Vítej doma I

Prý ještě obetonují a zasilikonují záchod a budou hotovi. Idioti. Mělo to být hotové už před dvěma hodinami. -Dělají mi stupačky. Některý z těch neschopných imbecilů cosi nezkontroloval, a pak, když se ucpal odpad a někdo nade mnou spláchnul, vytekla mi do koupelny, na chodbu a pochopitelně i na záchod odpadní voda.
,,Vracelo se to zpátky,’’ praví ten tlusťoch s plzeňským akcentem. ,,Teď už by to mělo bejt v pohodě.’’
,,Mělo?’’ ptám se a mám mokré nohavice a páchnu jako, ehm, jako hovna jednadvaceti rodin, které žijí nade mnou.
Lopotím se s hadry na podlahu a už jsem vylil dva vrchovaté kýble svinstva do kanálu. Tak kvůli tomuhle marastu jsem si dneska vzal v práci volno. Ten smrad nevyvětrám ani za týden.
Před chvilkou mi volal kolega - zřízenec ze sanatoria kde pracuji, že měli dnes zajímavý příjem:
,,Přivezli holku, co si myslí, že je vlkodlak. Bylo to hustý, měla nějakej ten schizofrenní záchvat nebo co, málem mě pokousala. Museli do ní naprat koňskou dávku uklidňujícího fetu, a já s Petrem jsme jí museli přikurtovat k lůžku. Fakt psycho, vole. Tak až sem zejtra přijdeš na odpolední, tak leží na trojce.’’
,,Ve druhým?’’ ptám se na patro.
,,Jasně, ta holka je fakt těžkej případ.’’
Poděkoval mi za výměnu směny, zavěsil a já se jal znovu vytírat odpadní hnus naplavený ve svém bytě.
Instalatéři se loučí - jen tak na půl huby - a mizí pryč, co nejrychleji to jde. Nikoho vůbec ani vzdáleně nenapadlo mi pomoct s tím bordelem, který tu po nich zůstal. Na závěr ještě vchází jejich šéf. Doufal jsem, že se chce omluvit za tu havárii která tu vznikla vinou nedbalosti a nedůslednosti jeho zaměstnanců a za to linoleum v koupelně a za ty podmáčené parkety na chodbě a tu automatickou pračku kterou musím nechat vyschnout jinak vyhodí pojistky v celé čtvrti v lepším případě nebo mne v horším zabije, a za mé oblíbené zmáčené khaki kalhoty a za to, že smrdím jako jímka, ale on mi strká před obličej lejstro, chce podpis tady, tady a tady a říká: ,,Naschle.’’
Tak nějak pěním: ,,To na takovouhle práci musíte posílat takovýhle neschopný kokoty? To nemůžete zaměstnávat opravdový řemeslníky namísto kutila Tima s asistentem Patem a vrtákem Matem?!’’
Ten arogantní kretén říká znovu ,,naschle’’ a odchází.
Když všechno vytřu a uklidím, vykoupu se, vezmu láhev vína a zapnu si porno. Pak tu láhev vypiji, vypnu porno a jdu spát.
Vstávám druhý den na desátou. Udělám si svačinu do práce, skočím do samoobsluhy nakoupit pár věcí, pak se vracím domů, dokoukávám to porno a v klidu u něj onanuji. Pak se jdu osprchovat, obléknu se, vyčistím zuby, kouknu na hodiny - čas vyrazit do práce. A tak jdu.
Svižně obkroužím školku, ze které si už maminky vyzvedávají své ratolesti. Má cesta vede kolem kvetoucích keřů, uměle vysázených růží před parkem a malou alejí stromů, a to všechno kvete. Nejsem alergik, ale jaro nesnáším hned z několika důvodů. Za prvé: všechno kvete, pučí, - smrdí. Za druhé: všechny ty krysy s těstovitými tvářemi (myslím lidi) vylézají z děr a sluní se na veřejných místech. Za třetí: ostré slunce způsobuje mým citlivým očím zánět spojivek. Za čtvrté: potím se jak prase. Za páte: ženy se odhalují a naplňují mou mysl oplzlostí, zlostí a jejich přítelíčkové, kteří je piglují, závistí. Mohl bych pokračovat dál, ale musím nastoupit do tramvaje.
