Téma týdne "Nejoblíbenější knižní postava"

Pokud snad i odborná kniha může čtenáři poskytnout ono cosi, co se obvykle nazývá literární postava nebo hrdina knihy, v takovém případě nabízím příběh, který je mezi odborníky z oboru kulturní antropologie znám jako Případ 100. opice z ostrova Košima.

Nejedná se žádný ukradený tajuplný číp nebo vyšpioněnou letadlovou loď, naše historie má s předešlými mediálními stereotypy přesto cosi společného: udála se i ona tenkrát naprosto nečekaně.

Původně se mělo jednat o dlouhodobý odborný výzkum jakéhosi sociálního chování jedné skupiny opic věky oddělené od ostatních opoidů nekonečným mořem okolo japonského ostrova Košima.

Aby s touto komunitou získali přátelský kontakt, výzkumníci přivezli s sebou jako špendír (čili úplatek) několik pytlů sladkých brambor. Vyhlášený opičí pamlsek rozesypali na sobě příhodných místech, připravili si poznámkové bloky a čekali, na to, co v rámci grantu od opic čekali.

Jenomže se stalo ono nečekatelné, jehož důvodem byl pouhý omyl nebo nedopatření – pár brambor se skutálelo z písku břehu do moře.

Opice, jak jsou vyhlášeně žravé a maškrtné (tedy mlsné), chodily od hromádky k hromádce, požíraly brambor po bramboře jako jejich sapientní příbuzní lupínky v kině, poněvadž v tomto se například domorodý kinový divák od opic ničím zvláštním neliší.

Všechno se dělo podle předpokladu, opice si prostřednictvím sladkých brambor zvykly na přítomnost lidí, jedna z nich ovšem měla pořád málo, takže si sáhla i pro jeden z těch kousků, co omylem zapadly do vody.

Vyňala, zkousla, ještě nevěděla, ale s prvním zažvýknutím jí tohle zachutnalo více než menu předešlé. Uvážila, pokoumala, dojedla, s jistou nadějí, že si opět pošmákne, sáhla po další.

Když pak několika dalšími pokusy pochopila, že lahodná chuť souvisí s mokrostí(!!!), odhupkala opodál k hromádce v písku ještě nenačaté, odnesla si pár brambor na břeh. Kde si je namáčela do moře jako štamgasti v bufáči slané rohlíky do dršťkové polívky. (Když ta je ovšem skvělá, a rohlíčky pěkně čerstvé, křupavé.)

Byla tedy první, objevitelka, ale u ní se příběh nekončí.

Po nějakém čase naučila této dovednosti svoje děti a spřátelené příbuzné, další okolní opice dovednost potajmu odkoukaly (nebo odopičily) od nich. Ale stále to byla znalost jen dočasná a mechanická, která se mohla ztratit, například vyhynutím příslušníků zrovna jsoucí generace, popřípadě populace.

Dohlížející výzkumnící přesto proces téhle změny zaznamenali, a začali se zabývat tématem tímto, namísto onoho, kvůli němuž sem původně dojeli. Tedy dopluli, mořem projet přece nesvede žádný strojvedoucí, natož vlak.

Nebuďme si však před těmi košimskými opicemi tak sebejistí a radši vsuňme na konec předchozí věty ono kouzelně podmínečné slovo prozatím.

Opice tedy kopírovaly jedna druhou, dobrá chuť se šířila ostrovem, ale stále to nebylo ono, vzpomeňme na začátky třeba mobilů před dvaceti lety, jak obtížně se zdejší domorodci jen před pouhými 20 roky učili zacházet s těmi tlačítky. Kolik času a naplno soustředěné námahy jim to tenkrát zabralo.

A dnes? Dovednost je to už tak samozřejmá, že se nad ní nikdo nezamýšlí, poněvadž všem domorodcům již připadá, že je jakoby nějak vrozená.

Mezi nimi je nás málo, kteří mobil nemají, já třeba i proto, abych neskončil jako gramatický debil.

Myslí se pouze v jazyku, a obhlédnu-li gramatickou úroveň vzkazů těch zdejších domorodých esemeskových korespondentů, jasné je, že se v jejich případě zas až tak o jazyk jako prostředek myšlení nejedná, pokud nepřiznám, že jsem atakováván čímsi jako volůspukem (volapükem)...

Ale vraťme se radši zpátky k líčení incidentu se slanosladkými bramborami na ostrově Košima.

Kde se to ono cosi přes všechnu možnou správnou syntaxi jazykem přesto nepojmenovatelné najednou stalo, a to dokonce přesně ve chvíli, kdy si výzkumnici začárkovali nově zvládnutou dovednost solby zrovna u sté opice. Jakoby v této chvíli přeskočila boží jiskra, jakási veřejná intuice, poněvadž od této chvíle zvládaly tuto gurmánskou techniku všechny opice na ostrově, dokonce včetně těch, které se teprve rodily.

Co se týče oblíbené literární postavy tedy, snažím se být každý den připravený, abych zažil ono cosi, co se přihodilo 100. opici z ostrova Košima, a co již staří filozofové nazývali jako chvíli, v níž rozum náhlou intuicí chápe pravdu.

Občas se mi cosi takového zažít (nebo aspoň uvědomit si) podaří, nemívám totiž pořád u ucha piksličku mobila, nejsa technologií oddělen od prožitku světa.

Aspoň v tomhle jsme si zajedno s onou již pár roků mrtvou stou opicí z ostrova Košima, na němž všechny opice namáčejí všechnu potravu do moře jako divé, poněvadž mezitím přišly i na to, že slaná(!!!) voda zbaví všechno spolehlivě i od písku.

Proto tamní opičí populace je vyhlášena skvělými chrupy, zejména naprosto bez drobných zlomenin, čímž se zdejší domorodci mezi sebou ovšem chubit nemohou. Zatímco třeba tenkostí těl konzerv mobilů ano. Co by ovšem košimským opicím, kdyby myslely, připadalo naprosto zbytné – a měly by recht.

(Tedy pravdu, jako rozum.)

Mobil nás rovněž odnaučuje vyprávět příběhy, a v tomto smyslu nám amputuje duše, ale to už jsou přece hodně jiné grumbíry, tedy brambory.

Zvládnutá dovednost 100. jedincem v čemkoli posunuje svět dopředu, jak a k čemu cokoli zvládneme, tak se posuneme, a to nejen v případě stravy ze zemských jablek sladkých nazývaných také občas batáty.