Paměti 3. část

Po získání štěněte nastal nekonečný koloběh povinností a nocí i dnů plných úzkosti, protože jsem se psi do té doby neměla žádnou zkušenost. Knihy se daly koupit jenom ve Zlatých Horách, což bylo městečko asi 8 km vzdálená a když už tam člověk jel, snažil se obstarat si všechny nákupy, které v naší dědině nebyly k dispozici. A ne vždy člověk vezl domů to, co chtěl, nebo potřeboval. Zpočátku jsme měli štěně doma, ale někdy se mně ho nepodařilo uhlídat. I když jsem byla mnohem mrštnější než dnes, Bojar byl jako blesk. Jednou, když opět zmizel, nebyla jsem ho schopná najít. Až po hodně dlouhé době mně přišla říct jedna paní z dědiny, že pes sedí pod mostkem v potoce asi čtvrt hodiny cesty od naší chalupy a že se ho bojí vytáhnout, protože na ní vrčí. Nelenila jsem a spěchala pro něj. Vlezla jsem do vody a milého psa jsem vytáhla ven. Bylo mu tehdy zhruba tři čtvrtě roku. Byl celý promáčený a evidentně ve stresu. Vůbec jsem nevěděla co se mu stalo. Naštěstí nebyl zraněný. Asi za dva dny k nám přišel jeden domkář, který bydlel několik domů pod námi a hrozně na mně křičel, že chce po mně odškodné, protože když jel z práce domů, náš pes na něj vyletěl a on kvůli němu z té motorky spadl. Sice se mu nic nestalo, přesto však požadoval značnou částku, kterou jsem samozřejmě neměla k dispozici. Platy tenkrát byly tak kolem tisíce korun , psal se rok 1969 a já, která jsem v té době zastávala funkci druhého zootechnika jsem měla asi 600,- . Ne že by to bylo málo, ale do té doby jsem neměla vůbec ponětí, jak se hospodaří s penězi, protože rodiče se mnou nikdy o penězích nemluvili, kapesné jsem nedostávala a vlastní peníze, vydělané na brigádách jsem investovala buď do koní, nebo do parády. Jednou jsem si koupila uzdečku s nánosníkem z bílého beránka a s krásně propletenými otěžemi. Objednaly jsme si ji s kamarádkou až v Praze u sedláře a pak jsme si pro něho osobně jely. Z druhé brigády jsem si koupila kostkovaný tříčtvrťák s kapucí, který byl v určitou dobu náramným hitem, ale na ten mi maminka přispěla, neboť jsme byli ještě na základce na týden vybírat brambory a plat nebyl moc vysoký. Ale vždy jsem se hlásila na všemožné akce, za které byly příplatky. Třeba přehazovat na sile obilí, nebo na Šumavě, když pršelo a všichni měli volno, jsem s mým traktoristou jezdila pro štěrk a dělali jsme úpravu vozovek. Mladý člověk vždy ví, jak s penězi naložit. Ale to jsem odbočila.

Prosila jsem toho člověka, ať nám to odpustí, ale nedal se oblomit. Za pár dní na to mně nechal manžel na stole lísteček, ať se neleknu a nepláču, ať pamatuji na naše budoucí miminko, ale že Bojar leží u stodoly mrtví. To už měl oplocený výběh s krásnou prostornou boudou. Byl otrávený a nám bylo jasné, kdo se na tom podepsal. Ale za ruku jsme ho nechytili a žádnou konfrontaci jsme nechtěli podstupovat. Až mnohem později jsem se dozvěděla od chlapů, co dělali v lese, že ten pán z té motorky spadl hlavně proto, že byl opilý jak zákon káže. Už ani nevím jak se jmenoval.

Na podzim toho roku se narodila má dcera a touha po psu byla na nějakou dobu odsunuta do pozadí, pro nával povinností mně do té doby neznámých. Téměř až do narození dcery jsem stále jezdila na koni. Tentokrát už nebyl jenom pro mě k dispozici, ale rodina Venigrova, která mně pomáhala překlenout počáteční údobí omylů a přehmatů měla k dispozici dva tažné koně, z nich jeden byl teplokrevník, na kterém se dalo jezdit a občas mně byl zapůjčen.

