Invokátor

V televizi vidíte komanda v čerňákách se samopaly a plamenomety, jak čistí podzemní sektářské labyrinty, vynášejí stohy ďábelských manuskriptů a zachraňují před obětováním děti a roztomilá zvířátka. Ano, každý ví že invokace je trestná.

Invokátor

 

Sepsal jsem tuto krátkou zprávu a uložil ji na disk. Pravděpodobně si ji nikdy nikdo nepřečte. Původně se mělo jednat o oficiální stížnost na zneužití pravomoci veřejného činitele. Nicméně téměř okamžitě jsem si uvědomil zbytečnost a nebezpečnost takové stížnosti, rovněž i osobní palčivou potřebu co nejvěrněji popsat atmosféru těch míst, pocitů a dějů, pro oficiální formu nevhodnou. Hodně jsem o tom přemýšlel, hlavně zda se nemohlo jednat o falešné agenty... i když na to byli příliš autentičtí, civilní, neodhadnutelní. Kdyby to byli nějací mladí frajírci, možná, ale ti dva jistě byli praví.

Věřím tomu, že dnes bych je už nepoznal. V řadách agentů jsou to však jistě známá esa, stejně tak by se dala podle maloměstské lokality a četných svědků vypátrat jejich oběť. Nicméně konkrétní důkazy jejich hanebného činu nejsou a jediné vyšetřování, které bych svou stížností vyvolal, by se zaměřilo na nepotrestaný (jen zákonem - bohužel) přestupek oběti. Postoje a rozhodnutí, které ve mě němé svědectví na té události vyvolalo, a které již, přiznávám, částečně vyústily v určité činy, rovněž nejsou věcí se kterou bych se chtěl svěřovat oficiálním místům.

Svoji identitu odhalovat nebudu, konstatuji jen, že mi může být kolem čtyřiceti, pracuji jako prodavač v obchodě, a do Železna mne zavedla nutnost dořešit jednu formalitu ohledně nevrácené knihy z tamní knihovny, kterou si kdysi vypůjčil „kamarád kamaráda“ a jaksi skončila u mě, a chuť porozhlédnout se po tamních vyhlášených vánočních trzích.

 

Přecházím po nástupišti vlakového nádraží v Železnu. Tam a zpátky. Když se vracím, sníh už stihne zavát předchozí stopy. Z amplionu se čas od času ozve hlášení o zpoždění. Náladu mám mizernou, je mi zima, vzal jsem si jen lehké boty, teď zjišťuju že notně ošoupané skoro děravé. Knihu jsem vrátil, nicméně několikatisícová pokuta mne ohromila, nezbude mi než informovat kamaráda, který se bohužel několikrát přestěhoval a upozornění z knihovny k němu nedorazila. Přemýšlím, jestli mu to nesdělit až po vánocích... ale paní knihovnice se tvářila dost zarputile a mluvila o soudu a několikanásobně navýšených částkách které mohou vést k exekučnímu příkazu... Prostě typické svinstvo „pořádku“ urvaného ze řetězu, k tomu jsem ještě cestou městských autobusem poslouchal dvě babky – v jejich bytovce bydlící asiatská rodina pořádala nedávno psí hody... - živá zvířata utloukali pomalu v pytlích podle obyčeje ze své domoviny a kničení zvířat trvalo celé hodiny... někoho napadlo volat polici a nahlásit týrání... nakonec všechno nějak vyšumělo... pejsci už byli na pekáči... jistě pěkně měkké masíčko.

 

Zapadnu nakonec do nádražní restaurace, nudný interiér i bez obvyklého kouzla ošuntělých nádražních pajzlů, tady v Železnu je vůbec všechno takové nové... kolem stěn je obklad z dřevotřískových desek... divně vymalováno zelenou a modrou... kdo ví kde provozovatelé těchto podniků berou inspiraci. Pár míst je obsazeno dalšími cestovateli lapenými vánicí, u jednoho stolu se hádá pár hlučných česnekáčů, sedám si do rohu a objednám si čaj.

 

Po chvíli vejde ještě policista, evidentně po službě, objednává si kafe... přichází další skupinka česnekáčů... hospůdka je náhle plná... u stolu v protějším rohu sedí posmutnělý starší pár, takový pán a paní, Pán a Paní, no. Na sobě oblečení od vietnamců, džíny a šusťáky, pod stolem oblýskané kabely a kufřík, popíjejí kafe s rumem. Nakonec přichází milá blonďatá slečna, asi tak osmnáctiletá, decentně alternativně oblečená a ozdobená korálky a barevnými dredy, a protože u ostatních stolů je víc plno, sedá si ke mně. Stane se, že se dáme do řeči.

 

Stáňa má takový zvláštní koníček... usmívá se... přes rameno má přehozené brusle svázané za tkaničky. Všichni tady to tuší, samozřejmě... jezera vysoko v horách, sníh se snáší na nezměrné ledové plochy, vzduch kolem sviští, brusle krájí do ledu prazvláštní symboly. Vzpomínáte loni, kdy se na zimním nebi prohnali tři modří draci podobní vousatým psům, víte o tom skřítkovi který vylezl z podzemní chodby za starou cihelnou...? Divy a zázraky, poselství jiným světům a z jiných světů skrze obrazce vyškrábané do ledu. Stáňa je Invokátor.

