JABLKA

Krása pochází z úplnosti. Spokojenost nejinak. Neúplnost, ač může být zajímavá, ba možná i krásná, naopak frustruje nebo dokonce zostuzuje. Platí to nejen o neúplnosti v umění, ale i v životě respektive politice. A ať už má úplnost jakoukoliv formu, nejlépe se zjevuje v zrcadlech, v odrazech.

 

Něco by nám o tom mohl říci Richard. Ne snad, že by byl schopen poukázat na koncept neúplnosti jako zdroj své nespokojenosti. Vycítil ale zřetelně, že někde něco chybí, že někde něco není úplné. Bylo to během oslav jeho čtyřicátin. Zářiový podvečer byl ještě celkem teplý, ale z Petřína už vál chladný vánek. Ze zahradního altánu v Podolí Richard pozoroval hemžení pohasínající oslavy a vůbec si nedokázal představit, co to znamená žít čtyři dekády. Ano, uvědomoval si, že je rozvážnější, trpělivější než za mlada a že už musí o své tělo, které se mu připomíná stále častěji, lépe pečovat. Ale to byly všechno pouze známky stárnutí, které se zjevovaly jaksi zvenčí. Richard cítil, že je pořád tím, kým byl před dvaceti lety a jediné, co přibylo jsou vzpomínky a zkušenosti, které by měly něco naplňovat, ačkoliv v důsledku nenaplňují. Kde se ale vůbec bere tenhle dojem kontinuity lidské mysli? Co když jsme jen jedinci dané chvíle a na rozdíl o mramorových soch nemáme vůbec žádnou trvalou podstatu? Konečně, není snaha uvěznit formu a čas do mramoru naší vlastní snahou popřít stárnutí a pomíjivost, naší snahou o úplnost sama sebe?

 

Zrcadlo, které odráží úplnost nestojí opřené o veřeje věků a ani nevisí na zdi krásného domu. Zrcadlo úplnosti je nám nastavováno rukama, které ho drží. Komu ty ruce patří? Na Richardově oslavě patřily jeho neteři Karolíně. Pomáhala se sklízením stolů a když se zastavila u altánku, mrkla na strýce a s pitomým náctiletým chichotáním shrnula zbytek nádobí do koše. Karolína se tentokráte nesmála bezdůvodně, ale pro jakýsi oněmělý výraz, který zahlédla na Richardově tváři. Richard totiž v té chvíli neviděl svou neteř, jak sklízí ze stolu, ale Terpsichoré, antickou můzu dance, která přitančila k jeho lavici a s poslední otočkou mu před tvář nastavila zrcadlo magickým gestem, které připomínalo rozhození paží ve zvolání vítězství.

 

A právě v zrcadle telecího mládí své neteře se Richardovi najednou zjevilo, že už není tím, kým byl před dvaceti lety, že už není mladíkem, který vyráží na výlety do Valencie, stopuje na víkend do Pisy anebo vandruje Korintem ve stopách svatého Pavla. A v tomto momentu prozření Richard pocítil palčivou touhu skočit jako sfinga z útesu své každodenní jistoty do vrtkavého příboje náhody a příležitosti a něco, cokoliv ve svém životě naprosto změnit a tím naplnit to, co chybí. Proto kdyžk němu Karolína vzepjala své ruce ze stínu Platónské sluje jako paže ze slonoviny osvícené samotným Apolem, Richard pochopil, že nastal čas dát všechno stranou a odejet na dobu neurčitou někam za sluncem.

 

Tento klíčový moment se odehrál před tím, než se jméno Richarda Themaera stalo nedílnou součástí populárně kulturního povědomí celé Evropy, než se součástí národního slovníku. Fráze „To byl Themaer“ je teď neméně zaběhnutá nežli „Dej si Bacha“. Richard Themaer se už dávno zařadil do zástupu instantních celebrit a jeho jméno máme, alespoň dočasně, zařazené v žebříčku jiných objevů mediálního prostoru. Themaer je pro nás synonymem toho, jak krize středních let může vést k velkým objevům. Themaer je symbolem náhody, která přeje připraveným a příkladem toho, že svět není chudší na tajemství, než byl dříve.

