a

a tak posílám pro hvězdný prach, aby oprášil mou duši
a slzy na řasách rozvál do všech stran
tak, jako rosu slastných rán, kdy probouzená s úsměvem,
vedle sebe Tě mám

a snídat chci horkost ze Tvých rtů,
ponořená v zvukovou hladinu Tvého hlasu, pro radost
zabořit nos do Tvých vlasů, vlajících v nádechu společného vzduchu,
nehledat důvody, proč smát se od ucha k uchu

a do dlaní vložit myšlenku o štěstí, neochvějnou v čase
a do srdce ještě jednu stejnou, pro dokonalost jejich tepu,
do ucha neslyšně zašeptat větu, znamenající celý vesmírný děj
v pocitech nesmírný – zase!

a v molekulách feromonů roztančit anděly s křídly z duhy,
na papírové vlaštovky napsat zmizíkem tajnou šifru, v posteli,
pro Tebe, křídou do vzduchu namalovat ochranné kruhy,
vyplout s rybníkem na cestu kolem světa a přivést Ti sebe,
když necháš puknout nebe