Spokojený šeltiňák

Vedu krásný život, co víc si přát. Ráno po probuzení, postupně posnídám se všemi paničky, s jedním z nich jdu na procházku, na které se pořádně vyvenčím a počuchám se sousedy. Pak se vrátím domů, ustelu si na polštáři a sladce spinkám. Nikdo mě přitom neruší. Když se vyspinkám, vyskočím na stůl u okna a vyhlížím paničky. Ten, který přijde první, mě vyvenčí. Jídla mám, kolik chci. Panička mě přikrmuje masem a zeleninou. I o zábavu mám postaráno, o víkendech jezdíme na výlety a dvakrát týdně trénujeme agility. Jsem spokojený sameček šeltie.

 

Spokojenější bych však byl, kdybych měl štěňata. Paničci si to bohužel nepřejí.

,,Deny, nechej fenečku!" říkají mi vždycky. Potom se spolu baví o tom, že bych byl možná byl rád, kdybych po sobě zanechal potomky, ale že žádnou šeltii neznají a mít úmyslně malé kříženečky nikdo nechce.

 

Jednoho krásného dopoledne jsem si tradičně spinkal na svém polštářku. Zdálo se mi o dobrém jídle, když tu mě vyrušilo kňučení. Vyskočil jsem na stůl, abych se podíval, co se venku děje. A uviděl jsem ji. Foxlici Tarinku. Úžasná vůně, která se linula i zkrz zavřené okno, mi napovídala, že Tara hárá.

,,Haf haf haf haf haf!" zaštěkal jsem, aby věděla, že ji vidím.

,,Haf haf." odpověděla mi Tarinka.

,,Kníí kníí!" zakňučel jsem na znamení, že po ni strašně toužím. Na tohle už mi bohužel nic nestihla říct, protože její pán už chtěl jít domů. Nemohl jsem z toho spát. Když jsem usnul, zdály se mi sny o Tarince. Tak jsem raději přemýšlel, jak se k ní dostat.

 

,,Jsem tady Deny! Jdeme ven!" zakřičela nejmladší pánička, sotva otevřela dveře.

,,Hafííí!" štěkal jsem radostí. Zatímco pánička si naivně myslela, že se mi chce na záchod, já jsem se radoval z toho, že přišla ona, ta nejslabší. Procházeli jsme se a já čekal na svou příležitost.

,,Maminka je právě na drátě.." prozpěvoval paniččin mobil.

,,Co ta mamka zase chce?" divila se panička a sahala do kapsy pro telefon.

,,Teď, nebo nikdy!" řekl mi mozek a já jsem prudce škubnul. Panička se soustředila hlavně na to, aby ji z ruky nevypadnul mobil, takže moje vodítko letělo na zem. Na nic jsem nečekal, než se panička shýbla, už jsem byl pryč.

,,Deny, ke mně!" volala panička. ,,Deny! Pojď sem! Na! Dobrotka! Pojď!" Ale koho zajímá piškot, když má příležitost být s hárající fenkou? Utíkal jsem dál a dál.

 

Pak už jsem byl hodně daleko. Najednou jsem zjistil, že vůbec nevím, kde jsem. Zavětřil jsem. Vzduchem se nesla vábivá vůně nějaké fenečky. Když nevím kde jsem, udělám si aspoň radost. Vydal jsem se směrem za vůní. A hele, plot. A za plotem krásná voňavá maltezačka!

,,Pojď dál!" zavolala na mne. Kudy se tam dosta? Kudy se tam dostat? Mozek pracoval a pracoval. Najednou objevil místo, kde nebylo až tak těžké plot přeskočit...

 

,,Ty rošťáku! Tohle už nikdy nedělej!" zlobili se na mne o dva dny později páničci, když si mě vezli domů. Panička od moji milé maltezačky totiž oznámila na policii, že se u ní na zahradě objevil cizí pes. Ti moji se to dozvěděli, tak te paní zatelefonovali. A bylo. Jsem rád, že jedu domů, útěk však nebyl úplně marný. Tarinku jsem sice nenašel, ale Dafi je taky fajn. A za dva měsíce se ji narodí štěňátka...