 

Příběh Richarda Themaera nás vybízí k zamyšlení. Jak člověk pozná, že se stal svědkem historické chvíle? Jak člověk dokáže rozpoznat, že někde čeká klíčový prvek dědictví? Byl Olivier Voutier bystrým géniem anebo se jen jaksi šťastně připotácel nad ruiny nad příkrými útesy ostrova? Pro návštěvníka Louvre je odpověď na takovou otázku irelevantní. Návštěvník chce vidět něco ikonického. Nějaký ikonický kus světového umění. Pro příběh, pro fabuli je ale právě pozadí bezděčných objevů stejně důležité jako objevy samy. Takové pozadí příběhů je zdrojem neutuchající inspirace, pramenem údivu a radosti, základním vláknem červené nitě vyprávění. A nejinak je tomu s příběhem Richarda Themaera. Neboť to, co kdysi Olivier Voutier začal a co Jules Dumont d´Urville považoval za dokonané, se uzavřelo teprve až příběhem Richarda Themaera. A o čem je vlastně řeč? Inu, o především kráse v úplnosti. Řeč je také o mramoru a o schopnosti politizace umění. Řeč je o výletu Richarda Themaera do Řecka. Řeč je o krizi středních let.

 

Ne dlouho potom, co Richarda zasáhla ovíněná vize bělostných paží, které nastavují velké oválné zrcadlo, mnohé se změnilo v jeho životě. Richard prodal svůj podíl v architektonickém ateliéru Markíz a oznámil rozčarované rodině a rozlícené přítelkyni, že prostě potřebuje cestovat. „Ty jsi se zbláznil. Jak to myslíš „prostě cestovat“? Jak jsi jen mohl takhle Káju vyšplouchnout a mě ani předem nic neříct?“ křičí na Richarda jeho přítelkyně. Ale její hlas pozvolna slábne a splývá s šuměním vln rozrážených přídí zámořského trajektu z italského Bari do řeckého Patrasu, který odnáší Richarda na Peloponés. Ale hlavně: tohle není příběh o partnerských neshodách. Tohle je příběh o víně a otevření těch správných prkenných dvířek.

 

Když se později novináři ptali Georgese Papadopouluse, jak se jeho rodina k artefaktům vlastně dostala, Georges upřímně odpovídal, že nemá ponětí. Vybavil si však, jak mu jeho děd vždy kladl na srdce, aby pamatoval, že jejich předci pomohli osvobodit Řecko z otomanského područí ve dvacátých letech devatenáctého století. Okamžitě se tak vyrojily spekulace o tom, jak se prapraděd Papadopouluse vůbec na jižní Kyklady v Egejském moři dostal a skomírající téma otomansko-řeckého konfliktu se náhle stalo atraktivním předmětem mnohých diplomových prací. Nic to ale nemění na tom, že rodina prodavače Georgese Papadopouluse jaksi odnepaměti věšela ve svém vinném sklepě čepice nikoliv na věšák, ale na elegantní mramorová zápěstí.

Richard Themaer by se nejspíše s Georgesem Papadopoulusem nikdy nesetkal, kdyby se býval neopil v horské chalupě Refuge “A” pod úpatím Mytikasu a neztratil tak nesmělost a soudnost.

 

Když se Richard vyvázal z Markíze a dočasně i z rodinných pout, zajel si na chvíli do Berlína za dávným kamarádem, s nímž během studia na architekrůře jedno léto procestoval Balkán a Řecko. Ve stínu Braniborské brány tak začal nostalgicky vzpomínat na dórské sloupy v Olympii, přelidněnou Akropoli, ale hlavně na výstup pod trůn bohů. Protože kde jinde mohl Richard Themaer naleznout sfingu svého stárnutí, mramorové paže, které drží zrcadlo lidského věku? Když si tedy v Patrasu pronajal auto, zamířil rovnou pod Olymp. Zaparkoval v městečku Litochoro a vydal se chladnoucím, říjnovým lesem skrze horské údolí až do turistické chaty pod nejvyšším vrcholem Olympu, Mytikasem. Když potom ovíněný na verandě chaty – dva a půl kilometry nad mořskou hladinou – obhlížel zubatý vrchol Mytikasu, zdálo se mu, že ve zlatých odlescích zapadajícího slunce vidí, jak Apollo napíná svůj luk a vystřeluje svůj ohnivý šíp dolů do Litochoro.

