Měla jsem ráda pohádky

 

Máte rádi pohádky? Já je měla ráda, když jsem byla malá. Možná bych vám mohla jednu říct. Krátkou, nevinnou.. trochu zvrácenou. Chcete?

Je to dávno. Byla jsem malá a měla jsem ráda pohádky. Nejlépe, když mi je vyprávěl bratr. Nikdo to neuměl jako on a já ho moc ráda poslouchala. Noc co noc. Máte milujícího bratra? Buďte rádi. Sledovala jsem tenkrát linie jeho obličeje. Tak zvláštně se tvářil, když napodoboval trpaslíka. Vždy mě to rozesmálo. 

".. a pohádky je konec." pronesl poslední slova a pohlédl na svou sestru. Seděla tam, s pusou dokořán a doslova ho hltala pohledem. Bylo ji tenkrát něco okolo jednácti, ale i v tomto věku stále poslouchala bratrovy výmysly. On nechápal proč. Vždyť ani ty pohádky vyprávět neuměl. 

" Sáro, slyšíš mě? " znovu promluvil a díval se na fascinovanou sestru. Kdysi mu to lichotilo. Až do teď. V jejím pohledu bylo něco víc. A jemu se to nelíbilo.

Bylo mi asi jedenáct, když mi přestal vyprávět pohádky. Neveděla jsem proč, ale mrzelo mě to. Probrečela jsem spoustu nocí, tisknoucí se ke svému šedému koťěti. Nebyl tam, aby mě utěšil, objal. Já se ale nehodlala vzdát. A pak jsem si uvědomila, že mi pohádky nestačí. Chtěla jsem víc...jeho pozornost?

"Pane bože, musíš mě pořád pronásledovat?!" vztekle na ní zakřičel přes celou chodbu.

"Promiň, Davide, " usmála se, ale stále za ním šla.

"Chováš se jako hloupé, malé děcko. Zmiz za svými spolužáky a nechoď pořád za mým zadkem," naštvaně odsekl a odešel.

Ani ve třnácti mi nevěnoval tolik pozornosti, kolik bych si jako jeho sestra zasloužila. Pořád mě od sebe odháněl a já o to víc chtěla být s ním. Co na tom bylo zlého? Nic. A tak jsem se rozhodla hrát tvrději. A zabralo to.

"No tak, uklidni se Davide, " uslyšel konejšivý hlas své kamarádky Veroniky. 

"Mám se uklidnit ? Děláš si kurva srandu? Je to má mladší sestra!" rozčiloval se David.

"Ale je jí už 15, je velká, postará se o sebe sama," zapojil se do konverzace jeho kamarád  Tomáš. 

"Aha, takže jí to oba schvalujete?! Moc díky, jste vážně kamarádi. Naserte si!" pronesl a odešel.

Tentokrát měla Veronika pravdu.Byla jsem už dost velká na to, abych věděla, co dělám Byla jsem ráda, že se rozčiluje a čím více jsem ho přiváděla do zuřivosti, tím spokojenější jsem byla. Měla jsem jeho vytouženou pozornost. Mám ho ráda. 

"Kolikáty už to do prdele je?!" rozkřičel se a zrudl. Vypadal skutečně vytočeně.

"Co já vím? Už jsem to přestala počítat," lhala. Přesně veděla, kolik jich bylo. Netušila kolik jich ještě bude, ten pravý stále unikal.

"Je to fakt nechutné. Chováš se jako štětka," zhnuseně pronesl.

"Nemáš mě rád?" pronesla bez jakékoli souvislostí.

"Ne, za tohle ne," řekl stroze a jako vždy odešel.

Zase mi jednou něco nevyšlo, sakra. Asi jsem se přepočítala. Je vážně tak špatné toužit po přízni svého sourozence? Já si to nemyslím. Chtěla jsem přece jen, aby mi byl nablízku. A chci to pořád. Vsadila jsem tedy na poslední kartu. A doufala, že to vyjde. Nechal se tak snadno chytit, pane bože. Všichni jsou tak předvídatelní. A Tomáš byl jedním z nejnaivnějších. Připadal mi svým způsobem roztomilý.

"Tak toto už bylo moc! Děláš mi to schválně!" křičel jako smyslů zbavený. 

"Asi," připustila a podívala se mu sebevědomě do očí. Měl je pořád stejně nadherné, stejně jako tehdy, kdy jí vyprávěl pohádky. Kde jsou ty staré časy?

"Proč jsi to udělala? Proč to kurva děláš? Proč zrovna Tomáš?" řekl, už s náznakem ublížení v hlase.

"Protože tě mám ráda," odpoveděla téměř bez přemýšlení. 

"Zvláštní způsob, jak někomu vyjádřit lásku," odsekl ironicky. 

"Znám i jiný," pronesla tajuplně a začala ho líbat. Se vší touhou, posedlostí, která v ní tak dlouho přetrvávala. Nevěděl, co dělat. Jeho sestra. Nejvíc ho však vyděsilo jeho tělo. Stejně jako to její po ní toužilo.  Dokáže to ještě zastavit? Nemínila se vzdát. Tak dlouho čekala. Tak dlouho přemýšlela nad tím, co vlastně cítí. 

"Jsi směšná!" odhodil jí od sebe a s bušícím srdcem a těsných kalhotách odešel. 

Myslíte si, že je špatné milovat svého bratra? Já si to nemyslím. A máte pořád rádi pohádky? Já už je nemůžu vystát.

---