Oblivion: Počátek

Naeria, dvacetiletá lesní elfka, obdařila opilého muže, který do ní narazil, tím nejošklivějším pohledem, na jaký se zmohla. Ten chlápek byl tak namol, že to ani nevnímal, naštěstí neprojevil ani touhu ji všemožně osahávat a s podivným mumláním se odpotácel do zadní a tmavší části lokálu, kde seděl se svými kumpány.

Mladá elfka se vrátila ke své číši s trpkým červeným vínem. Už od začátku věděla, že poctít Imperial City svou návštěvou bude chyba. Neměla ráda města. Dávala raději přednost tichým lesům, kde se mohla celé hodiny nerušeně procházet a naslouchat zpívání ptáků vysoko v korunách stromů. Zde v Cyrodiilu měla takových pár míst, kde se nevyskytovali bandité nebo skřeti a jednalo se o zcela bezpečná a klidná místa. Ale okolnosti, ruku v ruce s náhodou, ji zavedli sem. Bylo to prosté, měla doručit jednu obyčejnou obchodnickou zprávu, ale než našla příjemce, na krajinu už padla noc a jak se vědělo, procházet se v noci v okolí Imperial City nebyl zrovna nejlepší nápad. A tak si našla malou hospůdku v Tržní čtvrti, která zároveň fungovala i jako hotel. Hned ráno měla v plánu odejít, vrátit se do svých lesů a žít tak, jak byla zvyklá.

I přes veškeré to hopsání v divočině byla Naeria hodně krásná a pro může víc než jen přitažlivá. Blonďaté vlasy ji spadaly skoro až k lopatkám a skvěle ladily s bledou pletí. Tvář, to se ví, byla ošlehaná větrem. Tělo štíhlé, ale ne vyzáblé. Naeria sice patřila k lesním elfům, ale mnohdy to vypadalo, že se od nich strašně liší. Jestli se její matka nebo otec spustili s jinou rasou a došlo k míšení, to neřešila ani ve svých myšlenkách. Minulost jí byla lhostejná.

Opět si dopřála malý doušek vína a zakřenila se nad hořkou pachutí.

Za mizerné dva septimy to nestojí, pomyslela si v duchu a rozhodla se odejít do pronajatého pokoje, kde už taky měla všechny své věci. U sebe si nechala pouze jednu dýku.

Jak se před malou chvílí vracela v myšlenkách o několik hodin zpátky, ani si nevšimla, že se celý lokál téměř vylidnil. Jediný, kdo tu zůstal, byla ta partička nějakých žoldáků, kteří seděli v rohu místnosti a kopali do sebe jeden džbánek piva za druhým.

Majitel hostince podřimoval za pultem a občasný opilý křik těch mužů ho vůbec nevyrušil. V podezření, že by žoldáci zatoužili po ženské sukni, se Naeriino odhodlání vrátit se do pokoje ještě zvýšilo. Ze svého nepříliš objemného měšce vytáhla dalších deset septimů a celou hrst záměrně s hlasitým cinkotem položila na pult. Hostinský sebou trhl a procitnul ze spánku. Zaklepal hlavou a rozhlédl se zmateně kolem sebe. Jakmile spatřil blýskající se stříbro, lačně natáhl ruku a shrábl všechny peníze do ušpiněné zástěry.

Naeria si toho nevšímala, byla totiž na cestě k příkrému schodišti. A právě teprve tehdy si žoldáci všimli, že jediná žena v místnosti odchází.

,,Ale copak, pusinko blonďatá, ty nás tady necháváš samotné?“ houkl na ní a ostatní se jeho oplzlému vtípku zasmáli.

Naeria ho ignorovala, což byla asi chyba. Měla žoldáka něčím odbýt, takhle ho jen vyprovokovala. Než stanula na schodišti, žoldák se zvedl na nohy.

,,Hej ty couro,“ zavolal na ní znovu a tentokrát do jeho hlasu vstoupila nebývalá ostrost. Naeria se zarazila a opovržlivě si žoldáka z dálky změřila. Všichni v místnosti zmlkli. Dokonce i hostinský přestal počítat denní tržbu.