 

Místo toho, aby následující ráno podruhé v životě dobil Mytikas, dobil burčákem Richard sám sebe a s ukrutnou bolestí hlavy se nechal druhý den svézt autobusem zpět do Litochoro. Bylo mu opravdu zle. Mladé, letošní víno a vysoká nadmořská výška mu neprospěly. Jak se potácel do lékárny, zahlédl v jednom z domů veselici spojenou s ochutnávkou vína. Ve chvilkovém pohnutí se rozhodl, že lepší než aspirin bude další alkohol. Můžeme proto okřídleně říci, že Louvre vděcí za svou nejnovější senzaci především neefektivní alkohol dehydrogenáze Richarda Themaera. Anebo řečeno mytologicky: Paridova volba je dokonána Bakchovým přičiněním.

 

Oslava se samozřejmě, jak bystrý čtenář tuší, konala v domě Georgese Papadopouluse. Georges nebyl vinař ani původem, ani povoláním. Byl ovšem prodavačem smíšeného zboží a tak znal mnoho dobrých vinařů z okolí Litochoro. Proto každý začínající podzim sezvával domů velkou rodinu a mnoho přátel, aby se potěšili nad dobrým jídlem a mladým vínem. Nejinak tomu bylo zrovna v den, kdy se Richard s rozbolavěnou hlavou zrovna vrátil z Olympu. A protože byl Georges v tu dobu již sám náležitě ovíněný, přišlo mu jedině přirozené vrazit sklenku s vínem do ruky nešťastně vypadajícího cizince, který na prahu domu něco blábolil podivným jazykem, nejspíše angličtinou s hrubým, snad německým přízvukem. Jak noc pokračovala, a většina hostů už odpadla, osaměl Georges s Richardem na zadním dvorku, objímaje ho v opilosti jako vlastního bratra, aby mu sdělil všechno o krásách své vlasti, svých žen a svého vína.

 

Když byl Richard střízlivý, řecky neuměl. Zpozoroval ale, že jak víno léčí jeho bolest hlavy, propůjčuje mu také znalost řečtiny. Richard především dokázal zachytit mnohokráte opakované slovo Milo během Georgesova neutuchajícího vyprávění o jeho rodině.

„Řeknu ti, chlape,“ mumlal Georges „že nevím, co lidi viděj na bydlení na vostrovech. Samá voda, samá voda a víno – ble, to stojí za starou bačkoru. Rozumíš? Nerozumíš. Oddyseus na Ithace? Ale prdlačky. Určitě by raděj bydlel tady u nás v Litochoro. A na to si připijem, ne?“ ťuknul Georges do Richardovy sklenky.

„Jó, možná takhle eště na Milo. To možná jo. Tam by možná šlo. Vždyť to řikal už můj děda, že jo? Ne snad, že by na Milo bylo něco úplně extra. Ale když už jsme ho my, Papadopoulusové, vyrvali těm otomanskejm neřádům v pařátů, něco na něm musí bejt, ne?“ a podíval se s vyzývavě našpulenou pusou na Richarda, který jenom se škytnutím přikývl.

„No, byls tam někdy, tam na Milo, kluku jedna nešťastná? Byls na Milo? Byls? Nebyls, viď? No, a vidíš, vo prd jsi stejnak přišel. Jóó, Milo. Milo, Milo, Milóóó,“ rozhulákal se Georges a štouchnul Richarda do ramene.

