají si i před námi, ale milujou se a jsou spolu a jsou šťastní. Mají jeden druhého a nebudou umírat sami. =‘( Ani nevíš jak moc je to dojemné. A já mám jen je za vzor. Nechci dopadnout jak naši, nebo jiné páry v mém okolí. Snila jsem o tom, jaké by to bylo s tebou. Já tady prostě nechci být sama!! =‘(

**Život je jen jeden a k tomu moc krátký. Pořád se bojím, že se něco stane a ono se stát může. Pak už bude pozdě. Však víš, jak jsem psala o tom svém snu. A já tě pořád miluju a vždycky budu a možná i víc, když si teď tak moc uvědomuju, jak hrozně moc pro mě znamenáš. Bez lásky se prostě opravdu nedá žít a moje tu pro tebe bude pořád. I přes všechnu tu bolest, co mi teď způsobuješ, a věř, že je příšerná, tě budu milovat. =‘( Vrať mi zpátky mé sny, smysl mého života. Nenechávej mě samotnou na pospas tomu všemu. =‘( Vrať se ke mně a pojď se mnou životem. Přece snad nejsu tak špatná =‘( Prosím, nenech mě spadnout na dno. Nedovol, aby mě můj strach sebral všechno a ani ty mi to neber. Prosím.. prosím.. prosím.. =‘( FOYJ (ta zkratka je tvá a její smysl bez tebe není..) =‘(