Mariachi z Puerto de Lobo

Nad malým městečkem Santa Catarina se stahovala mračna. Už kolem čtvrté odpolední byla tma jako o půlnoci a na ulicích zavládlo ticho před bouří. Doslova. Ani slepice si nedovolily zakvokat, aby snad náhodou do nich neudeřil blesk. A přece něco znělo. Dusot kopyt se rozléhal vylidněnou ulicí. Blížil se neznámý jezdec. Před místní putykou zastavil, seskočil z koně a beze spěchu vstoupil. Uvnitř bylo značně nakouřeno, u stolů se rozvalovali zpocení hosté a srsali všechno možné ze špatně vyčištěných sklenic. Neznámý nad nimi ohrnul ret a radši si sedl k baru.

Dosedl, uvolnil se a sundal si klobouk, který až teď bránil pohledu do jeho tváře. Byl to muž ve středních letech, působil ovšem sešle. Zřejmě již několik nocí nespal a jedl také jen poskrovnu.

"Una cerveza, por favor," téměř zašeptal na barmana. Ten jeho tónu nevěnoval takovou pozornost jako jeho objednávce. Na chvíli zmizel pod pultem. V následujícím okamžiku před cizince postavil otevřenou lahev nějaké místní břečky. Jemu však přišla k chuti, jediným douškem celou lahev vyprázdnil.

"Smím-li se ptát, co vás přivádí v tento nečas právě k nám?" osmělil se barman. Návštěvník se na něj krátce zahleděl. V očích měl děs. Hospodský měl ale pro strach uděláno a neměl v úmylsu se jen tak vzdát.

"Málokdo zabloudí do Santa Catariny i v jasný den, co teprve v tomto nečase. Který ďábel vás sem zatáhl?"

Cestovatel nějakou chvíli přemáhal strach, párkrát nasucho polkl a odpověděl prostým:

"Mariachi."

Barman na něj pár okamžiků nevěřícně zíral, a pak se srdečně rozesmál.

"Mariachi? A čím vás sem zahnal? Snad příšernou hudbou?" vysoukal ze sebe barman mezi záchvaty hýkání. Cizincova tvář však byla naprosto vážná.

"Ne jen tak nějaký mariachi, ale TEN mariachi, z Puerto de Lobo. Neznáte snad příběh o mariachim z Puerto de Lobo?"

Hospoda ztichla. Veškerý družný hovor vystřídalo vyplašené šeptání. Zdálo se, že tu pověst alespoň pár lidí zná. Barman mezi ně očividně nepatřil.

"Nejspíš neznáte," vytušil cizinec.

"Dejte mi tedy ještě jedno pivo a já vám ho budu vyprávět." Hospodský neotálel. Celá knajpa teď seděla kolem nově příchozího a klepala se nedočkavostí.

"Inu, to bylo tak. Před několika málo lety bylo ještě Puerto de Lobo vkvétající vesnice. Obilí tam neslo velké klasy a tamní tequila měla špičkovou úroveň. Nejdůležitějším zdrojem obživy bylo ale obecní stádo koz. To tamní muži denně vyháněli za pastvou několik mil skrz kaňon. Nikdo netrpěl hlady a všichni chválili Pána. No, nejspíš ne dost...

Jednoho dne totiž začalo stádo řídnout. Zpočátku to vesničané považovali za přirozený úhyn nebo nepozornost pastýřů. To se ale změnilo, když několik koz našli roztrhaných na cáry přímo ve vsi. Vlci. Neznámo proč se začali stahovat blíž a blíž ke vsi a kozy v ohradě byly pro ně snadná kořist. Lidé se snažili své stádečko hlídat, ale vlků bylo mnoho a nedali se zahnat všichni. Takže není divu, že za oběť padlo i několik obyvatel. Během několika týdnů bylo nalezeno něco kolem pů tuctu těl.