„Pojď, nalijem si nějakou starší. Tahle vomladina mi už svírá hubu. No, co koukáš jako jelito? Támhle vzadu mám takovej útulnej sklípek.“

 

A tak se to všechno stalo. Georges odtáhl Richarda zahradou k malému sklípku, dřevěná dvířka se otevřela a Richard Thamaer vystřízlivěl snad nejrychleji v životě. Že snad ihned poznal, komu ti umouněné paže patří? Že snad v záblesku asociativní geniality rozpoznal svůj zářez do kunshistorických análů? Vůbec ne. Richard vystřízlivěl z ostrého bílého světla, které vyvěralo ze zrcadla za dveřmi sklípku, ze světla, které ho na chvíli zcela oslepilo. Bylo to stejné zrcadlo, jaké držela před měsícem jeho netěř Karolína, Karolína-Terpsichoré. Ale tentokráte mu ho nenastavovaly náctileté Karolíniny ruce, nýbrž mramorové paže patřící jakési monumentální ženské soše v nadživotní velikosti. Richard byl touto vizí tak zasažen, že se ani nedokázal pohnout. Tato vize ale nebyla původně jeho, nýbrž patřila kamenickému mistrovi Alexandrosi z Antiochu na Maeanderu, který jí zažil před více než dvěma tisíci lety, když váhal, zda by navzdory mýtu nebylo lepší dát do rukou Afrodité místo jablka právě zrcadlo. Protože bohyně lásky přece nemá přijímat rozhodnutí o své kráse, ale ukazovat krásu druhým.

 

Jak ovšem všichni víme, Afrodita nakonec končí ve většině svých zpodobnění spíše s jablkem nežli se zrcadlem. A pokud se zrcadlem, tak otočeným k sobě, pro svou marnivost a nikoliv napřaženým do tváře druhých. A nejinak tomu bylo v případě té Milétské. A tohle je příběh jejího novověkého znovunalezení.

 

Zatímco Řekové tlačili Otomany z Kyklad, Francouzi se snažili po Waterloo obnovit svůj vliv v egejském středomoří. Mezi vyslanci svého pokořeného národa byl i Olivier Voutier. Jako námořní důstojník se vylodil na nedůležitém ostrově Milos, aby ho díky své všímavosti navždy zvýraznil v kulturním povědomí západní civilizace. Olivier se zajímal o památky starého Řecka, ovlivněn neoklasicistní vášní po původních formách, ale i vízí Napoleona jako císaře dávnověku. U ruin zdí bývalého milétského paláce Voutier osmého dubna roku 1820 objevil s místním rolníkem Yorgosem mramorovou sochu v nadživotní velikosti. Sečtělý v historii klasického Řecka vytušil, že se jedná o klíčový artefakt. Vydal se tedy na cestu do Konstantinopole, aby oznámil nález svým nadřízeným. A já nemohu z mysli vypudit nechapající výraz Yorgose, který pozoruje toho podivného Francouze jak maniakálně křepčí na ruinách hradeb a odhazuje svou důstojnickou důstojnost...

 

Přesně týden po Voutierově objevu na Milos shodou okolností doráží jiný Francouz, Jules Dumont d´Urville, strohý námořní důstojník, který na Kykladách pátrá po nových rostlinných druzích. Ano, Jules  Dumontovou vášní nejsou uhrančivé otomanské děvky v přístavu, ale byliny. Dumont je kykladský Darwin, kterému Yorgos ukáže sochu v naději, že tento Francouz neodtančí pryč jako ten předchozí. Avšak běda, d´Urville rovněž odhazuje strohost i herbář a neméně manicky než Voutier křepčí na svazích Milo. Když se Jules Dumont, k šoku i nadšení jeho posádky, uklidní v místním milótském bordelu v náruči uhrančivých otomanských prostitutek, neprodleně vyrazí do Konstantinopole.

 

Třebaže vyrazil týden po Voutierovi (plus den v nevěstinci), dostává se d´Urville do Konstantinopole jako první a jako první také získává audienci u vikomta de Marcellus, sekretáře markýze de Réviere, francouzského ambasadora při otomaské říši. Ukazuje mu náčrtky mramorové sochy, kterou objevil na Milo. Vtom ale do přijímacího salónu vtrhá Voutier a obviňuje d´Urvilla ze zneuctění francouzské armády a uniformy, když poukazuje na d´Urvillův nejstrašnější morální poklesek: botaniku. Ale vážně. Voutier spolu s d´Urvillem přesvědčí de Marcelluse, aby přiměl markýze de Riviére ke koupi artefaktu. A ten souhlasí.

