O kozlátkách

Žila byla jedna koza. Jmenovala se Nostra. Žila na statku u jednoho člověka, jménem Kozina. Měla šest malých kozlátek. Na statku se jim nežilo kdovíjak dobře. Kozina jim několik let nekydal, tak tam všechna zvířata žila v samém hnoji. Kozy to ještě měly dobré - ale například králíci, ti měli v hnojní kupě vyvrtaná hnízda a nory, v nichž polodivoce přebývali, sami se živili a navzájem všelijak množili. Ovšem jen do té doby, než byli pozatýkáni a obviněni z udržování incestních vztahů. Ale vraťme se k naší kozí rodince. Nezmiňoval jsem se o panu Kozlovi. Pan Kozel s nimi nežil. On byl totiž obecním kozlem a do rodin docházel toliko za účelem páření. Ale nemyslete si, že to snad někomu vadilo - on totiž smrděl jak cap. Jinak, jak již jsem uvedl - matka koza a šest kozlátek, plus dalších asi šedesát, pro nás nezajímavých koz.

Jednoho dne odešla matka koza do obchodu pro kafe, oplatky, nanukový dort a takové podobné pochutiny, poněvadž na odpoledne plánovala oslavu svých pátých narozenin. Kozlátka zůstala sama doma. A tu nastala jejich chvíle - již nějaký čas totiž plánovala útěk ze smrdutého  kozího ghetta - vzala do kozlečích.

Vydala se směrem k nejbližšímu městu. Ještě na kraji města však při přecházení vozovky sejmul jedno kozle projíždějící motocyklista Bůďa. Smrt nastala ihned. Pět kozlátek pokračovalo ve své pouti za štěstím, ale jen do té doby, než dorazila ke dráze - projíždějící vlak nabral poslední z kozlat a odvlekl je kdovíkam. Zbylá čtyři kozlátka putovala a putovala, až došla, vcelku bez úhony, do velikého města. Jedno z nich nahlíželo do výloh obchodů. Jakmile však nahlédlo do výkladu řeznictví, zkoprnělo, vypoulilo oči, udělalo \"mek mek\", a následně zcepenělo. Kozlátka, jež zbyla, tj. tři, jej oplakala a šla dál. Jsa už notně utrmácena a uondána, zasedla do pivovaru a zamečela si o něco k pití. Nápoj, jenž jim byl donesen, nepoznávala. Na statku byly z tekutin dostupné jen mléko, dešťová voda a močůvka. Okusila tedy, a shledala nápoj - bylo to pivo - chutným. Jejich neuvyklý organismus však po půli prvního piva zkolaboval a dvě kozlátka vytuhla takovým způsobem, že skonala. Jediné přežilo. Zaplatilo a vandrovalo dál, teď už samo.

Šlo a šlo, až se před ním objevila změť kolejí, drátů, prostě jakési veliké nádraží. Z jedné lokomotivy tam právě seškrabávali ono odvlečené kozle. Bylo sice jistým způsobem rozšmelcováno, po odborné resuscitaci se však probralo z komatu a ptalo se, kolik je hodin. Ale to už k němu běželo sourozené kozlátko, vyzvedlo si je a obě se zaradovala, neboť ve dvou se to lépe táhne. I rozhodla se kozlátka, že na Starém kontinentě je již nic dobrého nečeká, přeplavila se tedy do Ameriky.

Mezitím se na statku událo leccos zajímavého - starého Kozinu opustila žena. Rozvedený sedlák byl ještě chlap v plné síle, proto se rozhodl, že se znovu ožení. Volba padla na kozu Nostru. Tak se koza Nostra, matka malých kozlátek, stala paní statku.

Po příchodu - tedy, spíše \"příplavu\" - do Ameriky, se cesty našich malých kozlátek rozdělily. Jedno zůstalo na východním pobřeží, v New Yorku, zatímco to druhé přešlo půl kontinentu až do Texasu. Newyorské kozle se začalo živit čištěním bot, a posléze se stalo milionářem. Texaské kozle vynalezlo skvělý způsob výdělku. Předstíralo pastvu a přešlo do Mexika. Zde se nažralo heroinu, kokainu, lysohlávek a podobných drog, a vrátilo se zpět do USA. Zde se nechávalo podojit - jeden střik heroinu za 30 dolarů. Kromě toho zpeněžilo i halucinogenní bobky. I toto kozlátko se stalo milionářem.

