minulost mě dohání

     Jen chci napsat pár slov o včerejšku. Možná to nebude ta pravá povídka, ale mně je to fuk. Potřebuju se prostě vypsat a tohle je jediná možnost. Nevím, jestli mi to pomůže nebo nepomůže, nevím, proč to dělám. Ale je mi jedno, jestli to někdo bude číst nebo ne, protože kvůli tomu to nepíšu.

     Včerejšek začal teda dost na houby. Vzhledem k mojí “šikovnosti“ jsem při vaření “oběda“ podělala, co jsem mohla. Ne, že by se to se mnou vezlo celý den. Ale počasí bylo hnusné a celkově to všechno šlo zase někam. Chtěla jsem jet odevzdat učebnice do L, ale nakonec jsem se na to vykašlala a jela si jen pro potvrzení na kartičku (měla jsem ty učebnice vzít s sebou, aspoň bych to měla z krku). Jo a taky jsem Ti neměla psát. Ale to už je jen další z mých chyb, kterých se pořád nemůžu zbavit. Kdy já se poučím?!

     Každopádně chtěla jsem se jít mrknout na mrakodrap, protože to je jediné fajn místo ve Zlíně. Potvrzení jsem měla vyřízené během pěti vteřin a už jsem si to mířila k “mraku“, když mi došlo, že bych se vlastně mohla mrknout na staďák a vzít si pár věcí ze skříňky a taky zjistit, kolik jich tam ještě mám. A tak jsem se v polovině podchodu otočila a téměř sejmula borce, co šel za mnou. Jeho pohled a la ‘hrabe ti?!‘ mě přiměl zrychlit.

     Šla jsem hodně rychle, jako vždy, a navzdory počasí mi začalo být opravdu teplo. Dokonce pak vysvitlo i sluníčko. Nejdřív jsem zamířila do skříňky a modlila se, abych nikoho nepotkala. Vchod je teď netradičně zboku, takže jsem se trochu motala, než jsem našla průchod ke mně do šatny. Nikdo nikde. Otevírala jsem skříňku s letmým pohledem na číslo 6 s cedulkou s mým jménem. Ani jsem netušila, že jakmile ji otevřu, zažiju takový šok. Možná ‘šok‘ není to správné slovo, ale to, co jsem uviděla, mě totálně rozhodilo. Vůbec jsem si neuvědomila, že to mám čekat. Jen jsem ji otevřela svým neurvalým způsobem a oči se mi zastavily na Tvých slovech: „MILUJU TĚ NAVŽDY TVŮJ STANÍK“..

     Nezastavily se mi jen oči. Jen jsem tam tak stála a nevěřícně zírala. Automaticky jsem se podívala doprava na rám okna: „ILY FOYF“. To už bylo moc. Měla jsem to tušit. Měla jsem si vzpomenout a počítat s tím. Hlavou mi projelo tisíce myšlenek neuvěřitelnou rychlostí, ale já je všechny stačila vnímat. Celou mě znovu naplnila bolest. Chtělo se mi brečet. Abych nějak odehnala slzy, začala jsem prohrabovat zbylé věci, co jsem tam měla. Zbalila jsem tričko a sprcháč. Víc toho tahat nebudu, zatím. Chtěla jsem už jít. Zavřít dvířka té prokleté skříňky a vypadnout. Ale nešlo to. Jen jsem tam tak stála a třesoucí se ruku jsem natáhla k poličce. Prstem jsem pomalu přejela po nápise. Cítila jsem vyrytá slova. Cítila jsem je v srdci. Bylo mi na nic.

     Ještě si skočím na záchod a půjdu. Neubránila jsem se pohledu do zrcadla. Kdo to na mě civí? Však už jsem si na ten výraz zvykla. Namířila jsem si to rovnou nahoru na tribunu a doufala, že není oplocená a že se tam dostanu. Zase jsem byla jako v transu. Jen písnička mi zněla v uších a obrazy probleskovaly na mé sítnici. Už zase. Skvělé, plot je až dál. Seběhla jsem schody a prokličkovala mezi odpadky a střepy až dozadu na lavičku. Zhroutila jsem se na ni.

     Jak dlouho jsem tam seděla? Nevím. Jen jsem si v hlavě promítala všechny ty chvíle strávené s Tebou právě tady. Jak jsme seděli naproti sobě a já Tě objímala nohama i rukama. Byla jsem u Tebe tak blízko. Cítila jsem Tvou vůni a teplo a.. Nemůžu nebrečet! Tak hrozně mi to chybí. Tak hrozně se mi stýská. Tak hrozně moc! Ještě že dělníci pracující tam dole nevidí, jak tam tak sedím jak hromádka neštěstí a fňukám. Všechno se změnilo. Ovál je větší a plotek, u kterého jsi mě vždycky čekával je pryč. Jen ten obraz v mé mysli zase ožil. Však co, pobrečím si. Mohla jsem tam být, jak dlouho jsem chtěla. Jen jsem seděla s mobilem v ruce, přepínala stále stejnou písničku a brečela. Ten den se fakt nepovedl..