Žoldák opustil své místo za stolem a trochu nemotorně si to štrádoval k Naerie. Dívka pořád stála na zápraží a tušila nebezpečí. Ruka ji bezděčně sjela k jílci její dýky.

Žoldák se k dívce dopotácel a naklonil se k jejímu obličeji. Z pusy mu táhlo, až to volalo do nebe o pomstu.

,,Zůstaneš tu s náma a budeš nás bavit, jinak ti tu tvoji lesní prdelku pěkně zmastím,“ prohlásil výhružně. Naeria se na něj podívala. Z toho muže rozhodně respekt šel, i když byl opilý. Tvář měl pokrytou jizvami, kůži drsnou a lehce tmavou. Nejspíš se jednalo o seveřana ze Skyrimu, protože byl hodně rozložitý a vysoký. Ale Naeria byla elfka. Měla svou hrdost a nehodlala se jí vzdát jako jiné ženy, které to dělávaly. Seveřan se slizce usmál, ale nic neudělal, když se od něj dívka odvrátila a pustila se nahoru po schodišti.

,,Jasně, jasně, jen si běž. Tak za chvíli u tebe na pokoji, děvko,“ řekl a plácl ji po zadku. To už byl pro Naeriu vrchol. S ladností kočky seskočila ze schodiště a tenkou ručkou, sevřenou v pěst, se ohnala po seveřanově tváři. Ten samozřejmě nestihl uhnout a dostal přímou zásah. Dopadlo to tak, že se skácel k zemi jako pytel brambor a jen užasle hleděl do stropu. Kdo by čekal takovou sílu od maličké elfky? Pokoušel se zvednout a pěkně se té elfce pomstít, jenže ta už byla v ráži a pokračovala ve svém útoku. Sotva se seveřan stihl postavit, druhá rána, tentokrát kolenem, ho zasáhla do obličeje a poslala do mrákot.

Neobvyklou silou a mrštností se seveřanovi společníci nedali zastrašit. Jeden po druhém se zvedali a co hůř, tasili meče. První z nich, mrštný khajiit, přeskočil stůl a na elfku zaútočil jako první. Na tuto kočkovitou rasu účinky alkoholu moc neplatily a bylo to znát. Tygří muž se snažil Naeriu povalit na zem svým tělem, ale elfka rychle ucukla a khajiit se ošklivě rozbil o stůl, který mu stál v cestě. Podobně jako jeho kolega seveřan se chtěl taky postavit na nohy, ale elfka zkrátka využívala své pozice stojící a rovněž ho poslala do bezvědomí ranou do zátylku. Na další takové rychlé reakce se nezmohla. Musela se nyní bránit přesile tří mužů, zbavit je zbraní a poslat do mrákot, jedině tak se jich mohla zbavit. Ale šance na to, že se dnes spokojeně vyspí, zcela zmizela. Když hostinský viděl ten zmatek, vyběhl na ulici a řval, jako kdyby ho na nože brali. Jeho řev zburcoval noční hlídku městské stráže, která ihned do podniku naběhla a to zrovna ve chvíli, kdy Naeria byla plně zaměstnaná mlácením hlavou o zeď dalšího z opilých mužů.

,,Tady městská stráž, jděte od sebe,“ zakřičel jeden ze strážců a neurvale popadl Naeriu za límec. Surově s ní smýknul, dívka ztratila rovnováhu a dopadla na podlahu hostince, načež ji strážce přimáčkl a sevřel v kleštích. Byl hodně těžký, k tomu mu hodně dopomáhala šedá zbroj, kdežto Naeria, coby lesní elfka, byla lehká a neměla šanci se vzmoct na nějaký odpor.

Svázali ji ruce za zády, stejně tak i žoldákům, postavili na nohy a odvedli na vězeňské nádvoří. Uprostřed jedné z budov je postavili vedle sebe a vyslýchali.

Seržant ve službě se netvářil nadšeně. Všechny hříšníky pomalu obcházel a hleděl jim do očí.