Tak to šlo nějaký čas a lidé měli čím dál tím větší strach, co s nimi bude. A pak přišel on, mariachi. Zjevil se jakoby odnikud. Přišel sám, jen s kytarou. Došel k prvnímu domu a požádal o vodu. Lidé se ovšem báli, že sami budou mít málo, a nedali mu ani kapku. Došel tedy k druhému domu a žádal krajíc chleba. I tady se se zlou potázal. A stejně tak v každém domě, který navštívil. Hladový, žíznivý a vyčerpaný, sedl si doprostřed vsi a začal hrát. A že to uměl! Všichni lidé se sešli a poslouchali. Všechny starosti jim náhle připadaly vzdálené a cizí a zase jednou je těšilo žití. Když mariachi dohrál, ještě jednou je požádal o chleba, vodu a přístřeší. V tu chvíli se ale všichni otočili, a zase zmizeli ve svých domech. Tak se sklamaný mariachi sebral, a zamířil ke kaňonu de Lobo. Jen křikem z oken ho lidé varovali, že tam není bezpečno, že vlci jsou teď obzvláště agresivní.

´Když vám je zatěžko se se mnou rozdělit o trochu jídla, zkusím své štěstí s vlky!´ odbyl je mariachi a s nenávistí v srdci kráčel vstříc vlčí smečce. Od té doby o něm nikdo neslyšel. Mohl bych dostat ještě jedno pivo, prosím? Nějak mi vysychá v ústech..." poprosil vypravěč napjatého barmana.

"K čertu chlape, ještě stále jste nám nevysvětlil, jak vás sem mohl dohnat někdo, koho zcela určitě pozřela vlčí smečka k svačině!" začal se čertit barman.

"Nebojte, k tomu se dostanu, teď bych ale skutečně ocenil něco na svlažení úst."

"Nic nebude, dokud nedokončíte příběh! My si tu na polovičatou práci nepotrpíme."

Vypravěč tedy lhostejně pokrčil rameny a pokračoval.

"Už toho moc nezbývá. Po téhle nešťastné příhodě se útoky vlků na kozy i lidi stávaly denním chlebem nejen pro Puerto de Lobo, ale i okolní vsí. V několika z nich dokonce nezbyl nikdo živý. A pak se to jednoho dne stalo. Nebe bylo zatažené podobně, jako je dnes a schylovalo se k bouřce. Ve vsi bylo ticho, ani těch pár zbývajících koziček si nedovolilo zamečet. A do toho ticha se ozývaly jemné tóny kytary, které doprovázely divoký chorál stovky vyjících vlků.

Tu noc přežilo jen velmi málo lidí. Vlci se dostali do domů, sklepů i chlévů, téměř jako by procházeli stěnami. Přeživší vyprávějí, že tu krvelačnou tlupu vedl ohromný černý vlk, nejméně dva metry na výšku měl, který stál uprostřed toho pekla na zadních a hrál na kytaru! Říká se, že onen mariachi skutečně našel pohoštění u vlčí smečky, a aby mohl potrestat chamtivé vesničany, stal se jedním z vlků. A to je celý příběh mariachiho z Puerto de Lobo. A mohu teď dostat to pivo?"

Barman i ostatní se pomalu začali probírat z napjaté ztuhlosti. Příběh na ně zřejmě udělal dojem. Ale lidé snadno zapomínají a často poslouchají, aniž by slyšeli. A barman patřil mezi takové lidi.

"A co takhle nejprve zaplatit ty dvě, které jste už vypil?" navrhl vypravěči.

"Omlouvám se, ale bohužel nemám ani vindru. Možná bychom je mohli považovat za almužnu za příběh?"

"To tedy ani omylem! Takováhle babská povídačka nemá cenu ani poloviny sklenice, tím spíš ne dvou celých lahví!" začal rudnout barman.

"Pak tedy snad mohu jen nabídnout své služby hudebníka. Okamžik, jen si skočím pro svou kytaru."

Vstal, se znechuceným výrazem si posadil klobouk na hlavu a za nevěřícného zírání všech hostů odešel. Chvíli nato se zvenčí ozvaly první tóny kytary a první zavytí vlků.