Newyorské kozle se stalo favoritem zdejší smetánky. Ukázalo se, že se jedná o kozle samičí, tudíž nabídky k sňatku se jen hrnuly. Kozlátko však zahořelo láskou k jistému americkému vodníkovi z Michiganského jezera. Zakrátko se konala veliká veselka a brzy nato se kozlátko stalo matkou dítěte. Tedy - jak to nazvat - po matce srst, čtyři nohy, hlava a vemínko, po otci zelená barva, mezi kopýtky blány, a dělalo to \"brekeke\". Zrůda, no.

Texaské kozle bylo mezitím zadrženo na hranicích. Podařilo se mu sice vysmeknout, ale při útěku bylo postřeleno do růžku. Jelikož bylo napumpováno halucinogeny, zdálo se mu, že je vážně raněno, že má ustřelen ocásek, a násleně hrůzou zemřelo.

Jednou si takhle newyorské kozlátko-žena sedí na dně jezera, když vtom zvoní pošťák. \"Dobrý den, vzkaz pro paní Vodníkovou\" Ve vzkazu stálo, že kozlátkova matka, koza Nostra, vypátrala místo pobytu svého dítěte a přijela do Ameriky. A že je ubytována v hotelu tom a tom, pokoj ten a ten. \"Ach muži, muži můj, je mi tak teskno, zde v říši vodní, spící...svol prosím, bych matičku mohlo navštíviti, na souši v hotelu Continental, dlící!\", prosilo kozlátko-žena. \"Hoj, ženo, ženo má! A mohu-li ti věřit, že do večera navrátíš se zpět, do svého domova?\", zajímal se vodník. \"Ach, muži, znáš mne přec...od tebe a malého, na světě neoddělí mne nižádná věc!\", zapřísahalo se kozlátko-žena. \"Dobrá\", děl vodník, \"s dvacátou druhou hodinou večerní zpět pod vodou budeš stát, pamatuj, dítě musí jíst, bude mít hlad!\".

I vydalo se kozlátko-žena na břeh, plno radosti z blížícího se shledání. V hotelu si padly s kozou Nostrou kolem krků, pomečely si, vyměnily novinky... Při zmínce o vodníkovi však koza Nostra zvážněla. \"Tak to by, kozlátko-dcero, nešlo. Ty se pod vodu prostě nevrátíš!\". \"Ale matko kozo, co moje děťátko!\" zhrozilo se kozlátko-žena. \"Co, ten bastard? Nezájem, domečela jsem, howgh.\" A v družné zábavě, nad polárkovým dortem a kávou, nakonec i kozlátko-žena, zapomnělo na svůj slib. Však krátce po hodině dvaadvacáté, zazvonil telefon. \"Tady recepce. Máte zde návštěvu.\" \"A o koho se jedná?\", ptala se koza Nostra. \"Takový fialový chlap...\" řekla recepční. \"No, to vodník nebude, ten je zelený\", pomyslela si koza Nostra. \"Pošlete ho nahoru\", rozhodla. Nenapadlo ji, že zelený vodník zlostí nezrudne, ale zfialoví... Vtom buch-buch-buch, rány na dveře. \"Otevři, ženo, pojď domů, dítě kvičí, má hlad!\" \"Ó bóže, matko, nebraň, staň se, co má se stát!\", křiklo kozlátko-žena, vysmeklo se a běželo ke dveřím. Ale koza Nostra mu podtrhla kopýtko a poté kozlátko-ženu svázala do kozelce. \"Tak, teď si řvi a hulákej, ty zrůde podvodní!\" posměšně zvolala. \"Cože, tak vy takhle na mě, však vy uvidíte!\" zařval vodník. A tu s hrůzou v očích koza Nostra i kozlátko-žena vidí kalužinu krve, tekoucí pode dveřmi skulinou. Kozlátko-žena propadlo neartikulovanému řevu. Matka koza byla také otřesena. Pak se rozlétly dveře, a v nich stál.....Kozina! \"Tak jsem přijel za vámi, a když přijdu do hotelu, vidím přede dveřmi takového vzteklého potvoráka, tak jsem ho přeříznul motorovou pilou.\" Jaká radost a uvolnění zavládlo v místnosti! \"Jó, a taky ještě jedna zrůdička tam byla, tak tu jsem taky rohnul...\" Nu - kozlátko-ženu z toho trefil šlak a natáhlo brka. Koza Nostra, vida to, probodla v afektu nad ztrátou dítěte svého manžela Kozinu rohama. Přitom si ale naběhla na motorovou pilu (která se ještě točila) a zdechla též.

Po tragickém vyhynutí Kozinovy rodiny propadl statek Obecnímu úřadu.