,,Chci vědět, kdo tuhle rvačku rozpoutal. Tohle na území Imperial City nestrpím, tohle fakt ne!“

Jeho hlas zněl nekompromisně a vyzařovala z něj autorita. Dvou žoldákům se rozklepala kolena z obavy z případného trestu.

,,Nikdo mi nic neřekne? Copak? Zcepeněl vám jazyk?“ pokračoval seržant a stále zvyšoval hlas.

Zastavil se u elfky, která si lhostejně prohlížela okolí. ,,A ty? Doufám, že umíš mluvit. Tak mluv!“ obořil se na ní.

Naeria zaváhala, ale další seržantovo vybídnutí, plné křiku, ji donutilo odpovědět.

,,Byla jsem napadena, seržante. Těmito muži.“ A hlavou pokynula směrem k žoldákům.

,,Jasně,“ přitakal ironicky seržant a zatvářil se pochybovačně. ,,Poslyš, elfko, já nejsem blbej. A opravdu nesnáším lidi, co mi lžou do očí. To mi chceš vážně namluvit, že tě tahle banda hovad napadla a dopadla hůř, než kdyby se pustila do boje s metrákovou medvědicí?“

,,Pane, umím se bránit,“ hájila se Naeria. Seržant by ji možná uvěřil, ovšem jeden z žoldáků se nakonec přece jen odhodlal promluvit.

,,Lže, seržante, ona nás napadla jako první. Tady Heffi se vyjadřoval k její kráse a za své lichotky byl akorát tak napaden.“

Teoreticky to byla pravda, Naeria udeřila jako první. Ale že by se ji seveřan Heffi dvořil, to se říct nedalo. Seržant zastával stejný názor.

,,Lichotky? Jasně. Víte co? Jste banda ulhaných ničemů a jak jsem řekl, taková prasata v Imperial City nestrpím. Noc v celách vám snad pomůže k tomu, aby se vám rozsvítilo v těch vašich dubovejch palicích. Ta elfka si tu ale odsedí noci dvě.“

Naeria vyrazila a dva strážci ji museli zadržet. Jeden ze žoldáků se škodolibě usmál pod vousy. Bylo známo, že městská stráž nadržuje lidem a elfy moc nemusí. I kdyby byla elfka obětí, stejně by se odseděla stejnou délku trestu, jakou ji teď vyměřili.

,,U Azury, proč tak dlouho?“ vyletěla Naeria.

Seržant na to nic neřekl a dal znamení strážím k odchodu. Ti se ujali vězňů a odvedli je do hlavní vězeňské, kulaté budovy, kde se nacházely ve sklepení cely. Žalářník si zapsal jména všech hříšníků a přidělil každému vězeňský úbor – hrubé pytlovité kalhoty, sandály a košili, taky z nijak luxusního materiálu.

Nejdřív odvedli žoldáky. U Naerii se trochu zdrželi.

,,Pane,“ obrátil se strážce na žalářníka, ,,všechny cely jsou plné, je jenom jedna, ale u ní je zvláštní příkaz, že do ní nikdo nesmí. Příkaz Čepelí,“ objasnil.

Žalářník se zamračil. Čepele byla skupina rytířů, která v utajení pracovala pro blaho císařství, ale spíš byli známí tím, že chránili všechny císaře z rodu Septimů, vládnoucí třídu Cyrodiilu.

,,Prostě ji tam dej, pochybuju, že se v následujících dvou dnech něco podělá. Čepele tu celu nepotřebovaly čtyřicet let, nebudou ji potřebovat ani zítra.“

,,Jak si přejete, pane,“ řekl poslušně strážce a odvedl Naeriu do její cely. Vzhledem k tomu, že byla noc, vězeňská cela se topila v neproniknutelné tmě. Ale to Naerie nevadilo, měla bystrý zrak a ve tmě rozeznávala alespoň obrysy, což byla vlastnost u lidí nemožná. Usoudila, že nemá smysl se vztekat a chodit v kleci dokola jako lapená šelma, takže ve tmě našla slamník, vsunula se do špinavých peřin a přinutila se usnout. Koneckonců, další den a jednu noc beztak neměla nic lepšího na práci.