Další den

V uších mi duněl Black Sabbath, slunce ještě svítilo a já se připojil ke kroužku tvořeným šesticí krysáků. Shit už putoval, ale bylo toho moc málo. Na každýho se dostalo sotva jednou.

,,Kurva, jakto že toho není víc?"

,,To je jen zbytek ze včerejška, víc nemám."

,,Do piče, to je na hovno."

,,V klidu. Vyhastlíme!"

Skupinka se dala do pohybu. Sluchátka už jsem neměl, ale stav se začal dostavovat. Cesta pochcaným streetem.

,,Hej, máš nějaký prachy?"

,,Ne, vůbec nic."

,,Já taky ne."

,,Já mám dvacku."

,,Super, zkusíme maty."

Pajzl. Štamgasti povětšinou ujížděli jen na pivu, rumu a blbejch kecech. Když jsme vešli, viděli jsme ty nevraživý pohledy. Něco jako ,,co tu zase chcou ti malí feťácký zmrdi?". Radši moc nečumte, buzeranti vylití, máme kapsy plný ostrejch hran!

Maty byly vzadu. Nikde nikdo. Skupinka tvoří další kroužek.

,,Tak teď se pomodlete!"

Mince s cinknutím padá do pandořiny skříňky a hra začíná. Sleduju to jako nějakou videohru. Krysák v pološeru mačká svítící knoflíky a mašina zkázy bliká jako stroboskop. Nikdo skoro ani nedýchá, jen občas padne nějaká hláška. Pocity alá thriller. Za pár minut už jsou z dvacky čtyři kila. Triumf hodný medaile.

,,No jo, já vám říkal že jsem kouzelník!"

Tasí se mobil a žhaví se drát. Za chvíli už se ví kdy a kam přijít. Většinou postávají na rozích, stíny jsou skrýš a kapsy jsou plný. Z ruky do ruky.

Přicházíme do Sluje. Vybavení hnusný a jenom to nutný. Ze skříně se vytahuje kýbl vody.

,,Dáme kybl, nabij to."

Nasávám oblak sraček na jeden zátah do plic a držím to tam co nejdýl a zároveň se snažím neudusit se a nepoblít. Potom to foukám z okna a padám na prdel do měkkýho gauče. Krysy mě následujou.

Pak přichází lunapark v hlavě. Cítím proudy energie co mi putujou po těle. Malinkej energetickej hurikán co prochází skrze moje orgány. Srdce, plíce, mozek, žaludek ... když mi zabrousí do rozkroku, dostávám neuvěřitelnou erekci, až si myslím, že mi praskne. Je to neuvěřitelný, připadám si jako bych byl jedno velký magnetický pole. Krásnej pocit.

Zaostřím na obrazovku, kde jede nějaká morbidní věc. Kožený bundy, nože, bílej prášek, rakovina. Slyším neuvěřitelně depresivní hudbu a nevím, jestli hraje v tom filmu nebo jen v mé hlavě. Obrat. Zničehonic cítím, jak moc mě bolí plíce a dostávám schízu. Určitě taky dostanu rakovinu a umřu! Dech se mi zkracuje, srdce a buší a hrudník jako by mi drtil balvan. Dlouhý minuty si procházím hnusem a ne a ne to přejít, šílím z toho a mám chuť skočit do zdi. Nikdo nepomůže, nikdo to ani nevnímá.

Hodinky. Uběhly tři hodiny a pořád tu sedím. Krysy kolem buď spí, nebo jen tupě čumí na další morbidní sračku. Zvedám se.

,,Kam jdeš?"

,,Domů."

,,Aha."

U východu ze Sluje stojí dvě černý postavy. Čumí na mě když je míjím, ale já to dělám sebejistě. Ramena mám větší než oni. Venku je tma a zima. Šlapu pochcaným streetem a míjím spoustu jinejch krys. Šmatlají všude kolem ve skupinkách a nechávaj za sebou vajgly. Šlapu pochcaným streetem a další den zase končí.