 

Voutier doráží spolu s de Marcellusem na Milo patnáctého května 1820. Je krásné, slunečné jaro. Malý, aridní ostrov Milo má jen jeden přístav v půlkruhovité zátoce uzavřené strmými stráněmi skalnatých kopců. Oba muži se nehomou dočkat, až sochu pořídí. Ještě teď cítí ponížení a nesouhlas s tím, jak jejich vlast byla nedávno potupena nejen vojensky, ale i kulturně, když musela navrátit ikonická umělecká díla původním vlastníkům, od nichž je Napoleon ukradl – promiňte, vydobil. A tak zatímco Apollo Belvedere putuje zpět do Vatikánu, duo Voutier a de Marcellus vystupuje na molo v Milo, aby uchvátili sochu soch – jak bude marketingově prosazována postbonapartickou Francií – a vyléčili tak francouzský komplex kunshistorické méněcennosti.

 

Ve vesnici nad přístavem Voutier vyhledá Yorgose. Rolník se tváří trochu vystrašeně. Bojí se, že ten podivný cizinec ho zase bude brát za ruce a nutit, aby s ním tancoval po ruinách paláce nahoře v kopcích. Voutier cítí rolníkův strach, ale nechápe ho. Když ovšem z jeho vyprávění pochopí, že kýženou sochu prodali místní řečtí zastupitelé jednomu lokálnímu pašovi, strašně se na Yorgose rozzlobí. A Yorgos si nemůže než přát, aby ten šílený Francouz raděj skotačil než křičel vzteky.

 

Mnoho uznávaných kunshistoriků dodnes tvrdí, že se žádná rvačka o Afroditu v přístavu Adamas na Milo nesemlela. Mýlí se ze dvou důvodů. Zaprvé netuší, že o bordelmamá Afroditu (familiárně zvanou Afro) se v přístavu mnohokrát porval nespočet námořníků, nekteří i s noži. A zadruhé žádný ze slovutných učenců z Yale nebo Oxfordu se nikdy pořádně nestřískal letitým vínem ve sklípku Georgese Papadopouluse, aby si mohl vyslechnout příběh, který se v jeho rodině vypráví už celé generace. Rvačka prostě byla.

 

Rozzuřený Voutier se dopátrá, že socha ve dvou kusech, tedy tak jak jí původně u hradeb nalezl, se nachází v přístavním skladu a čeká na odvezení otomanskou posádkou. Navzdory de Marcellusově nabádání k diplomatickému řešení Voutier ihned bere posádku svého škuneru a vyráží do skladu. Je krátce po poledni a je horko. Bílé fasády domů září v ostrém středomořském slunci. Otomanští námořníci akorát doobědvali v místní krčmě a co nevidí: hordu Francouzů, jak si to hrnou po nábřeží...

 

Otomani jsou už tak dost nabroušení. Včera večer se servali s nějakými řeckými vojáky, kteří mají na ostrově svou posádku. Oběd byl nedovařený (bůh ví co v něm vůbec bylo – majitel je samozřejmě Řek). Venku je nepříjemné horko. A kapitán jim navíc spílá, že dávno na loď nenaložili tu strašně těžkou, pitomou, na dva kusy rozlomenou sochu. A jak si takhle sedí ve stínu restaurační verandy, zpozorují, jak dva tucty Francouzů začínají ze skladu táhnout přesně tu samou sochu!

 

Papadopoulus starší si čte po obědě noviny. Jeho pozornost náhle upoutají výkřiky z venku. Papadopoulus starší vyhlédne z okna posádkového domu a co nevidí. Na přístavním molu se rvou nějací francouští námořníci s Turky! Papadopoulus nemá v lásce žádné cizince, ale rozhodně nehodlá promeškat příležitost dát pěstí „turbáncům“, jak říká Otomanům. Zavelí proto svým vojákům ke steči a už sám přístavní ulicí přibíhá do vřavy. Už z dálky vidí, jak se na molu pere několik desítek mužů okolo dvou mramorových dílců. Jak k nim Papadopoulos starší přibíhá, akorát vidí mohutného, notně ochlupeného otomanského námořníka, jak rdousí mladého francouzského chlapce v uniformě a celou svou vahou ho tlačí na dlouhá mramorová stehna. Papadopoulos nezaváhá. Praští Otomana pažbou své pušky zezadu do hlavu. A ten se v bezvědomí zhroutí na mramorovou drapérii, která zakrývá ženské nohy odlomené v bocích.

