Každý můj večer

Možná, že dny se dají docela přežít a myšlenky na Tebe na pár chvil potlačit. Teď je to má vzdálená rodina, která mě vytáhla ze samoty doma, jinak bych to nepřežila. Ale oni teď odjedou a já budu mít zase spousty času myslet a myslet a myslet.

Každý večer, tak jako každé ráno, mě přepadnou mé myšlenky víc než v kteroukoliv jinou hodinu. Ne, že bych přes den dokázala zapomenout. Ano, i přes den, když jedu trolejbusem nedokážu potlačit slzy. Jediná výhoda je to, že můžu nosit brýle a nikdo mi nevidí do očí. Ale přes to všechno je to večer nejhorší. Jen si tak lehnout do postele a snažit se usnout. Snažit se nedívat do tmy a nevnímat bolest. Nevnímat nic a jen se pohroužit do snů. Nic z toho nejde. Jsem to jen já a vzpomínky a sny. Zase se musím dusit polštářem, aby nikdo neslyšel mé zoufalé nářky. Jsem opravdu tak slabá? Píšeš, že tohle jsem přece chtěla. Jenže kdy? Připadá mi, že mi to oplácíš. Vědět, že za tohle si můžu hlavně sama je to nejhorší. Jak strašně se nenávidím. Jak moc sebou pohrdám. Jak moc bych si přála mít sílu skončit svůj bezcenný život. Vždyť já ty dva roky překonala jen díky Tobě. Teď sama nedokážu jít dál.

Jak mi řekla jedna spřízněná duše, láska člověka nutí ponížit se až na samé dno. Proč mám každý večer chuť sebrat se a běžet k vašim dveřím a klečet tam navěky jen abych Tě získala zpět? Je mi fuk, že ženská má mít svou hrdost a za chlapem nikdy nedolízat. Je mi fuk jak teď po mě všichni chtějí, abych se chovala podle jejich „životních předpisů“. Udělala bych všechno, aby ses vrátil. Udělala bych všechno bez výjimky, abys mě miloval!

Teď musím jen ležet a odolávat představám Tebe, jak vedle mě ležíš a díváš se těma svýma sladkýma očima a dáváš mi tím vše, po čem jsem kdy toužila. Ten obraz je tak živý. Cítím Tvé prsty, jak se jemně dotýkají mé ruky. Jak mi dáváš pramen vlasů za ucho. Jak mě k sobě tiskneš. Jak jen mohou být takové představy okouzlující. Jak jen mě mé sny zabíjejí a zabíjejí. Vidím vše, co jsem si vysnila. Vidím Tě, jak mi podáváš malou krabičku a žádáš mě o ruku a já, nejvíc v té chvíli šťastná, říkám „ano!“ Vidím Tě nemocného v naší manželské posteli, dívajícího se na mě s nekonečnou láskou a vděčností, když Ti nesu čaj a prášek, aby Ti bylo líp. Vidím nás staré a shrbené sedící na verandě našeho domu. Sedíme na houpačce a držíme se za třesoucí se ruce. Dívám se na Tvůj obličej posetý vráskami a nepoznávám Tě. Jen Tvé oči. Jsou pořád stejné. Mají pořád stejný výraz, když se na mě díváš. Mají výraz, který už nikdy neuvidím. Říkáš mi jimi, co nikdy neuslyším.

Láska je něco nepopsatelného a já ji cítím. Jen její „průvodce“ štěstí se teď změnil na bolest. Ať mi říkají všichni, že potkám jinou. Ať mi říkají, že čas všechno zahojí. Nikdy tomu nebudu věřit, stejně jako nikdy nepřestanu věřit ve svůj sen. Vím, že nikdy nemám říkat nikdy a vím, že to nemusím dodržet, ale také vím, že nebude večer, kdy bych na Tebe nemyslela. Nebude večer, kdy bych usínala bez vzpomínky na Tebe. Nebude večer, kdy bych Tě neviděla ve svých snech. Nebude večer, kdy bych si neuvědomila, co všechno ta láska ve mně vyvolala. Nebude večer, kdy bych nechtěla uronit byť jen slzu nad bolestí a zklamáním z konce své naděje na návrat Tebe, na návrat života, který jsi mi vzal a který teď musím přestat žít, ikdyž nechci. Tak moc nechci!