Další přehmat, kterého jsem se vůči manželovi dopustila, byla má naprostá neznalost zacházení s jatečními zvířaty, které jsme v hospodářství pěstovali jako budoucí

poživatiny. Pamatuji si, jaký horor pro mě byl, když na Velikonoce manžel zabil kůzle (na aktu zabíjení jsem se nepodílela, snad jedinou vraždu, kterou jsem dokázala provést bylo useknutí hlavy slepici sekerou se zavřenýma očima). Ale zpět k tomu kůzleti. Dal ho na stůl a řekl: „rozbourej si ho jak uznáš za vhodné“ a šel do práce. Zápolila jsem s tím celý den, s tchýní jsme nebyly žádné velké kamarádky, takže od ní jsem se pomoci nedočkala. Časem jsem však v bourání dobytka získala praxi a dokázala jsem bez velkých problémů rozbourat cokoliv i stáhnou zvíře čistě z kůže.

Zato první kuře, které jsem jednu neděli na počátku našeho manželství pekla k obědu jsem tak precizně nevyčistila. Opařila jsem ho s peří, vykuchala jak náleží, nadila a upekla. A protože jsem svého manžela tenkrát velmi milovala, rozhodla jsem se, že dostane prsíčka, jako důkaz mé náklonnosti k němu. K tomu brambory s máslem a kompot. Dali jsme se do jídla.. Když prsíčka rozkrojil, vysypalo se mu z volete pečené zrní na talíř. Byl z toho doslova v šoku. Jenže jak mohla městská holka vědět, že se musí kuře nejen vykuchat, ale zbavit i volete, když do té doby maminka kupovala v Brně kuřata vždy pečlivě vyvržená. Jen sem tam na nich zůstalo pár pírek. Tchýně pak vykládala po dědině, že „TA“ z toho Brna, neumí ani upéct pořádně kuře. A baby z kravína se mně pak dlouho smály a často se ptávaly, co že mněl dnes Ríša k obědu. „Nadívané volátko?“

Taky si vzpomínám, že po přistěhování do pohraničí jsem nemohla uvěřit, jak obrovské prase na vykrmení měl můj manžel v chlívku. Říkal mu Nikytka, neboť v té době byl u moci Nikyta Chruščov a krmil ho skoro dva roky. Prase bylo docela agresivní a já jsem měla přísný zákaz lézt k němu do chlívku, nebo při nalívání krmení prostrkovat ruce skrz šprušlíky do koryta. Dlouho jsem netušila proč, až jednou, když mně vběhla slepice do chlíva a já jsem jí vyháněla koštětem ven, vlétla k praseti a to nemeškalo a ukouslo jí obě nohy. Hrozně jsem se tenkrát lekla a když se mně podařilo slepici vytáhnou, běhala jsem po chalupách a hledala někoho, kdo by milou slepici zařízl. A zase si měli v chalupách o čem povídat. Co že si to proboha ten chudák Ríša dovedl za nemehlo. Začátky v pohraničí byly kruté. Jen u jedné rodiny jsem měla zastání, u rodiny voliňských Čechů – rodiny Venigrových. Vždycky mně dokázali potěšit, poradit a vyslechnout. Byli velice prostí, ale měli srdce na pravém místě. Velmi jsem je měla ráda a říkala jsem jim teto a strýcu. Paní krmila v drůbežárně slepice a pán dělal zootechnika, i když bez škol, ale s letitou praxí v zemědělství. Dnes už ani jeden z nich nežije, jenom jejich syn, se kterým ale neudržuji žádné styky.