V tuhle hodinu bývá veřejná doprava obvykle přeplněná. Stěží se nacpu dovnitř, propletu se kolem pár študáků a z boku obestupuji starší sedící ženu s krátkými vlasy. Za jednu zastávku bude vystupovat, což je příležitost pro mne ji na jejím sedadle vystřídat. Mě totiž čeká celých pět zastávek. Musí být tak osmnáct stupňů. Studentky stojící mi po pravici se svlékají do nátělníků a vestiček a já lituji, že se mi rozbila ta mp-trojka, protože to jejich kafrání je k nevydržení. Plky, plky, pok, pok, koko-dák.
Konečně moje zastávka. Vystupuji, v náprsní kapse naleznu krabičku s cigaretami, jednu vytáhnu a zapálím si. Vydrží mi přímo až před objekt kde pracuji.
Mávám na vrátného a zdravím. Jako vždy je tu na odpolední ten dědula s knírem.
,,Jak je?’’ zastavuje mne.
,,Ujde to,’’ vydechuji poslední cigaretový dým svého retka a zhasínám ho podrážkou.
,,Včera tu bylo docela veselo.’’
,,Slyšel jsem.’’
,,Slyšel’s o těch prasárnách, co se zas dějou v tý naší vládě, to sou dobytkové, co?’’
,,Nijak mě to nezajímá. Už musím, ať nemeškám.’’
Po převlečení v šatne, klepu na dveře sesterny a po vyzvání vcházím a zdravím Petru a Marii - sestřičky, pochopitelně. Jsou docela hezké, ale Petra poslední dobou poněkud ztloustla a Marie spí zásadně jen s doktory a Pavlem (to je ten pitomec, který si se mnou včera vyměnil směnu). Pokaždé, když je Marie cítit po nekvalitní imitaci parfému od Davida Beckhama, vím, že právě souložila s doktorem Schmitzerem. Pokaždé vstoupí do sesterny, mrkne na Petru, postaví se k zrcadlu, dívá se na své rozpálené tváře, usmívá se a upravuje si čepeček. Pokaždé. Zapisuji se do knihy směn.
Když jsem udělal zdravotní kurz a rozhlásil, že jsem se zapsal na medicínu, povýšilo mne vedení na sanitáře. To, že jsem neudělal zkoušky, tu zatím nikdo neví. Doktor ze mě nikdy nebude, na téhle ani na žádné jiné klinice. Až to na mě praskne, buďto mne vyhodí nebo ze mě zase udělají zřízence, pomocnou sílu. Je mi to putna. Tohle sanatorium, je ústav pro duševně choré a drogově závislé jedince. V prvním patře jsou drogově závislí. Ve druhém máme duševně choré, těžší případy i opravdové magory ve strohých pokojích, často zdrogované sedativy, či připoutané k lůžkům, je tu také ona vypolstrovaná místnost - samotka. Třetí patro a zadní areál, to jsou blázni a polepšení feťáci s mírnějším režimem. Třetí patro se nás pracovně vůbec netýká.
,,Tak se tu, lidi, mějte hezky,’’ loučí se s námi Marie. Stojí před zrcadlem a upravuje se - patrně se ještě před úplným odchodem domů, zastaví na krátkou soulož s doktorem Schmitzerem. Takže tady dneska budu jen já s Petrou, no, alespoň bude klid.
,,Máme tu prej před noční udělat trochu pořádek, bude tu Moravec,’’ obeznamuje mne Petra o ranních pokynech od vedení pro naši odpolední směnu.
Moravec je tu primář, kápo.
Říkám, ,,hm.’’
,,Vezmeš si dneska druhý, prosím?’’
,,Hm.’’
,,Dík, seš hodnej.’’
Vyplňujeme potřebné karty, oficiálně přebíráme směnu, a odebíráme se do místnosti, které říkám observatoř. Je to taková pozorovatelna, výchozí bod, ze kterého máme přehled o dění na všech pokojích pacientů, na všech pokojích prvního a druhého patra. Každý pokoj je v jistém bodu monitorován kamerou, na každém patře je šest pokojů, to znamená že v naší observatoři je dvanáct obrazovek, dvanáct televizí s nepřetržitým záznamem pacientů. Tento záznam je ukládán na pevný disk a po-té, co je shlédnut hlídačem a primářem kliniky, je po měsíci smazán a nahrazen záznamem novým.
