pain (of wood)

     Uviděla na zemi uťaté kmeny stromů nehybně ležící na kraji cesty. Kolem byla zem znetvořená těžkými koly traktorů. Těch lidských výmyslů, co ničí vše kolem sebe. Její myšlenka se jen lehce pozastavila nad tím barbarstvím. Musela si pořád připomínat, že nemá smysl řešit něco, co už se nadá vrátit zpět. A tak přelezla přes pár kmenů a sedla si na okraj. Trochu se to houpalo, ale jí bylo jedno, jestli se zřítí dolů nebo ne. Smrt pro smrt, tak by to vnímala.

     Byla už skoro tma. Právě na ni čekala. Už dávno se nebála. Jen seděla se zatajeným dechem a poslouchala okolní zvuky. Bílé pařezy stromů pod ní trčely ze zelenohnědé směsi jako právě vyhřezlé beďary. Museli je pokácet nedávno. Bezděky položila ruku na kmen pod sebou. Šedá kůra jí připomínala sloní kůži. Prsty hladila kmen stromu a myslela na to, jak dlouho asi rostl a kolik bolesti zažil, když mu uřezávali všechny větve. Celé jeho tělo rozsekali na kousky. Představila si, jak motorová pila pomalu zajíždí do dřeva a stromy řvou bolestí. Němou bolestí. Takovou, kterou nikdo nemůže slyšet, ale je skutečnější než si kdo umí představit.

     Z přemítání nad bolestí stromům ji vytrhlo něco, co se mihlo jen pár metů od ní. Nejspíš netopýr. Zahleděla se před sebe. Viděla stovky štíhlých stínů. Ne tisíce, jen stovky. Tak málo. Snažila se vpít mezi jejich těla. Proniknout do dálných hlubin. Čekala, jako by snad odtamtud mělo přijít nějaké světlo, něco neobvyklého. Mohli by to být mimozemšťani a odnést si ji na svou planetu. Nad tou hloupou myšlenkou se musela pousmát.

     Přestávala vidět ostře. Všechno kolem bylo vlivem přicházející tmy jakoby rozmazané.

Nebo to nebylo jen tou tmou? Slzy? Ne, to ne. Už ne. Zrovna teď ji musely přepadnout? A zase ty stále stejné myšlenky. ON. Co ji to sakra pořád napadá? Pošetilé představy. Chtěla by je vymazat. Myslí na ni vůbec někdy? Vzpomene si? Ne. Určitě ne. Proč by měl. A co to psal? Ano, některé věty jí musely utkvět v paměti, aby ji mohly trápit pořád dokola. Tak už dost! Už ne. Prosila. Modlila se ke stromům, stínům, ke tmě. Chtěla se proměnit v obyčejnou holku. Jen tak si sedět a nemyslet, být v pohodě, být free. Ale takhle to nešlo.

     Vstala a běžela dál. Moci tak utéct tomu všemu. To si přála. Jen to jí znělo v hlavě. „Uteč! Tak utíkej!!“