Další hrozbou pro mne byl houser a husy. S tím jejich neustálým syčením a naháněním hrůzy mně lezly pořádně na nervy. Houser však byl neomezeným vládcem ve svém výběhu, což mně dokázal zanedlouho při krmení. Vešla jsem do ohrady a on se po mně rozehnal, zakousl se mně do lýtek a mlátil mně křídli hlava nehlava. Ječela jsem jako pardál, tchyně i manžel se smáli, až se za břicho popadali a teprve po chvíli vzal manžel klacek a milého housera odehnal. Noha mně pálila jako sto čertů a vytištěný zobák jsem měla na noze skoro celý rok.

Však jsem se mu za to bezpráví pořádně pomstila.. Protože jsme potřebovali peří do peřinky pro miminko, několikrát za rok jsme husy podškubávali. A protože to nikdo z nás pořádně neuměl, podškubali jsme ho tak, že potom nemohl udržet křídla pohromadě a stále mu padla k zemi. Musí se mu totiž nechat na určitém místě pod křídli peří, o které má vlastně křídla opřená. Paní Venigrová nám to jednou ukázala a pak už nám tato činnost nedělala problémy.

Chudákovi houserovi jsme tenkrát museli svázat křídla dohromady špagátkem, jednak aby neutrpělo jeho EGO a taky proto , aby neztratil u hus svoje renomé, jak jsem si tenkrát naivně myslela. Až později mně bylo vysvětleno, že tahat křídla po zemi by ho značně stresovalo. Od té doby jsem chodila k husám s březovým koštětem, abych je udržela v určitých mezích. Později jsme toto stádečko vyměnili, neboť to bylo vcelku malé plemeno a jeho chov byl neekonomický. Myslím, že místní obyvatelé ze mne měli celou dobu mého působení v Ondřejovicích nemalé povyražení, neboť jsem neustále řešila nějaké problémy spojené s chovem našeho dobytka. Například husy sem tam trpěli tzv. žabkou, což je rosolovité onemocnění kořene jazyka postihující malá housata. Léčení lze provádět doma, naříznutím místa postižení a vytlačení rosolovitého moku ven. Jenže já jsem nikdy neměla to srdce říznou do něčeho živého. A taky, když nám začala chcípat housata, která jsme si líhli sami doma za kamny, nikdo nám nedovedl, nebo nechtěl poradit, s jakou nemocí se to vlastně potýkáme. Teprve od veterináře z Brna jsem se dozvěděla, že jde o nemoc, která malá housata hubí, ale pokud to přežijí, stanou se bacilonosiči pro další generace housat. Myslím, že nejen vesnice, ale i moji rodiče si v té době mých problémů užili až až, neboť vše, co mně chcíplo jsem posílala rodičům do Brna, s prosbou, aby se zeptali na Veterině …. Mrzelo mně a mrzí do dnes, že lidé nejsou moc ochotni sdělovat své problémy druhým, ani kroky, kterými lze sjednat nápravu. Tím myslím např. problémy s dobytkem a se zahradou, nikoliv problémy osobní. Teprve až o mnoho let později bylo mým zadostiučiněním, že vše, co jsem se v životě naučila a prostudovala v knihách někdo jiný potřeboval a lidé i z venkova si ke mně chodily pro různé rady. Vždy jsem se smála do hrstičky, že místo aby lidé z venkova poučovali mně, poučovala jsem já je. Cha, cha, cha. Všechno živé, co člověk chová a pěstuje, potřebuje hygienu chovu, jinak se mu to vymstí. Ta housata touto nemocí trpěla proto, že byla celá léta chována na jednom místě a výkaly v podobě řídké stolice, rozšiřovaly spory této nemoci do celého výběhu.