Petra si kontroluje svůj revír. Pečlivě kontroluje pět zapnutých obrazovek svého prvního patra. V prvním patře máme v tuto chvíli pět drogově závislých, což odpovídá jedné vypnuté televizi a jednomu volnému pokoji. Můj rajón svítí třemi černobílými obrazovkami, takže v této chvíli tu máme ubytovány tři těžké psychiatrické případy, tři magory, což odpovídá třem vypnutým obrazovkám, a třem volným pokojům. Na zdi, naproti stolu se dvěma židlemi, kde sedává směna - sestra a jedna pomocná síla nebo sanitář - visí velká světelná tabule s dvanácti čísli. Pokaždé, když pacient potřebuje (píchnout něco na blížící se záchvat, napít, vyměnit plínu…), stiskne tlačítko drobného ovladače na svém stolku nebo na posteli a nám se v observatoři rozsvítí číslo jeho pokoje.
Jsme tu asi tak hodinu, čteme bulvární časopisy, luštíme křížovky, mlčíme a oddalujeme povinnosti. Za dalších patnáct minut Petra vstane, upraví si sukni a oznamuje mi, že se vydá na upratovací obchůzku svého patra. Bude dělat pořádek, takže jí to zřejmě bude trvat trochu déle.
Říkám, ,,fajn’’ a znovu se začtu do společenského a osobního života lidí, které jsem nikdy nepotkal.
A pak, asi tak po dalších deseti minutách, to slyším. Zvednu hlavu, pohlédnu na zeď a na světelné tabuli, v řadě druhého patra, v mém rajónu, svítí trojka. Vždy, když se rozsvítí číslo, udělá to takový charakteristický tlumený zvuk. Otráveně odložím časopis a přemísťuji se k monitorům. Ve třetím pokoji, se zdá, nic neděje. Beru si kartu pacienta na tomhle pokoji. Je to ta nová, ta co málem pokousala Pavla. Podle všeho by měla být připoutaná k lůžku (těmi koženými pásky, kolem zápěstí a kotníků), napumpovaná prášky a spát. Znovu kontroluji monitor a zdá se, že popis v kartě odpovídá tomu, co se děje na pokoji. Vypínám tedy hučící světlo číslo tři, beru si Petřin časopis a pouštím se do křížovky pro začátečníky.
Byl jsem u mužského jména na tři, začínajícího na O, když se znovu rozsvítila trojka a na obrazovce, v tom pokoji, ve druhém patře, nikdo nevykazoval známky jakékoli potřeby.
Teď, úplně nahý, chodím po svém skrovném bytě jedna plus jedna a přemýšlím zda-li si udělám něco vydatného k pozdní večeři nebo se jen půjdu umýt a povečeřím láhev vydatného červeného vína. Je skoro jedenáct hodin večer, a tak, v příjemném napětí, oddaluji čas, kdy započnu onanii na téma spoutané dívky, ve druhém patře, na pokoji tři.
Anna.
Po druhém rozsvícení trojky na světelné tabuli jsem se šel podívat do toho pokoje. Odemknul jsem, opatrně vešel a rozhlédl se.
Zvítězila láhev vína. Vypiji dvě sklenky a před tím, než se půjdu umýt, postavím se rozkročmo do své ložnice, naproti zatemněnému oknu, zavřu oči a vyčkám až se objeví inspirace, pak začnu s tou trochou osobní rozkoše.
Dívka byla připoutaná k lůžku, ovladač pro přivolání pomoci ležel na stolku a její jasné oči mne pozorovaly.
Její temné, jasné oči. Hnědé, jako hořká čokoláda.
Řekl jsem: ,,Omlouvám se, asi tu zlobí to tlačítko.’’
A ona: ,,Ne, já vás opravdu volala.’’
,,Prosím…?’’
