BOLTZMANNOVINA

“V jakémsi odlehlém koutě kosmu, třpytivě rozlitého v bezpočet slunečních systémů, byla jednou jedna hvězda, na níž chytrá zvířata vynalezla poznávání. Byla to nejhrdější a nejprolhanější minuta „dějin světa“: ale ne víc než pouhá minuta. Po několika nadechnutích přírody hvězda vyhasla a ona chytrá zvířata musela zemřít.” (Friedrich Nietzsche “O pravdě a lži ve smyslu nikoliv morálním”).

Ruka v jeskyni. Balvany navalené na hruď. Zvuk kapek dopadajících za tmy. Jedu dopředu. Nevím, co mě čeká. Dnes ráno jsem pil opravdu silnou kávu. A ještě včera mi na poradě říkali, že se mám více soustředit na práci, že to je to nejdůležitější. Že se nemám bát experimentovat. Prý že „kreativita je měřítkem člověka!“ Jak takovéhle řeči dnes působí úsměvně, ne-li absurdně. Je kreativita opravdu měřítkem člověka? Co když je měřítkem člověka jeho ambice, jeho snaha obtisknout se, zanechat se, poškrábat časoprostor svou bytostí? Ale co když je i tato ambice stejně iluzorní jako samo já? Co když i samotný fenomén Boltzmanovy mysli je jen další nesmysl?

            Proč psal Franz Kafka, mizerný pojišťovací ůředníček? Co hnalo k malování Vincenta van Gogha, poraženého a zoufalého za jeho života ve všech směrech? Proč se Barbara McClintock nikdy nevzdala svých zdánlivě nesmyslných myšlenek o kukuřici? Kvůli čemu se s námi Emmanuel Kant snažil podělit o své transcendentální kategorie? A co teprve takový Gautama Buddha nebo Kristus? Proč dělali, co dělali?

            Evoluční biologové nabízejí ateistům vševysvětlující teorii sobeckých genů a červených královen. Filosofové hovoří o vůli žít anebo o absenci jakéhokoliv smyslu existence. Astronomové ale nedávno představili možnost úplně jiného pohledu. Před dvěma lety zaznamenali výtrysk gama záření, který byl vyslán kvazistelárním zdrojem před dvanácti miliardami let. Před dvanácti miliardami let! A tak silné to bylo záření, dodávali v časopise Science, že stalo-li by se kdekoliv v naší galaxii – která je sama o sobě nepředstavitelně obrovská (sto tisíc světelných let napříč) – sterilizovalo by celou naší planetu Zemi. A tak si říkám, jak se tihle astronomové cítí asi dnes?

            Dívám se z okna do podivného odpoledne. Když napřáhnu ruku, slunce svítí skrze mou dlaň. Slunce, to nukleární peklo, ten dárce života. Slunce, ten zdroj síly a moci. Ano, moc je to, oč tu běží. Proto církev nesnášela Koperníka nebo Galilea, protože to byli první vyslanci relativizace, protože jí svým heliocentrismem okrádali o moc. A tak se ptám sebe: není nakonec nejspolehlivějším měřítkem človeka moc? Neukazuje Nietzscheova vůle k moci, Wille zucht Macht, na samotné jádro člověka? Je tohle vnímání moci, prahnutí po moci nevyhnutelně lidské, lidstější než humanismus? A je vůle po moci věcí výhradně lidskou? Anebo jsou veškeré sociální bytosti nevyhnutelně stižené stigmatem moci?

            Všechno tohle nahoře napsané, všechno tohle tolik lidské, je ale teď tak bezpředmětné, tak efemérní. Přesto si iv době největší krize nepřestáváme nalhávat. Říkáme si, že dnes je takové horko, protože je červenec. Nic víc. Nic víc to být přece nemůže, nesmí. Ach, jak bezostyště se obelháváme. I vstříci jasnému konci se najdou tací, kteří i dnes budou tvrdit, že dnešní horko je jenom kvůli globálnímu oteplování. Jistě, to bude ono. My, moderní lidé, lidé mocní, přeci všechno kontrolujeme a všechno umíme vysvětlit. Umíme vysvětlit dávná vyhynutí druhů během evoluce naší planety i s tak neslýchaně omezenými znalostmi, jaké jsme získali během těch pár tisíc let, co jsme vylezli z jeskyní. Globální vyhynutí druhů, říkáme sebejistě, bylo kvůli meteoritům, kvůli sopkám, kvůli sluneční aktivitě. Není na tom nic zvláštího. A takhle bezostyšně přistupujeme ke všemu. Aniž by nás napadlo, jak omezení jsme ve svém uvažování. Jsme totiž příliš sofistikovaní i pro existencionalismus.