Můj muž zpočátku zajišťoval pro Státní statek futro pro hovězí dobytek a dělal formanku (jezdil z koňským povozem) , kde bylo potřeba. Nikdo si nedovede představit, jak bývala krásná a voňavá jitra v době, kdy se jezdilo třeba pro čerstvou trávu ještě před rozbřeskem slunce do Horního údolí. Nad lesy se vznášela mlha, která dávala očekávat příslib slunečného dne, louky pronikavě voněly trávou a různými bylinami, nad poli se třepetal skřivánek a svým zpěvem vzdával hold rodícímu se jitru. Ráno bylo ještě docela chladné a jen cinkot postroje a vrzání vozu bylo předzvěstí očekávaných zážitků, ať v podobě pasoucí se vysoké zvěře, či netrpělivého hopsání ptactva i jiných lesních živočichů. Někdy jsem s manželem jezdila na louky a zatím co on pracoval, hledala jsem jahody, různé léčivky, případně houby.

A protože jsem tvor odjakživa společenský, velice brzo jsem si našla okruh přátel, kteří mně ledacos potřebného poradili. Tak třeba, když bylo týden před výplatou a peněz v peněžence zůstalo jen maličko, vždy nastal problém, co se bude vařit , co se dá do hrnce. Tak jsem jednu dobu chodila s jednou kamarádkou do březinky na kozáky, případně hříbky, nebo i jiné jedlé houby. I ona měla v té době malé dítě, tak jsme se spolu často stýkaly.

V té době jsem každé ráno a večer dojila dvě kozy a náramně jsem si libovala, že to umím. Z počátku jsem na sobě nosila zástěru mé tchýně a později, když si na můj pach zvykly, nic nestálo v cestě novému rodícímu se přátelství mezi námi. Mám kozy ráda. Jsou přátelské , zvědavé a náramně mlsné. Staří pamětníci vždy říkali, že koza vždy bezpečně pozná, která bylina je vhodná k sežrání a těch jedovatých že si nevšímá. Kozy mají krásné oči, orámované řasami a dovedou být velice skotačivé i ve vysokém věku. 4x za rok jme jim dělali pedikůru, protože špatná péče o kopýtka jim mohou způsobit nemalé potíže. Asi jako lidem, když jim zarostou nehty. Trošku mně dělalo starosti, když se měly poprvé kotit, teda z mé strany poprvé, ale než jsem doběhla pro paní Venigrovu, kůzlátka byla bez problémů na světě. Každá měla dvě. Ke kozlovi se chodilo k těm rumunům, se kterýma jsem měla to extempore s těmi jejich psi a našimi králíky. Když jim později kozel umřel, kozám v celé dědině rázem nastal krušný čas, protože široko daleko žádný jiný nebyl k dispozici. Zkoušeli jsme je sice připustit s beranem, ale ačkoliv sex byl, žádného potomka jsme se nedočkali. Myslím, že tím že jde o nepříbuzenský druh, nemůže být láska naplněna. Jedinou kozí nevýhodou je, že dokážou sežrat cokoliv,až z toho někdy rozum stojí. Ty Ondřejovické mně sežraly čtyři roční sazenice vína, s láskou ošetřované a potem zalévané ve snaze udržet je v těch horských podmínkách při životě. Manžel postavil mezi domem a dvorem se zvířaty plotek, který nejprve bravurně dokázaly přeskočit a když byl plotek zvýšen, ve slepé touze dostat se na skalku s různými byť i jedovatými květinami podnikaly proti němu neustálé nájezdy, až byl plot povalen a skalka sežrána do mrtě. Ještě i kopýtky vyhrabávaly kořínky a se škodolibou radostí z mé skalky udělaly měsíční krajinu. Měla jsem chuť roztrhat je na malé kousky, ale dávaly mléko všem našim zvířatům i do domácnosti přispívaly nemalou měrou. Obě byly velmi dobré dojnice, tak kdo by jim ublížil. I když sousedé říkaly, že by je za tu zlolajnost nacpali do klobás, ani jeden z nás neměl to srdce dlouho se na ně hněvat. Dalším jejich poťouchlým kouskem bývalo, v době kdy ještě nebyl plot z obou stran, že vždy když jsem umývala chodbu přes celou chalupu (chlív byl součástí domu a od obytných místností je dělila chodba), nechávala jsem dveře na obou stranách otevřené, aby to rychleji uschlo. A ať jsem klečela zády ke kterýmkoliv dveřím, vždy, když jsem se v závěru otočila, uviděla jsem za sebou všechny naše kozy, ze kterých padalo neuvěřitelné množství bobků, případně husy (zajímavé, že houser byl vždy při těchto nájezdech úplně potichu) ze kterých se kadince krásně rozpíjely na těch čerstvě umytých kachličkách, případně se kolem přehnal pantáta, s gumákama neuvěřitelně obalenýma blátem, kobylincema, či jinýma exkrementama z našeho dvora i blízkého okolí. Bylo to k vzteku, občas i k pláči.

