Jak se ztratit úplně

           Jak se ztratit úplně

A. Blok:  „ Jak těžké je chodit mezi lidmi a dělat, že pořád ještě jsem.“

                Takových lidí kolem. Plné ulice, obchody, domy – jsou úplně všude – odporný myslící mor našeho věku. Z dobrého vychování na mě občas někdo cení zuby, jiný se mi jen vyhne. Nikdo neví, co chce, a ani o tom nepřemýšlí – je lehčí na to nemyslet. Jako třena támhleten mladý pár. 

                No, to jsem si moh´ myslet – baba jedna. Chodí tudy denně se psem na procházku a dennodenně se ten pes tady vykálí a ta baba to nikdy neuklidí, ale na psí hovna si moc ráda zanadává.

                Co tamhleta modelka ? Nebo ta, co si na ni hraje. Jak ráda má, když ji adolescenční mládež měří hlučným  pohledem. Sama je ale jen předčasně vyvinutá puberťačka.

                Nebo tamhleta skupinka omladiny – co tu jen dělají ? Kam všichni dali hlavu, proč tu svoji používají tak málo ? Proč za sebe nechávají myslet tradice, předsudky a obecná mínění ?

                Jak najít čistou a nezvadlou květinu na této tlející planině, na tom spáleništi, v tomto kanále plného splašků lidských identit ? Existuje ještě něco křišťálově průzračného ? Něco opravdového, co by mi řeklo – hej tady jsem.

                Proč mě ta slečna líbá ? Co to dělá ? Ach, to je asi moje slečna. Dobrá, chytneme se za ruce a nechám na tobě oči, když si to tak žádáš, ale řekni, miluješ mě ? Ano ? A proč ? Milovala bys mě, kdyby nebylo ostatních lidí ? Musela sis u nich nechat potvrdit a schválit, že  se mnou můžeš chodit, jakou mám povahu a co mi nejvíc sluší ? Kdyby ostatní říkali jak jsem ošklivý, jak jsem nepříjemný – chodila bys se mnou ? Myslela by sis o mě to samé co dnes ? Líbala bys mě ?

                Jak těžké je uhodnout, co si druhý myslí, jak je těžké se orientovat sám v sobě. Jak je ale lehké bez vlastního soudu poslouchat ostatní.

                Proč tak spěcháš moje slečno ? Zastavme se, přece se milujeme – nebo né ? Dobrá, tak zítra – třeba se budeme mít rádi i zítra. Ahoj !

                Pach benzínových transportérů – kam se to jen vezeme. Tolik brebentících lidí – kdo by to čekal. Vrata do velké komnaty jsou otevřeny – račte vstoupit….

                Áááá to budou asi kamarádi, jinak by se na mě tolik nelepili…. A moje slečna….. pusinku. Tak co, máme se dnes rádi ? Jen jestli jsme se měli vůbec někdy rádi.

                Uf, konečně doma – pryč od těch brebentících lidí. Zítra jdu na oběd k dívce, se kterou se máme rádi, aby mě představila rodičům. Musím se na to dobře vyspat.

                .

                .

                .

O jak se na vyfikli - krásné šaty, prostírání, servis. Á támhle je má slečna – co bude pusinka – nebude ? Aha rodiče – tak zatím ne. Jak mě chtějí oťukat a prohlédnout mě skrz na skrz. Její otec se hlučně směje u polévky, aby uvolnil náladu, matka jen tiše usrkává. To je už desert ? To jsem asi prospal hlavní jídlo, škoda. Ještě se nese čaj a káva – bude hlavní konverzace.

                Odpovídám na otázky, decentně si sladím čaj, lichotím, přitakávám, usmívám se. SCHVÁLENO. Kladívko odťukalo , že se mnou může chodit. Jde mě vyprovodit – jak září blahem, že mám to tak vyšlo … Tak zítra ? dobrá, zítra ve tři….stavím se.

                No, večer je ještě mladý – půjdu na chvíli do hospody. Zakouřená místnost, číšník, jeho ruce a moje pivo. Tolik hluku, tolik lidí – no vydržím to a dám si ještě jedno.

                Další měsíc uběhl – škoda ho, byl vcelku pěkný – nebýt teda těch událostí a těch lidí. Jestlipak ještě chodím s tou slečnou, půjdu se za ní podívat. Dobrý den – její matka mě mile vítá – tak to asi spolu ještě chodíme. Moje slečna. Líbáme se v zavřeném pokoji – zrovna si četla. Ptá se jestli půjdeme ven, někam mezi lidi- raději jí nebudu odporovat - stejně nemám zrovna co dělat.

                Tolik známých, tolik kamarádů – moji i její. Mám se dobře. Sluší nám to spolu. Jak tak dlouho můžeme spolu chodit ? Měsíc ? Dva ? Půl roku ? Rok ? Nechám tě tu chvilku, jdu s kamarády, běž i ty za tvými.

                Kamarádi vypráví, ptají se a pijí….

Omluvte mě – musím pryč.

                Odcházím, procházím lidmi a pak vidím ji. Né mou slečnu, ale ji. Pojď se mnou, pojď…..následuje mě a usmívá se…..

                Tady je klid, žádní lidé….

                „ Jak se máš ?“ ptám se.

                „ Díky, fajn.“

Jako kdyby se rozsvítilo a začal jsem vidět zřetelně a ostře, jako kdyby mi někdo konečně rozpumpoval srdce. Proč se mi tak chvějí ruce ? Hladím ji. Vlasy, nosík, kopíruji obrysy její tváře – mhouří oči. Hedvábné rty. Kolem nás jsou květiny – lehneme si. Tššššt – zvláštní ticho. Její ručka. Mhouříme oči. Hedvábné rty. Vzduchem létají slova. Tolikrát jsem říkal – mám tě rád nebo miluju tě, ale teď to nemohu vůbec říct, je to moc opravdové a krásné. Tak krásné a opravdové, že je to až nemožné, nereálné a já nevím co ještě. Miluju tě, opakuji ve svém nitru, ale slova vypouštím jiná.

                Nechci se vrátit ke své slečně, odejít odtud pryč, ale bohužel musíme. (Musíme ?). Co ale budeme dělat? Pověz, co jenom budeme dělat ? Co jen budeme dělat ?

                Jen pár okamžiků ze svého života prožijeme opravdově.

                Zásnuby – dva prstýnky – polibek už i před rodiči. Snad se mi to jen zdá…..Nechci zásnuby, chci být a žít s úplně někým jiným.

                Plné ulice, obchody, domy. Džungle neopravdovosti, chci žít opravdově – musel bych však hodně obětovat a to ještě nevím, jestli by to pomohlo.

                Prší…

                Prší…

                Prší …

                Prší…

                        Prší…

                        Prší…

                        Kaluže – je po dešti. Zmáčený sedím na lavičce. Nic není ztraceno – mohu se převléknout do suchým šatů. Ještě je čas. Ještě pořád je čas.

1. Blok : „ Kdybyste, děti tušily

temnotu a chlad budoucích dní.“