Bylo to dost divné - podle toho, co by měla mít v sobě, by měla jen tak slintat a maximálně nezřetelně žvatlat nebo minimálně spát. Ale její oči byly jasné, nezakalené a hnědé a říkali: ,,Prosím tě, nemohl by si mě na chvíli odvázat aspoň ruce, už je vůbec necítím.’’
Zkontroloval jsem přezky pásku na jejích rukou.
Na jejích dlouhých, štíhlých, bílých rukou…
Byly dost utaženy. Povolil jsem je.
,,Děkuju,’’ řekla.
Okolo jejího těla nebyly žádné zvratky, což občas bývá, když se nám zdá, že pacient nějak náhle prozřel. Prostě ty léky vyzvrací. Při vysvobozování jejích nohou, jsem bříšky prstů (nechtíc) zavadil o její kůži. Nohy by po dvou dnech potřebovali oholit. Projela mnou taková divná střepina rozkoše. Trochu nohama zacvičila a já byl hypnotizován. Pak jsem odešel.
Profesionálně onanuji pravou rukou a levou upíjím víno z láhve.
Vrátil jsem se k ní až o pár hodin později, při své obchůzce, posadil jsem se k ní, uvolnil jí ruce a normálně si s ní chvíli povídal. Představili jsme se.
Anna. Anna. Anna.
Na další popis té události už mi nezbývá čas - musím totiž nalézt bílou, prořídlou tekutinu, setřít ji ze země a jít se umýt.
Vstávám na desátou, bez budíku. Celou noc se mi zdálo o tom, že souložím s Annou na prázdné samotce. Jdu nakoupit něco málo kotletek na večeři a trochu hovězího na oběd. Mám velkou chuť na tatarák. Po návratu domů, chodím po bytě, poslouchám hudbu a jsem nahý. Jo, chodím doma rád nahý. Pak si musím dát studenou sprchu a dva velké panáky vodky. Nutím se nemyslet na tu dívku, nemyslet na Annu. Pouštím si porno a nechávám ho jen tak běžet, bez zvuku. Během holení přeběhnu z koupelny do pokoje, dívám se na dění v televizi a snažím se nepředstavovat si místo herců sebe a Annu. Nutím se neonanovat. Vím, že bych pak měl potíže se jí dnes podívat do očí.
Do jejích jasných, jako hořká čokoláda hnědých, očí.
Nejde to. Dávám si další studenou sprchu a nějak mne přechází chuť na jídlo. Oblékám se, a trochu předčasně, odcházím. Na cestě k tramvaji, ještě před těmi nevykvetlými růžemi, se zastavuji, típám cigaretu, otáčím se na podpatku a vracím se znovu domů, kde onanuji. Kupodivu mi to dost pomohlo.
,,Dneska to máte tak tak,’’ ťuká si ten kníratý hlídač na hodinky se Zodiakovým znakem.
Říkám ,,hm’’ a v klidu u té jeho boudy dokuřuji cigaretu.
Hlídač se snaží navázat rozhovor: ,,Tak nám ti naši neřádi dneska budou hlasovat o vyslovení nedůvěry vládě…, nevim jak vám, ale mě se znova k volbám nechce.’’
Říkám něco v tom smyslu, že taky doufám ve vítězství Barcelony a rázuji si to do sanatoria.
Převlékám se v šatne a jdu se zapsat do knihy směn. Na sesterně nebyl nikdo, až po nějakých třech čtyřech minutách mne zdraví Petra - tak dneska zase spolu, jen my dva.
V observatoři ještě stíháme osiřelou, ale rozesmátou Marii. Dělá kolaborantské posunky na Petru. Nevšímám si toho a kontroluji obrazovky s pacienty, v druhém patře jeden přibyl. Místností zavála imitace Davida Beckhama, dívám se na Mariiny nohy a sděluji jí, že má staženou punčochu.
,,To já už se slíkala domů.’’
,,A proč to neděláš jako vždycky v šatně?’’ utrousím jen tak bez nároku na odpověď, abych ji puritánsky popíchnul.
Otevřou se dveře a do místnosti vstupuje hlava kolegy Pavla.
,,Čaute, tak co, deš už?’’ kývá na Marii.
