čekání

.    Ležel v moři zelených lístků a stébel trávy, které ho jemně šimraly na tvářích a holých lýtkách. Lokty se mu bořily do kypré půdy a záda ho bolela v nepříjemné poloze na břiše. Co chvíli odháněl protivné hmyzí zástupce, kteří si dělali nepochopitelné nároky na květy zalehlé jeho mohutným tělem. Mravenci ho šimrali pod tričkem a na nohou, až si připadal, že ležet tam delší dobu, pohltí ho okolní příroda, aby nepůsobil tolik rušivě na tomto nedotčeném místě.

 .   Jenže ho zajímala ona. Jemná silueta vykreslená proti obzoru, ostře a přece rozmazaně. Pozoroval ji už nějakou dobu. Každý den sem chodila, každý den stejně odcházela. Neznámá. Připadal si jak malý kluk na výzvědách, jako by jeho úkol pozorování byl příliš důležitý, než aby mohl jediný den vynechat. Jeho strategie byla jasná a přesná, jeho smysly v pozoru. Netušil ale vůbec, co ho tam tolik táhlo a proč celé dny leží v nepřirozené poloze, nechá se okusovat všelijakými miniaturními potvůrkami jen pro to, aby z dálky nejméně sta metrů pozoroval někoho, kdo mu byl úplně cizí. A přece. Ta cizost mu byla nějak známá, jako by už ji dávno znal, jako by byla součástí jeho života odjakživa.

 .   Seděla na malinké dřevěné stoličce a před sebou měla stojan na obrazy. Plátno zahlédl vždy v okamžiku, kdy se skláněla k zemi, zřejmě pro to, aby namíchala další barvu pro své dílo. Nikdy neviděl, co maluje nebo snad kreslí. Nikdy se neodvážil přiblížit. Bál se prozrazení, bál se, že její občasné ohlédnutí by ho mohlo oslepit, zabít. Bál se a nevěděl proč. A přitom ho to k ní tolik táhlo.

 .   Bylo to vlastně docela podivné. V okolí zátoky přece žil sám už několik let poté, co mu zemřel jediný blízký člověk a jeho vychovatel. Nemohl odejít a místo svého mládí zanechat času a přírodě, v jejich drtivé kombinaci. Odkud teda je? Odkud se vzala ta podivná, krásná dívka? A je vůbec krásná? Jednou ji viděl, když procházela těsně kolem něj. Husté vlnité vlasy sahající k pasu a ladná chůze. Její tvář však nikdy nespatřil. Chtěl by vědět víc. Chtěl by znát důvod, proč každý den sedává na úpatí toho nebezpečného srázu a hledí do nekonečných modrých dálav moře. Copak kreslí jen to moře? Nebo v modrých hlubinách vidí něco víc? Nechápal to, a možná proto pro něj byla ta záhada tolik přitažlivá.

 .   Dnes to ale vypadá na pořádnou bouřku. Nebe v dáli se barví do šedočerné a moře se snaží odrazit jeho hrozivý háv. Tmavý stín postupuje k pobřeží a věstí něco zlověstného. Vítr se zvedá a čeří mořskou hladinu do stále vyšších a vyšších vln. Jejich tříštění se o skaliska kdesi tam dole zní jako řev stovek mořských netvorů. Připadá mu, že se zem pod náporem vln chvěje a že každou chvíli bude on i s ní a celým šelfem smeten do bouřlivých vln. Podivné chvění však pochází zevnitř jeho samotného. Třese se chladem nebo vzrušením z přicházející bouře?

 .   Už brzy to začne a neznámá dívka dál sedí, nehnutá. Když v tom se znenadání zvedne a odchází. Avšak nechává tam všechny své věci. Stojan a židličku vždy odkládá do nedalekého houští a kresby si bere s sebou. Jaký důvod ji dnes nutí nechat vše bez povšimnutí? Její šat mizí v blízkém mlází. Vstal. Plátno ze stojanu vlaje v narůstajícím větru. Utrhlo se. Běží za ním. Za bílou skvrnou tančící po tmavé trávě, která se v poryvech větru vzdouvá stejně, jako mořské vlny. Už už ho má. Ale vítr mu jej vytrhl z ruky. Konečně. Drží plátno v ruce a snaží se rozeznat obraz, jež neznámá vdechla do tohoto kusu látky. Vítr je ale příliš silný a vlhkost od moře už se dere do všech koutů pevniny. Musí do srubu. Tam si teprve prohlédne, co neznámá dívka nakreslila.

 .   Venku hřmí a blesky šlehají do země jako biče rozzuřených bohů. Dunění od moře se rozléhá v dalších a dalších vlnách šířících se krajem se strachem bezmocného dítěte. Sedí u stolu a v plápolajícím plamenu svíčky se chystá rozložit plátno, které si schoval pod tričko, aby ho uchránil před nepřízní počasí. Opatrně rozmotává centimetr po centimetru jemné záhyby bělostné látky. Obraz, jež se mu kreslí před očima mu zastavuje dech i srdce..