Naše domácnost v té době čítala i tři kočky, dva kocoury a jednu kočku. Kočka byla Miluška a kocouři Ferda a Filip. Paní Venigrová se na mne velice zlobila, že dávám zvířatům lidská jména, že u nich na Volini se tradovalo, že to přináší do domu neštěstí. Ale mně to připadalo naprosto normální. Miluška byla černobílá madam, která ráda spávala na horních břevnech našich vrat, která byla udělána mezi obytným domem a částí se zvířaty. Muž občas jezdil domů i s povozem, proto musela být vrata široká, aby jimi projeli koně i s vozem. Jeho koně se jmenovali Olina a Majka a byli to chladnokrevníci, s neuvěřitelně silnýma nohama. Nad korunkami kopyt měla Majka dlouhé chlupy v barvě lehce vypečeného rohlíku. Obě byly klidné a spolehlivé. Ferda s Filipem byli velice obratní lovci v chytání myší a často je kladli Milušce před čumák, jakoby se předháněli v úsilí, získat si její náklonnost. Celou dobu jsem jí podezřívala, že to s nimi táhne na dvě strany a že je zneužívá. Nebo alespoň ona domů zakousnuté myši nikdy nenosila. Jednou si Filip přinesl z nějaké potyčky domů řádně velkou ránu na hřbetě, ze které se později vyklubal docela slušný nádor. Tak jsem s ním jela do Jeseníku k veterinářovi, což bylo město od nás vzdálené asi 30 km. Jinak si nepamatuji, že by někde blíž bylo veterinární zařízení a zvěrolékař, který jezdil do statku ke kravám, malým zvířatům nerozuměl. Tenkrát nemohlo mnoho starousedlíků přijít na to, proč jedu s obyčejnou kočkou k veterinářovi a ještě proboha za to budu platit, proč ji nepraštím kladivem po hlavě, když v každé chalupě má každý koček až, až. Nikdo nechápal, že máme ty naše zvířata rádi. ¨

Teď malinko odbočím, vzpomněla jsem si totiž na jednu epizodu, která mně doslova vyrazila dech. V naší vesnici žila i rodina cigánů, manželé Murkovi a jejich asi 12 dětí. Kamarádila jsem s jejich dcerou Jolanou, občas jsem chodila já k nim, nebo ona k nám. Byli velice spořádaní,, čistotní, všichni zdraví jedinci pracovali buď na statku, nebo v lese. Občas k nim přijelo pár příbuzných, kteří se nějaký čas zdrželi a pak zase odjeli. Jednou se jednomu ženatému synovi narodilo miminko a Jolana mně pozvala na křtiny. Bylo to v lednu, mrzlo jen praštělo, na potoce, který protékal celou naší dědinou vysely rampouchy z každého stébla, či větvičky, všude sněhu po kolena, i když hlavní cesty byly vždy pečlivě protažené. Od chalup si musel každý proházet cestu sám. Starý Murko vzal nahaté miminko jenom zabalené do plínky do náruče a všichni jsme šli k potoku. Tam ponořil miminko do té ledové vody, vytáhl ho a zase jsme šli domů. Hrozně jsem se divila a tvrdila jsem, že takovou koupel nemůže nikdo ve zdraví přežít, ale oni tvrdili, že má-li silného duch, nic zlého se mu nestane, a je-li neduživé, takové dítě že oni nechtějí. A ten chlapeček to ve zdraví přežil. Mně do takové vody ponořit,, nedožiju rána.