,,No jó, snad nehoří,’’ upejpá se dáma Marie a nenápadně si natahuje punčochu, aby to Pavlova hlava neviděla.
,,No, jak kde,’’ pronáší Pavel a mne si při tom poklopec.
,,Sprosťáku!’’
Marie konečně opustila místnost i s Pavlovou hlavou a poklopcem - konečně klid.
Petra mi přednáší shrnuté pokyny pro naši směnu. ,,V druhým, na jedničce, máme novýho pána, schizofrenie a jako poznámka je tu agresivita, je pod sedativy a přikurtovanej a- ,aha , prej k němu vůbec nemusíme, dneska ho bude zaopatřovat doktor Schmitzer, což znamená, že tady dneska na odpolední bude s náma. Hm, koukám, že podle směnovejch karet tu bude i zítra a pozítří. Máme radost. Ta nová, na trojce-.’’
,,-Anna,’’ vyhrknu až příliš nápadně rychle.
,,Jo, ta,’’ dívá se na mě úkosem Petra a pak znovu čte, ,,tak ta má mírnější režim, prášky dostane jen na spaní, dneska měla normální oběd, ve čtyři dostane svačinu a v půl sedmý večeři, jako poznámka je tu že má slíbenou knížku - to bude asi tady tuta,’’ naklání se Petra nad stůl a zvedá knihu s rudo-černým přebalem, ,,Harper Leeová, Jako zabít ptáčka, hm, ňáká kravina.’’
,,Můžu si dneska vzít zase druhý?’’
,,Jasný,’’ dívá se na mě podezřívavě, ,,já budu jenom ráda.’’
Ve čtyři dělám obchůzku, roznáším svačiny ve druhém patře (jen dvěma pacientům, dva mají umělou, takzvaně sedativní výživu), Annu si nechávám nakonec, na tácu jí nesu pár sýrů, rohlíky, jogurt a knihu. Klepu na dveře číslo tři.
,,Dále.’’
,,Ahoj,’’ říkám, protože si tykáme.
,,Ahoj, jak je?’’
,,No,’’ nadechnu se, ,,vlastně fajn a tobě?’’
,,Je to trochu blázinec, ale jinak dobře.’’
Stojí před oknem a dívá se ven, poprvé jí vidím stát - je sošná, štíhlá a klenutá, černé vlasy rozpuštěné na zádech.
Znovu se nadechuji a pokládám tác na stolek. Přistupuji vedle ní a předstírám zahledění z okna. Ve skutečnosti ji periferně studuji - je o fous vyšší než já. Nenápadně vypínám hruď, vytahuji své tělo i sebevědomí.
,,Zatahuje se.’’ Usmívá se.
Nezřetelně zaskřehotám: ,,Vypadá to tak,’’ a zase hloupě mlčím.
,,Ty se myješ mýdlem s vůní medu a grepu?’’ zaskakuje mne touhle hygienickou otázkou.
,,Prosím?’’
,,Hezký.’’ Úsměv od ucha k uchu.
,,Ehm, asi jo, je to nějaký mýdlo, nevím.’’
Pobaveně sleduje mé rozechvění.
,,Přines jsem ti tu knížku,’’ stahuji se k jejímu stolku.
,,Seš hodnej. Mám ji ráda.’’
,,O čem je?’’
,,O předsudcích, dětství, právech a odlišnosti člověka, a tak.’’
,,Jo tak.’’
,,Jů, sváča,’’ sedá s dětinským výrazem na postel a já tím získávám nadhled. ,,Škoda, že teďka nějak nemám chuť - hodně jsem se nadlábla oběda.’’
,,Nemusíš to jíst hned, můžeš si to dát třeba pozdějš.’’
Dívá se na mě zcela přímo, dlouze až neeticky, neuhýbá, z podhledu mě probodává očima a podlamuje mi kolena. Bolí to, fyzicky.
Polykám sliny a lžu. ,,Musím ještě roznést svačiny na ostatní pokoje.’’
,,Jistě.’’
,,Pak ti přinesu večeři.’’
,,Já vím.’’