 

Mela pokračuje. Půltucet Francouzů se snaží odtáhnout horní díl Afrodity k jejich lodi. Táhnou horní část bohyně a setřásají dotírající Otomany. Afrodita odlomená od pasu dolů se vlivem tažení na plachtě kolíbá ze strany na stranu. Pravou rukou si přidržuje šat na bocích, jejichž většina je předmětem druhé bojůvky, do níž se právě zapojil Papadopoulos se svou posádkou. Levou ruku má Afrodita napřaženou k nebi. Konečky prostředníčku, ukazováčku a palce se dotýká mramorového jablka, které jí právě předal Paris. Jak se na plachtě kolíbá, vypadá to, jako kdyby vyhazovala jablko do nebe, jako kdyby se snažila nabídnout ten plod Héřiny a Athéniny potupy Héliovi do jeho kočáru, aby násilí a stud byly od ní konečně odneseny, aby se snad Afrodita nemusela připojit k jiné nešťastné příjemkyni jablka, edenské Evě.

 

Jenže násilí není zažehnáno ani náhodou. Z bojůvky o nohy s podstavcem se odděluje komando Otomanů a vrhají se na lupiče těla, paží a jablka. Papadopoulos zpozoruje tento útok a s hrstkou věrných se vydává bránit fekundní ňadra bohyně. Dva páry rváčů se přetahují o ručnice. Afrodita je nabádá, ať se usmíří, že ona prý za to násilí nestojí: „Vždyť jsem jenom taková rozlomená mramorová ženská, co má andogynní rysy a přes dva metry na výšku. Opravdu Vám za to stojím, kluci? Copak jste se nepoučili z celé té lapálie v Tróji?“

 

Jednomu z Otomanů se podaří vyškubnout ručnici z rukou francouzových a napřáthne se, aby protivníkovi urazil švihem hlavu. Ten se ale sehne, a Papadopoulos s hrůzou pozoruje, jak Otoman uráží nikoliv francouzskou hlavu, nýbrž mramorovou řeckou ruku s jablkem. Symbolický význam tohoto násilného činu a bolestivý výraz bohyně, která po nohách přišla i o levou paži, přimějí Papadopouluse ke skoku. Skokem srazí Otomana dolů a jak padají, jako ve zpomaleném filmu, přes trup Olympanky, Papadopoulos cestuje časem a vídí, jak svým pádem rozpoutává mohutnou tsunami uměleckého vlivu bezrukých torz. Papadopoulos dopadá spolu s Otomanem, jehož jméno je navždy pro historii ztraceno, na pravou paži Afrodity a ta se odlomuje od těla. A sakra, říká si Papadopoulos v duchu, a krucipísek.

 

Vize pominula stejně rychle jako přišla a Richard Themaer na ni téměř ihned zapomenul. Teď už popíjí lepší, hutnější červené víno vzadu ve sklípku a popěvuje si s Georgesem Papadopoulusem nesmysly. Ráno se ale probudí zimou. Zimou a bolestí hlavy. Leží na trávě v zahradě za domem a snaží se rozpomenout na to, co se stalo.

„Že já vůl si raděj nedal nakládačky a aspirin“, povzdechne si nahlas, zatímco se zvedá ze země. Ze včerejší noci si skoro nic nepamatuje. Je mu zima a má žízeň. Dopotácí se k sudu na dešťovou vodu a ponoří si do něj hlavu. Napije se, otřepe vodu z vlasů a vzpomene si, že naposled pili s tím postarším Řekem tam někde vzadu ve sklípku.

„Krize středních let je svistvo. To teda jo. Ale kde mám bundu?“ Richard Themaer otevře sklípek a kousek za dvířky vidí viset svou koženou bundu na věšáku. Chce jí z věšáku sebrat, když si všimne, že bunda nevisí na věšáku, ale na velké mramorové paži, která je položená podél druhé na polici mezi zaprášenými lahvemi vína.