Náš druhá pes byl Buck (Bak) podle jedné z povídek Jacka Londona. Dostala jsem ho jako dárek zároveň s narozením našeho druhého dítěte, syna Ríšana. Byla to zajímavá kombinace. Své děti jsem nekojila, ale důvod není v tomto povídání důležitý. V podstatě jsem měla dvě malé děti,, jenom s tím rozdílem, že můj syn kadil a čural do plínek a ze psa to vždy vypadlo tam, kde se zrovna nacházel. Taky jsem ho nemusela každý den koupat, což byla velká úleva. Jinak kluk Sunar, pes kozí mlíčko, syn kašičku, štěně kašičku se žloutkem, syn mixovanou zeleninu a ovoce, pes totéž pro zdravý vývoj jedince. V čem měl můj syn navrch byl fakt, že mně nevykusoval špinavé spoďáry, ani zapocené halenky pod paží, ani posoplené kapesníky. Holt každý měl nějaké klady i nectnosti. Než pes vyrostl z dětských střevíčků, připravil nám vždy nejedno nemilé překvapení. Jednou jsme šli odpoledne s mužem do kina, které bylo v naší dědině, ale ne vždy se promítalo. Fungovalo to asi stylem “když se vás sejde aspoň deset a zatopíte si a budete si přikládat, budeme hrát“. To mně zpočátku přivádělo k šílenství. V Brně člověk šel do kina tehdy, když měl čas a peníze. A tady nikdy jeden nevěděl, jestli teda jo, nebo ne. V té době jsem si po prvé obstarala patnáct krůťat ( krůťata jsou nesmírně háklivá na chlad, ta malá nesmí šest týdnů ani nachladnou, ani namoknout a po těch 6-ti týdnech se stále ještě musí opatrovat jako oko v hlavě), zavřeli jsme je do chlíva do oddělení pro husy. Husy i kozy jsme nechali venku. Do chlíva rovněž bylo umístěno tehdy asi devítiměsíční štěně, aby se mu nic zlého nestalo. A šli jsme do kina. Děti jsme dali na ty dvě hodiny ke švagrové. Když jsme se vrátili domů, bylo všech patnáct krůťat zakousnutých a pěkně naskládaných v řádku a štěně nás radostně vítalo, jako by říkalo: “To koukáte jaký jsem pašák, co? Já jsem vás je připravil zrovna pečení.“ Myslela jsem, že mně budou omývat. Pak nám poradil jeden lesák, že máme psovi natřískat tím zakousnutým krůtětem, jinak že nám bude dávit zvířata stále. Ztřískala jsem ho tenkrát jako financ kozu a pravda je, že od té doby se už nikdy nepokusil ublížit ničemu i když se mu to procházelo přímo před čumákem. Později jsme přišli na to, jak se celý incident stal. Žlab, který se táhl po celé délce jedné stěny, neměl rovné čelo, ale bylo vlnovaté. Krůťata byla ještě malá a hravě se protáhla jednou škvírou, mezi ostěním husího chlívku a tím žlabem a on pravděpodobně ve snaze zahnat je zpátky to vzal poněkud násilným způsobem. Co naplat, každý dělá chyby, je jen třeba brát to s nadhledem, i když je to někdy pěkně těžká dřina. A pak jsme zažili s Bakem ještě jednu neuvěřitelnou příhodu, avšak už nevím, kolik mu bylo tehdy let. Můj muž obyčejně večer nakosil dostatečné množství trávy, které bylo kolem nepřeberné množství, takže jsme si mohli dovolit vybírat si to, o čem jsme bezpečně věděli, že bude našim miláčkům chutnat. Měli jsme také záhumenek, ale na něm jsme každý rok pěstovali brambory pro vlastní potřebu. Když se manželovi podařilo skončit v práci dřív, chodili jsme pro krmení korporativně, celá rodina. V předu šel manžel s kosou, hráběmi a trakařem. Za nim jsem šla já, Irenka už chodila sama a Ríšana jsem vždy vedla za ruku. Kolem nás pobíhal pes, za ním se táhly tři kočky , husy, slepice, kačeny a občas jsme brali i kozy, které jsme pak uvázali u nějakého keře, nebo jiné dobroty, kterou měly rády. Za naší zahradou byla rozsáhlá travnatá louka, která v mírném stoupání jakoby končila vozovou cestou, aby hned za ní přešla v kus pole s obilovinami a lesem na horizontu. Zvířata během cesty odpadala a vracela se zpátky na zahradu a my jsme pokračovali až k té cestě, kde manžel začal sekat. Já jsem hrabala, jedním okem hlídala děti a psa údajně hlídal manžel. Hlídal, hlídal, ale neuhlídal. Jak byl v rozmachu s tou kosou, pes vyletěl z toho obili a naletěl mu přímo na patku té kosy. Nevím jestli říct: „na štěstí to byl čistý řez“. Ufikl mu tu nohu v rameni až na kost. Hrozně krve, děcka příšerně brečely a my jsme nechali trávu trávou a naložili psa na trakař a poklusem jeli domů. Naštěstí to bylo v době prázdnin a moji rodiče byli u nás na prázdninách (tatínek byl učitel a maminka v domácnosti).