Všechno si totiž umíme velmi dobře vysvětlit, pochopit i to, že něco nechápeme, a proč. Umíme i docela dobře předpovídat, říkáme hrdě, a nechápeme, že pořád předpovídáme pouze podle toho, co známe. A právě v tom tkví kámen úrazu. Právě proto ještě včera vůbec nikdo nevěděl o té ostře modré hvězdě na dnešním denním nebi. Tahle modrá hvězda je tak jasná, že je vidět i teď odpoledne navzdory bílému červencovému dni. Visí na nebi jako modrý špendlík kousek vedle našeho mírného žlutého slunce. A na internetu se to samozřejmě jen hemží teoriemi a panikou. Když ale odvrátím zrak od monitoru, nemohu než nevidět, jak křehce, vysušeně vypadají listy stromů. Jak zem pokrývají mrtvá těla ptáků. Jak je můj okenní parapet pokrytý vrstvou mrtvých motýlů.

            My lidé, jsme opravdu jenom dětmi nahodilosti, výsledkem nepravděpodobně složených událostí? My lidé, jsme něco jiného než jenom produktem shody náhod? Jiný den by mi myšlenky na Boltzmanův mozek připadaly zajímavé, vyrušující. Dnes ale působí nebývale pošetile. Nemohu se jich přesto zbavit ani během právě probíhajícího soudného dne. Nemohu se zbavit myšlenek na Ludwiga Eduarda Boltzmanna. Geniální fyzik Boltzmann byl nejvíce uhranut nikoliv difůzí, termodynamikou a teorií pravděpodobnosti, které jsou jeho největším přínosem vědě, ale jejich přímými důsledky. Boltzmann se ptal, jak je vůbec možné, aby se z nahodilého chování molekul mohla vyvinout sebereflexní mysl? Jak je možné, že z nahodilosti vzniká sebeuvědomění? Tato otázka je tak fundamentální, že Boltzmanna nepřestávala zaměstnávat a mást až do konce jeho života, aniž by vedla k odpovědi. A přitom tento zdánlivý paradox má tak jednoduché řešení: sebereflexe naší mysli není nic jiného, než jen další iluzí našeho ega, falešnou představou integrity mysli, a ničím jiným.

Venku teď sice všechno umírá a vyprchává pod údery té modré hvězdy, ale já se přesto pořád nedokážu zbavit myšlenek na paradox Boltzmannovy mysli. A touhle svou momentární myšlenkovou obcesí jsem tak ještě pošetilejší než kdy jindy. Což bych si o sobě nikdy nepomyslel. Ale co je pošetilé? Snažit se přežít za každou cenu i ve světě, kde nic nezbyde? Anebo si užít posledních chvil podle osobního vkusu? Prezident a vláda jsou už samozřejmě v krytu ze šedesátých let minulého století – studená válka spasitel života (jak ironické) – a venku se teď odehrává všechno tak, jak to člověk zná z nespočtu katastrofických filmů. Jenže science-fiction se běžně nezabývá tragédií ztráty bližních, natož aby se zabývala původem lidské sebereflexe.

            A tak jak všechno nečekaně končí v agónii a smrti, říkám si pro sebe, že jsme navzdory všem našim slabostem byly zajímavé – a také jímavé (což je při naší situaci pikantní etymologická hříčka) – bytosti. Jak tohle zrovna píšu, slyším jak sousedé kvapně balí, aby co nejrychlejí prchli do okresního krytu. Snad tam ještě najdou místo. Já se k nim ale nepřipojím. Já neprchám. Nenechte se ale mýlit. Nejsem žádný stoik, nejde o to, že jsem srovnaný se svým koncem nebo jenom rezignovaný. Jsem jen pošetilý. Sedím tu u počítače a píšu tyhle nesmysly, z nichž bude za pár dní (nebo už hodin? – ten rentgenový kvasar prý zesiluje trojnásobnou exponenciálou, čert ví, co to znamená) jen dokonale sterilní popel. O joj, tahle hvězdička není dvanáct miliard světelných let daleko jako ta první, co naměřili předloni. Tahle je za humny a právě sterilizuje půlku naší galaxie včetně planety Země...

            Ano, jsem pošetilý. A ptám se ještě jinak: je pošetilost, množství pošetilosti v životě individua nakonec tím nejaktuánějším, nejpravdivějším, nejpřesnějším měřítkem člověka? Nikoliv tedy vůle k moci nebo pravdě nebo schopnost sebereflexe, nýbrž pošetilost jako měřítko člověka. A jak tady teď sedím u počítače a kašlu kvůli silnému ozónu, nedokážu se neusmívat, protože si teď myslím na toho neřáda Friedricha Nietszcheho. Stižen psychickými příznaky syfilis, která zabila i českého architekta Jana Letzela, byl tehdy nejbrisknější, nejironičtější, nejvulgárnější a přeci nejbrilantnější z celého svého života. A spletl se jen v příčině našeho zániku, ale nikoliv v jeho následcích. Slunce sice i dál krásně svítí vedle té ostře modré tečky na nebi, ale pro nás už skutečně vyhaslo. Takže měl Friedrich nakonec vlastně pravdu.

            Ruka v jeskyni. Balvany navalené na hruď. Zvuk kapek dopadajících za tmy. Jedu