V kantýně využívám neobvyklého menu a objednávám si tatarák. Moc se jim nepovedl, ale stejně jsem si přidal. Schmitzer si nás před dvěma hodinami zavolal na pomoc při záchvatu toho nového pacienta. Bylo to až děsivé, protáčel panenky že mu bylo vidět jen bělmo, křečovitě se zmítal a vykřikoval nějaká nezřetelná slova, Petra řekla že jí to zní jako ,,hebrejština nebo arabština'', museli jsme tomu nešťastníkovi nacpat do úst vatu a dát roubík, protože se snažil překousnout si jazyk. Ani po dvou letech, co tu dělám, si na takové věci nemůžu zvyknout.
Čas se nachýlil a nastal čas večeří. Sedím s Annou na její posteli, povídáme si a v jednu chvíli jsme už trochu moc osobní.
,,Nechápu, jak je možný, že si kluk s takovýma hezkýma očima, nemůže najít holku.’’
,,To bude asi tím, že si žádnou nehledám.’’
,,Proč?’’
,,Já prostě špatně vycházím s lidma.’’
,,Seš vlk samotář.’’
,,Něco takovýho.’’
,,To se mi líbí.’’
,,Vážně?’’
,,Jo. Ale teď to rozhodně nevypadá, že bys špatně vycházel s lidma.’’
,,Nevím, asi seš výjimka. Je to složitý.’’
,,Podle mě je to jednoduchý - bojíš se navázat vážnější vztah.’’
Nevím, co na to odpovědět.
,,Tys měl syrový maso?’’
,,Prosím?’’
Zrovna jsem vstával k odchodu, ale ta otázka mě zastavuje v půlce pohybu. Nakonec se přece jen vzchopím: ,,Měl jsem tatarák.’’
Odcházím ke dveřím, chci se rozloučit a ponechat ji tu s vychladlou večeří.
,,Dal bys mi ochutnat?’’
,,Ale-.’’
(Než jsem mohl jakkoli zareagovat, nepozorovatelně zmizela z postele, zjevila se přede mnou, přitiskla se a vtiskla mi hladový polibek. V šoku jsem se ani nepohnul.)
Její nezvykle dlouhý jazyk mám v puse, šmejdí tam, prověřuje každý kout, pak se náročně stahuje zpět, ale nechává mi dávku slin jako memento. Anna má zavřené oči, pomlaskává, polkne, usmívá se. Dívám se jak pomalu otevírá oči a nechávám se znovu políbit jen tak letmo na rty.
,,Děkuju,’’ šeptá.
,,Taky děkuju.’’ Mám erekci.
Pokrytecky skrývám svůj technický problém typickým chlapským skroucením. S vystrčeným zadkem, v předklonu odcházím z Annina pokoje. Na chodbě se vydýchávám, polykám sliny, Anniny a svoje, polykám a vyplivuji, a pak znovu a ještě jednou. Konečně se mohu narovnat.
,,Dostala pacientka na pokoji číslo tři tu knihu?’’
Třeštím oči - přede mnou stojí doktor Schmitzer.
,,A- a- a- ano.’’
,,Dobře,’’ říká nevzrušeně, cosi si zapsuje do desek a odchází do kantýny.
Zbytek směny byl celkem klidný. Za Annou jsem už nešel.
Když jsem se převlékal ze sanitářského mundůru, v kapse kalhot jsem našel klíče se štítkem S. Samotka. Nevzpomínám si, že bych si je kdy bral, samotka se nepoužívá už dlouhé měsíce, na sesterně je vracím na místo kam patří a více už o tom nepřemýšlím.
O pár minut a tramvajových zastávek později, se doma svlékám, vyndávám maso na steak z lednice, instaluji pánev na sporák, popíjím víno a dívám se z okna na dorůstající měsíc. Jo, je mi jedno, že v okně někdo uvidí mé nevzhledné tělo, protože se zrovna cítím moc dobře a hladově. Vypiji tak čtyři sklenky červeného, a než přileji olej na pánev, jdu se umýt mýdlem s vůní medu a grepu.

(Vím, že lákat čtenáře na další díl, je laciné, ale svět internetu je povrchní a krutý, takže jen přidávám, že příště Vás čeká trocha erotiky, horroru a netradičního příběhu lásky.)