Doma jsme naložili psa na dětský sporáček a poklusem utíkali na vlak a jeli do Jeseníku k veterinářovi. Ten mu nohu zašil, řekl, že pes je mladý a rána byla provedena čistě, že nebude mít žádné následky. Doporučil nám, abychom psovi udělali límec ze staré krabice, že až se začne rána hojit, bude svědit a pes by si mohl stehy vykousat. Dal nám nějaká antibiotika, pes celou cestu prospal po narkóze, tak jsme se radovali, jak bravurně jsme celou situaci zvládli. Ani ne za týden, límec nelímec rozkousal pes jak límec, tak sobě i tu zašitou nohu. Rána se rozšklebila a maso lezlo ven. Můj tatínek tehdy rozhodl, že když hrdinové na severu si dokázali uříznout umrzlou nohu, vojákům v zákopech zašívali felčaři kde co, že my vyřešíme situaci stejně. Vyvařila jsem ve vodě silné jehly na šití a bílé nitě, muž nám nachystal tabuli, na které se porcovalo při zabíjačce prase, psa jsme položili na tu desku, přivázali ho lany, ránu jsme mu omyli zředěnou kořalkou a nohu mu vzorně znovu zašili. Je zajímavé, že pes vůbec nenaříkal a ležel tiše a odevzdaně, jakoby jeho víra v naše léčitelské umění byla neotřesitelná. Pravda je, že například z mojí maminky byli doktoři vždy na mrtvici, protože si léčila velkou část svých neduhů sama, i když šlo někdy o teorii pokus-omyl. Tatínek tenkrát udělal Bakovi nový límec s tenké překlížky a psa jsme po dobu jeho zotavování měli neustále u sebe v obytném domě. Noha se mu zahojila k naprosté spokojenosti a neměl s tím do konce svého života žádné potíže. Dožil se 15 let a jeho nové epizody uveřejním v dalším pokračovaní.

