Jak to bylo a jak to je

     Možná to nebude úvaha přesně, jak má být, ale nad tímhle tématem uvažuju dost často, takže to za úvahu prostě budu alespoň vydávat. Život se stejně skládá ze samých úvah, tak proč je občas nenapsat na papír/liter a alespoň částečně tak odlehčit svým myšlenkám? Tak jo..

     To, v co jsem doufala, se samozřejmě nevyplnilo, zato průběh a doba “smiřování se“ s faktem, byly předem očekávány. Sice jsem si myslela, a všichni mi to tak i tvrdili, že s novým prostředím a novými lidmi přijde i rozptýlení a toužebné částečné zapomnění, jenže nestalo se. Má předsevzetí neměla žádnou odezvu, možná jen mírnou a chvilkovou a všechno se zdálo být pořád stejné. Snad jen méně časté myšlenky na něj a na to, co bych zrovna v tu chvíli mohla mít a co jsem neměla. To, co jsem si vysnila a nesplnilo se. To, v co jsem věřila a co mě zklamalo.

     Mezi šťastnými chvilkami rozptýlení jsem se dál a dál utápěla v myšlenkách na minulost. Nevím, nevídala jsem ho a ani o něm moc nevěděla, přesto jsem pořád byla v jednom jediném bodě nevěřícného údivu, že se to vážně stalo. Každodenní sledování jeho aktivity na facebooku, icq, kdekoliv. Neustálé přemítání nad tím, co dělá, jestli na mě myslí, jestli už si našel někoho jiného. Dokonce jsem si i říkala, jestli to není jedna z jeho zkoušek, pokusů, jak se zachovám. Vymýšlela jsem si neuvěřitelné teorie o tom, jak to všechno udělal, jen aby zjistil, jak moc ho miluju a co všechno jsem ochotná udělat pro to, abych ho získala zpět. Samozřejmě všechno to byly jen mé představy, lži, kterými jsem si denně plnila hlavu k prasknutí.

     A pak se to stalo. Měli jsme se sejít. Vlastně celou tu dobu jsme zůstávali v občasném kontaktu skrz komentáře na fcb a podobně. Já chtěla nějaké vysvětlení. Neustále jsem si přála dozvědět se, proč to všechno vlastně ukončil. Proč? Byla jsem zamilovaná a jak se říká, zamilovaný člověk si nevšimne, kdy ho ten druhý přestal milovat. A tak to bylo i se mnou. Přišlo mi absurdní, že mě přestal milovat, když ještě před chvílí mě miloval. Nechápala jsem to. Chtěla jsem vysvětlení, chtěla jsem se s ním sejít a dozvědět se ten pravý důvod. Už jsme byli domluvení, ale pak se to odložilo. Druhá domluva selhala způsobem pro mě dost bolestným. Ale to mu zřejmě nijak nevadilo. Celá natěšená a pracně upravená jsem se chystala odejít na naši schůzku, když mi přišla smska, že nic nebude. To mě teda dost zarazilo do země a po nezbytném naštvaně-zklamaném pláči jsem se zapřísahala, že takového vola ze sebe už dělat nenechám. Každopádně pocity vychladly a po delším čase jsme se teda konečně na jisto domluvili a sešli se.

     Myslela jsem, že se sejdu s úplně jiným člověkem, ale to byla jen domněnka. Pořád stejný, pořád zábavný a svým způsobem i milý. V jeho přítomnosti mi z původní nervozity začalo být dobře, jako dřív, a smíšené pocity nenávisti a lásky se zase vracely do stejných kolejí. Celou dobu jsem si jen říkala: „Polib ho, tak to sakra udělej. Co můžeš ztratit? Teď už nic, tak aspoň naposledy ještě ochutnej jeho rty.“, jenže strach mi to nedovolil. Jak jsem si potom nadávala. Cítila jsem, že by neuhnul, ale. Mé smysly už mě tolikrát zmátly.

     Dalších pár týdnů odmlka. Další nekonečné rozpravy mého zpropadeného myšlení. Další nadávky a smutky. Ten den předtím mi řekl příběh jedné holčiny, co se do ní zamiloval a aniž by to tušil, dost tím na mě zapůsobil. Jako bych takové podobné historky neslyšela nebo nečetla už x-krát. Ale z jeho úst to bylo jiné. To má na mě vážně takový vliv? Od té doby jsem se snažila změnit. A myslím, že se mi to i částečně povedlo. Úsměv do každého dne a optimismus místo pesimismu. Byla jsem jiná, od té doby ano. A teď jsem se s ním měla sejít zase. Tentokrát to byla domluva na sex. Hloupé, pošetilé, ale spontánní a chtěné. Nevím, co jsem čekala a jak si to představovala, nicméně jsem dorazila tam, kam jsem měla, ikdyž jsem tušila, že tohle je to poslední, co bych měla dělat. Nemohla jsem si pomoct a bylo mi jedno, jestli potom budu zase trpět. Být s ním pro mě znamenalo víc.

