Smutná píseň starého rytíře

Smutná píseň starého rytíře

Oheň v krbu smutně plápolá,

a nad ním stará tvář, ach bože to přec jsem jen já,

mé vyhaslé oči zírají smutně na měsíc,

ach jak už je to dlouho 20,30, let, či méně, nebo víc.

 

Byla tak krásná jako řecká bohyně,

mé bohatství byli jen mé ostruhy a čest,

já nelíbil se však její rodině,

když tu její otec ukázal zaťatou mi pěst.

 

Tak do válek šel jsem pro její modré oči,

holubí poštou ja posílal jí zamilovaná psaní,

v bitvách, cizích službách meč můj jen se točil,

tehdy ještě netuše jak osud mě záhy krutě zraní.

 

Já bohatsví získal jsem v různých cizích zemích,

v noci do poháru žalu si já řádně nalil

 krásné panny se mi nabízeli,

můj meč se však jen pro ní ve víru válek dále točil.

 

Když já po létech jsem se do země své náhle vracel,

k mé lásce, mé bohyni a jejím modrým očím,

jakoby jedem napuštěný šíp probodl mě, já ze sedla se skácel,

ona pro jiného v hradě, se mi v kole točí.

 

Zklamán osudem a zrazenou nevěrnou jeji láskou,

já bolem šílený obrátil svého věrného koně,

krutě podveden tou svojí kráskou,

já vyjel vstříc osudu, do dalšího boje.

 

Boje kde není vítěze, kde je pouze jeden poražený,

a když bojovat po letech já ustal jsem,

bílé vlasy už zdobily mou tvář,

já za ta léta poznal jsem,

že i láska dokáže být lhář.

 

Stár dnes už jsem já i můj věrný pes,

jen na obrazu, její tvář je věčně božsky mladá,

můj meč už také dávno chytil zlatý rez,

a já čítám kde na rámu psáno jejím písmem jest ,měla jsem tě ráda.

---