Další vzpomínka týkající se zvířat jsou z jednoho velice parného léta, kterých v Jeseníkách nebylo až tak mnoho. Všechna okna i dveře byly dokořán a všechno živé bylo venku. Mladí králíci v ohrádkách, v dalších pak malá kachňata, housata, moje dvě děti, mezi tím vším lítal náš pes a na šňůře viselo čerstvě vyprané prádlo. Já jsem běhala bosa, jen v tričku a kraťasech. Kolem jedné hodiny odpoledne se náhle zvedl vítr a než kdo řekl švec, začalo lít jako z konve, hrozně se ochladilo a začaly padat kroupy velikosti lískových oříšků i větší. Začala jsem lítat jako splašená, nejdřív honem domů děcka, pak zvířata, aby je to neumlátilo, ty samozřejmě v panické hrůze utíkaly na všechny strany, králíci mně z posady utekly a nemohla jsem je chytit. Ještě dne si pamatuji jak hrozně zmrzlé jsem měla nohy, neboť v tom kalupu jsem nemohla najít pořádné boty. Děcka ječely, jako by je bral na nože a všude panoval zmatek a shon. Nakonec jsem běžela odvázat kozy, které byly za plotem dvacetkrát omotané kolem stromků a řetěz ne a ne povolit. S hor se začala valit voda, která s sebou odnášela všelijaké větvičky, drny a vše, co nebylo pevně připoutáno. Naše dědina ležela roztažená v podhůří kopců a spád byl ze všech stran značný. Kalamita se přehnala během hodiny a opět začalo silně pálit slunce. Vrstva krup kolem našeho baráku byla silná skoro třicet centimetrů. Zelenina byla pomlácená, listí orvané, sem tam někomu ulítlo ze střechy pár tašek. Největší pohroma ale čekala na naše přátele, rodinu Langáškovu, kteří bydleli naproti nás, ale poměrně dost daleko. Jejich chalupa byla nízká a stála na kraji velikého lánu brambor. Pole nad nimi bylo rovněž svažité. Rodina byla někde nedaleko a také měli kvůli horku otevřená okna, i dveře, jako skoro každý z nás. Když se vrátili, ke své hrůze zjistili, že mají ve světnici půl metru bahna a v něm utopené chcíplé mandelinky snad z celého lánu. A taky neuvěřitelný puch, který v tom dalším horku rozpínal rychlostí blesku své paže. Pomáhali jsme jim všichni co měli volno, nebo šli zjišťovat škody. Do večera byla největší hrůza za nimi, i když dlouho trvalo, než chalupa vyschla a než znovu vymalovali a nastolili původní pořádek.

A tím by mohly epizody z Ondřejovic končit. Hrozně se mně tenkrát stýskalo po domově, neboť hospodářství nemůže zůstat dlouho bez hospodyně, a pantáta také ne. Za celou dobu svého pobytu v pohraničí jsem byla doma asi 2x a jenom na krátkou dobu. To jsem pak vždy chodila po městě a nasávala do sebe atmosféru velkoměsta, ruchu a kraválu, který mně tenkrát zněl jako rajská hudba. Z tohoto povídání to vypadá, že muž se doma moc nevyskytoval, ale práce v zemědělství je práce, která nikdy nekončí. Dobytek chce žrát v pátek i ve svátek a také naše záhumenky potřebovaly naši pozornost. Můj stával denně ve čtyři hodiny, šel do statku nakrmit koně, mezi tím jsem vstala já, zatopila v kamnech a uvařila mu snídani, když se vrátil a nasnídal se, vzal svačinu a šel do práce. Vždycky mně učil, že správný hospodář prvně obstará zvířata a pak má čas sám pro sebe. Po jeho odchodu jsem podojila kozy a začala chystat žrádlo pro ostatní. Praseti se večer vařily brambory, které dostával ráno rozmačkané s vodou, kozím mlékem, se šrotem a všelijakými zbytky. Slepicím se máčel starý chleba a trocha zrní, kachnám a husám se dávaly řezané kopřivy se šrotem, králíkům seno, případně tráva, trochu tvrdého chleba a různé košťály. Pak jsem se honem nasnídala, obstarala děti a začala s přípravou oběda. Nikdy jsem dopředu nevěděla, jestli můj muž přijde na oběd, nebo až večer. A večer to bylo někdy v šest, ale někdy třeba v deset, když

se třeba sváželo seno. Terén byl velice prudký a málo traktorů mělo ochranný rám,takže koně tu práci zvládaly lépe. A tak jsme se asi po pěti letech mého pobytu rozhodli, že se vrátíme do Brna a začneme nový život.

---