Chlupáčkovo dobrodužství, pokračování

         KOČKA MÍNA DRŽÍ CHLUPÁČKA

Další skok - kočka přeskočila přes již pátý plot v pořadí, zahnula ulicí na pravou stranu, přeběhla silnici a konečně se ocitnula před velikou vilou, která byla jejím domovem. Vůbec netušila, že si sebou na zádech nese fialového Chlupáčka. Dveře byly zavřeny, ale úplně dole bylo pootevřené okénko vedoucí do sklepa.

Kočka neváhala a skočila oknem dovnitř. Dopadla z té velké výšky na všechny čtyři tlapy a celá se oklepala. Chlupáček se neudržel a spadl na zem těsně vedle kočky. Ta si ho však nevšimla
 a směřovala směrem k misce, kde měla nachystané jídlo a pití. Chlupáček vstal a utíkal se schovat za modrou skříň, která stála ve sklepě, a odtud kočku pozoroval. Ta se napila a právě ve chvíli, kdy zvedala hlavu od misky s vodou, se otevřely dveře. „Pojď sem, Míno, na čiči“, volal na kočku velký pán a ta s vrněním přiběhla. Otřela se mu o nohy, pán ji vzal do náruče, vyšli před dveře a ty se s bouchnutím zavřely. Chlupáček zůstal ve sklepě úplně sám. Oknem pronikalo trochu světla a tak se osmělil a vylezl ze své skrýše za skříní. Místnost nebyla velká, vedle skříně byl pelíšek, ve kterém kočka Mína pravděpodobně spávala a také tam bylo cosi dlouhého, kulatého, o co si kočka brousila drápky.

Mína přes den spala a večer vyrážela lovit myši. Chlupáček přemýšlel, jak by se dostal k oknu, které bylo skoro až u stropu
a bylo pootevřené. Pokusí se vyšplhat na skříň, ale k tomu by potřeboval kus provázku nebo lana. Rozhlédnul se po místnosti
a vedle  Mínina pelíšku objevil tři klubíčka červených provázků. Zkusil za jedno zatáhnout a celé klubíčko se vykutálelo z pelíšku ven. Chlupáček ho s velkou námahou zvedl, přeci jenom bylo těžké
a on byl tak maličký, ale podařilo se mu to a kus klubka odmotal. Za chvíli držel v jeho malých rukou tak malé klubíčko, které sám krásně uzvednul.

Pokusil se ho hodit na skříň a hned na poprvé se mu to povedlo. Klubíčko se na skříni zaseklo a Chlupáče chytil do rukou provázek. Pevně se chytil a začal šplhat nahoru. Šlo to velmi obtížně, protože jak byl chlupatý, jeho ruce stále sklouzávaly po provázku a on musel vyvinout obrovskou sílu, aby dosáhl nahoru. Konečně se vytáhl na vrch skříně. Zvládnul to. Teď musí klubíčko hodit směrem k oknu
a jako provazochodec přejít po provázku až k otevřenému oknu. Ještě než hodil znovu klubíčko směrem k oknu, uvázal jeho konec na hřebík, který trčel na skříni. Zkusil hodit
a ono se to znovu povedlo. Klubíčko vyběhlo oknem přímo ven na ulici. Teď už jen zbývá opatrně přejít po provázku. Chlupáček zavřel oči, výšek se bál a začala se mu motat hlava. Nesmím se bát, nesmím se bát, říkal si sám pro sebe, roztáhnul ruce
 a vykročil na provázek. První krok byl nejobtížnější, ale jakmile Chlupáček zjistil, že když se nebude dívat dolů a půjde rovně, zvládne to. Byl skoro v půlce cesty na svobodu, když uslyšel kroky
a za chvíli se otevřely dveře. To majitel kočky Míny je otevřel, Mína vběhla s mňouknutím dovnitř, a jak pán odcházel, bouchly dveře a způsobily obrovskou ránu. Chlupáček se tak lekl, že se neudržel
a padal
a padal a padal. Žuch, ozvala se tlumená rána, jak fialový Chlupáček dopadl na zem. Mína otočila hlavu a spatřila tu podivně vyhlížející fialovou věc ležící na zemi. Chlupáček se nehýbal, bolelo ho celé tělo a bál se otevřít oči. Mína se k němu přiblížila, nejdříve si na něj chtěla sáhnout packou, ale potom ho opatrně chytila do tlamy
a nesla si ho do svého pelíšku. Myslela si, že je to další hračka, kterou pro ni její pán koupil. Lehla si a položila si Chlupáčka mezi přední tlapky. Chvíli ho pozorovala a byla opravdu překvapená, když se Chlupáček pohnul. Plyšové hračky se přeci nehýbou?

Chlupáček chtěl promluvit, ale z úst nevycházela žádná slova. Jenom tak srandovně otevíral pusu. Mína se na něj dívala a tenhleten fialový chlupatý tvor jí připadal zábavný. Rozhodla se, že si ho nechá u sebe a bude se o něj starat. Vzala ho opět opatrně do tlamy a zanesla ho k misce s vodou. Nevěděla, zdali nemá hlad nebo žízeň.  Sedla si a čekala, co se bude dít. Chlupáček viděl před sebou plnou misku a uvědomil si, že má strašnou žízeň a proto nemůže vydat ani hlásku. Nabral si do dlaní studenou vodu a s chutí se pořádně napil.

Jakoby se stal zázrak, najednou mohl mluvit. Obrátil se na Mínu se slovy: „ahoj, já jsem Tomáškův Chlupáček“. Kočka se začala smát, Chlupáček jí připadal srandovní, ale jinak se jí líbil. Já jsem Mína, chlubila se kočka. A co tady děláš Chlupáčku, ptala se Mína.  Já jsem si chtěl najít nějaké chlupaté kamarády, a tak jsem opustil domov na Erbence, kde jsem bydlel s Tomem a Monikou. Slezl jsem z balkónu po lešení do zahrady, a jak jsem seskakoval, ty ses tam zrovna připletla a já jsem ti skočil přímo na záda. Pak jsem se držel tvých chlupů a ocitnul jsem se až tady.  Mínu to pobavilo, začala smíchy mňoukat a nemohla přestat. Vůbec jsem o tom nevěděla, že mi sedíš na zádech. Měl jsi něco říct. „ Já jsem ale na tebe volal, akorát ty jsi mě neslyšela. Mluvím hrozně potichu“, špitl Chlupáček. „Pust mě prosím, Míno domů, chtěl bych zpátky za dětmi“.  Mína ale zavrtěla rázně hlavou. Žádné takové, jsi tady u mě ve sklepě a budeš mi dělat společnost. Jsi krásně chlupatý, skoro jako já a tak můžeme být kamarádi. Mína lapla Chlupáčka znovu do tlamy
a zatáhla si ho do pelíšku. Tam si lehla, dala si přes Chlupáčka svoji bílou tlapku, aby ho snad nenapadlo utéct a v zápětí usnula.

Chlupáček byl moc nešťastný.  Mína se mu nelíbila a hlavně věděl, že tohle kamarádství není. Mína chtěla, aby dělal to, co chce pouze ona a Chlupáček si připadal jako její vězeň. Navíc Mínina tlapka byla hrozně těžká a on skoro nemohl dýchat. Vzpomínal na Tomův pokojíček, kde měl svou postel a jak ho Tomáš každý večer láskyplně přikrýval. Bylo mu smutno. Zkusil ještě jednou nadzvednout Míninu tlapku, ale marně. Kočka na něj byla příliš veliká.