 

Nadšeně vypráví... o modle kterou nalezla v ledové jeskyni a která jí věnovala dar plivat duhové blesky, které účinkovaly jako elixír lásky... o Bytosti Za Nebem, která se zjevuje jen po neuvěřitelně únavném několikahodinovém vytváření obrazců, a která zatím vždy zmizela ještě dřív, než k ní vyčerpaná Stáňa mohla vyslat vnitřní hlas... O světélkujících parybách žijících zdánlivě pod ledem který je ve skutečnosti po provedení patřičných rituálů zrcadlem do paralelního světa nekonečných moří... a o podzemních pramenech které z jezer vedou do labyrintů pod městem a napájí podivné šelestící bytůstky mihotající se občas v nočních stínech...

 

Na jejím rameni náhle spočine ruka paní ze smutného páru. A na mě pocit že všechno je strašně, strašně moc špatně.

Málokdo si asi představuje Antiinvokační Agenty jako obyčejné postarší lidičky. V televizi vidíte komanda v čerňákách se samopaly a plamenomety, jak čistí podzemní sektářské labyrinty, vynášejí stohy ďábelských manuskriptů a zachraňují před obětováním děti a roztomilá zvířátka. Ano, každý ví že invokace je trestná. Ale děje se, a když nikomu neubližuje? Pak je její stíhání dost absurdní, asi jako policejní zátahy na kluky co si zkopírují pár cédéček... nebo doživotní vězení v asijských zemích pro lidi zadržené s pár gramy marihuany... Každý si někdy něco pirátsky zkopíroval, každý někdy „něco“ zkusil. Každý občas překročí rychlost o pár kilometrů nebo přejde ulici na červenou, zapomene uhradit drobný poplatek v knihovně, zapálí vonnou tyčinku a zašeptá modlitbu... Za to přece nelze lidi trestat, když jinde vidíme zlo a bezpráví obrovských rozměrů, jen stěží potírané aparátem který si z daní platíme.

Bohužel, někdy se absurdní věci dějí. Pán rozevírá prkenici a ukazuje černé AA na speciálním průkazu. Pokládá na stůl kufřík. Podívejte se, říká Stáně gestem – mě si vůbec nevšímají. V té chvíli se odvrací servírka i někteří z méně otrlých česnekáčů. Uvnitř jsou nepopsatelné nástroje s nezpochybnitelným účelem. Mučení myšlenek je zakázáno zákonem i mezinárodními úmluvami, samozřejmě s jedinou vyjímkou: a tou je boj proti Invokaci. Jsou tu roztahováky smutku, jehly k propichování snů, svorky na pocity úžasu...

 

A já, my všichni, zbaběle sedíme a držíme huby. Pohlédnu na policistu, ten jen pokrčí rameny. Ne, viditelně z toho nemá radost, nikdo z toho nemá radost. Jen ti dva, pán a paní, tajné AA komando, které se krutým řízením osudu ocitlo ve správný čas na správném místě k provedení zákroku pro obranu společnosti před nepřirozenými jevy.

Stáňa jim nejistou rukou podává brusle, co jí zbývá jiného.

„Tak to asi začnem nahrávat, kolego? Ačkoli moc se mi do toho nechce... takový práce kvůli jedný pitomý holce...“

Že by?

„Třeba bysme se mohli domluvit jinak... víš jak,“ usmívá se pán, ale ten úsměv vůbec není hezký.

„To by tady slečna invokatér mohla... to by mohla. To není jen tak, holubičko, to není jen o tom co se stane s tebou. To si odnese hodně lidí, a nebudou tě za to mít rádi. Bude třeba rozjet vyšetřování, povolat Spalovače a Telepaty... a cejch si poneseš celej život. Na druhou stranu, jde jistě jen o takovou hloupost...“

A dál už neslyším, protože ti dva odvádí Stáňu do chodby a pak je slyšet jen dovření dveří od záchodu... A když odcházím, na chodbě je zpoza těch dveří slyšet ještě jiné věci... A pak zase stojím na nástupišti, mám slzy v očích, sotva si všimnu ohnuté rozřesené postavičky která po půlhodině vyběhne ze dveří hospody, sotva zahlédnu ty dva když se slizkým uspokojeným výrazem nasedají do starého superba... Stáni je mi strašně líto - jejich potřeby musely být v poměru k nenápadnému vzhledu stejně odporné a neuvěřitelné jako jejich povolání.

 

A pak konečně přijíždí hodinu zpožděný vlak, za oknem se míhá zimní krajina, jedeme vysoko v horách kolem ledové pokrývky jezer, dávám průvodčímu jízdenku a přemýšlím. I když přemýšlím asi není ten správný výraz pro smršť která se mi děje v hlavě. Chci bořit domy a zabíjet lidi, úředníky, policajty, agenty... chci sekat ruce všem co na přepážce na poště, v bance či úřadě krmí penězi tu šílenou hydru která nás má ve své moci... chci useknout ruce sobě, protože ty ruce nekonají, chci si vypíchnout oči které vidí, uříznout uši které slyší, a zasypat hlínou a solí ústa která jsou němá, ač by mohla mluvit.

---