 

A zbytek už je součást notoricky známých zpráv, které obletěly celý svět. Francouzský prezident Sarkozy se nechává fotit před Venuší milétskou v Louvre jak po zádech poplácácá Richarda Themaera. Venuše nad hlavou obou mužů napřahuje levou ruku a pravou rukou si přidržuje šat. New York Times dávají Richarda Themaera na obálku vydání v půlce dubna 2012, zatímco britský Guardian informuje o žalobě Georgese Papadopouluse, který tvrdí, že byl „proradným“ Čechem oklamán, když mu paže prodal neuvěřitelně pod cenou. Řecký tisk odsuzuje Evropskou Unii nejen pro vnucení přísných rozpočtových škrtů, ale i pro podporu „krádeže národního pokladu“. Výraz „papadopoulus tunel“ (zkráceně papatunel) se stává po slovech robot a pistole třetím nejdůležitějším českým etymologickým příspěvkem do globálního jazyka.

 

Nespočet studií je vypracováno na téma kvality nového restaurování milétské Venuše. A francouzská média se přou, zda byla Afrodita krásnější bez paží nebo s nimi. Většina komentářů ale záměrně nepoukazuje na to, že tvář milétské Venuše vlastně vůbec není krásná, že je oním Renoirovým „těžkooděncem“, že má mohutné čelisti, těžkopádné rysy a nebýt propagandy post-bonapartistické Francie, nejspíše by se nestala ikonou světového uměleckého dědictví.

 

Je jaro. Richard Thamaer sedí nad kávou na petřínském Nebozísku a rekapituluje rozhovor, který právě poskytnul české televizi. Květnový Petřín voní šeříky a nejedna slečna, která v podvečeru mine jeho venkovní stolek, se otočí. Richard je přeci akutní celebritou českého mediálního nebe. Richard přemítá nad tím, kým se vlastně díky nahodilosti a náhodě stal. Přemýšlí nad tím, jak ho vize jeho stárnutí, vize zrcadla mu nastaveného v Podolí předloňského roku vyslala na pouť, jejíž konec si ani nepředstavoval a představit ani neuměl. Ať už je mu spíláno v řeckých médiích jako zloději anebo v českých médiích jako géniovi, který byl schopen – navíc s kocovinou – rozpoznat, co na něj ve vinném sklípku čeká, Richard spíše uvažuje o jiné věci. Nepřekvapuje ho ani ne tak to, že byl bezděčným strůjcem historické chvíle, že svým přemítáním o stárnutí a naplnění šlápl na kunshistorickou bombu 21. století, ale naprostý nezájem o jednu jasnou věc, která jemu samotnému nedá spát.

 

Muhammad Kaddáfí zažil mnoho triumfů. Teď ale zažívá svůj pád, žal a svou potupu. Když loni rebelové zabili jeho otce, zažíval v alžírské poušti své nejtrpčí chvilky. Více než půl roku na to už ale dokázal sebrat svou vůli a odhodlanost a teď už je opět oním nástupcem trůnu, o který byl oloupen zrádci a jejich přisluhovači ze západu. Muhammad sedí na kraji postele a střídavě se dívá do svého klína a ven na oprýskané domy alžírské Annaby, kde se ukrývá před svými nepřáteli. V téhle chvíli ale nepřemýšlí o bezprostřední pomstě, nýbrž rozvažuje nad sofistikovaným plánem potupy pro ty, kteří ublížili jemu a jeho rodině. Plánem, který vyplývá z odhalení neúplnosti, která je ostudná, protože je ošklivá. Kdybychom mu nahlédli přes rameno, jak teď sedí na posteli své strohé ložnice, nejdříve bychom měli dojem, že nejstarší syn bývalého lybijského diktátora drží nějakou kulečníkovou kouli s třemi tyčkami k ní připojenými. Nová teroristická zbraň, řekli bychom si možná. Anebo nějaká podivná hračka. Kdybychom se ale podívali blíže, zjistili bychom, že Muhammad Kaddáfí si nepohrává s nějakou bombou, nýbrž se svým posledním trumfem, s níž hodlá zanedlouho pokořit a ponížit Francii, že si pohrává s ortelem nad Helenou, s mramorovým jablkem, k němuž jsou přitesány tři mramorové prsty v nadživotní velikosti.

---