     Jak mě v podchodu zatáhl za ruku a začal líbat, lekla jsem se a zároveň zaradovala. Měl to určitě naplánované předem, ale co? Zase jsem se vznášela. To, co mělo přijít taky přišlo a když jsem se vracela z jeho kolejí, úsměv mi hrál na všechny strany. Spolubydla už se po mně sháněl, kde že vězím. Takové milé strachování. Bylo mi líto, že musím na privát, ale zase jsem chtěla mluvit s Honzou, sousedem, který se stal mým nejlepším kamarádem. Když mě viděl celou rozzářenou, okamžitě poznal, že se něco stalo a došlo mu i co. Nesouhlasil, ale mé štěstí se mu líbilo.

     No, a věci se měly opakovat. Další schůzka. Tentokrát jsme pochodili kus Brna a našli pár kešek. Bylo to hrozně fajn. Cítila jsem se tak šťastná. Věděla jsem, že s největší pravděpodobností nic nezměním, ale hodlala jsem si to užít naplno. Bavilo mě se v rámci nenápadnosti líbat, když šli kolem mudlové. Nebo jen tak, když už jsem se přestala bát a sama se toho dožadovala. To místo na mostě bylo perfektní. A vůbec všechno ten večer, až na zimu. Už jsme byli na Hlaváku a já se chystala jet na privát, který je odtamtud kousek. Rozhodně blíž než jeho koleje. Jenže. Jeho “přemlouvací“ metody jsou vážně účinné a proč odmítat něco, po čem stejně toužím. Poslední tramvajka nás dovezla tam, kam měla a historie se opakovala, ikdyž trochu jinak.

     Ráno bylo krásné, tak jako všechna rána, kdy se člověk probouzí vedle někoho, koho miluje. Samozřejmě ta láska byla jen z mé strany. Možná, že to ani nebyla láska, jako taková, protože byla neopětovaná. Ale jak jsem řekla kdysi, pro mě to byla láska, ne jenom zamilovanost, takže přetrvala i do té doby. Přemýšlela jsem, jestli tohle je poslední chvíle s ním nebo se to bude opakovat, dokud si někoho nenajde a nevyhodí mě ze svého života úplně. Protože já byla připravená snášet tu bolest dokud to půjde. Bylo mi jedno, že mě jen využívá na sex, protože jsem přece byla s ním a to přehlušilo veškeré důvody, proč bych to dělat neměla.

     No, bylo to opravdu naposled, co jsem s ním byla. Jeho výmluvné smazání si mě z fcb pro mě bylo impulsem zahnat kousky lásky a dát se na cestu nenávisti a nezájmu. Ale copak já mám na něco takového povahu? Smazat jeho icq a nick tady, jo, to bych zvládla. Ale zvládnu i zbytek?? Věděla jsem, že to nebude tak jednoduché. Pravděpodobnost, že bych ho potkala je téměř nulová. Donutit se nečíst jeho díla by ještě šlo. Teda hlavně po tom jednom už jsem se definitivně rozhodla. Jenže co ta láska? Láska je přece něco silného. Něco tak silného, co přetrvává i po tom, co zamilovanost ustoupí, i po tom, co druhý ublíží. Láska prý přestojí vše. A ve mně pořád je. Ať si říká kdo chce co chce, nenávidět a milovat opravdu jde. A to je nejspíš můj případ. Moje srdce patří jemu a dokud ho někdo nezaplní, bude mu patřit nadále, ikdyž na něj nemá nárok a ikdyž o něj nestojí. Snad je první láska větší než všechny ostatní, snad je to jen mou povahou nebo bůh ví čím. Nevím proč, ale když jsem udělala všechny možné věci, jak s ním nebýt v kontaktu, z hlavy a ze srdce ho ne a ne vymazat. Tuším, že to se mi nikdy nepodaří.

     Jasně, je spousta kluků, kteří o mě mají zájem a možná, že bych i já mohla dát věcem volnější průběh. Ale nikdo mi ho není schopný nahradit. Nikdo z nich není takový. Nechce se mi do vztahu, když nemiluju. A přece pořád přemýšlím nad tím, že bych to měla zkusit. Že se třeba ta láska dostaví v průběhu. Tak to bylo přece i s ním. Zamilovala jsem se až po čase. Asi mám strach nebo co. Bojím se dalšího ublížení a dalšího zklamání. Ale přece takhle nemůžu pokračovat. Život bez lásky není ničím. A kvůli jedné prohře vzdát všechno, to je přece hloupost. Každý tím projde, každý se několikrát zklame, než najde toho pravého a než se to podaří. A některým se to třeba ani nikdy nepodaří. Tohle mi nedá spát. A tak, jak mi chybí on, jeho láska, tak moc chci znovu prožívat ty chvíle štěstí. Jenže se bojím, že nikdo nebude lepší, jak on.(To je asi docela blbost, protože on rozhodně nejlepší není.) Ale. Pořád je tady to ale. To zkusit věřit. Risknout to a třeba to vyjde. Jistotu nikdy mít nemůžu. Já vím. Vím. Ale je to těžké. Tak moc těžké.. Ach jo..