Co to znamená nejlepší?
V matematice, třeba v hledání algoritmů to je jasné - situace je bezezbytku popsaná, kritérium vyhodnocení je taktéž jednoznačné, třeba že algoritmus musí vést k řešení nejrychleji.
Ale život je podstatně jiný. Většinou ho nelze beztrestně zjednodušit, protože kam pohlédneš, tam nelinearita, co se zdálo na první pohled zanedbatelné - jako třeba takový malý úplně pranepatrný kamínek v botě nebo hrášek pod dvacátou peřinou - může se v průběhu dalšího děje stát rozhodující životní křižovatkou, když kvůli bolesti v palci voják stoupne na minu či kvůli špatně strávené noci chudá princezna dojde k životnímu štěstí.
Čili pokud někdo nic jiného než potlačení emocí v dané chvíli nezvládne, je pro něj potlačení nejlepší - jenže jak se pozná, že to nezvládne? To je přece pouhý odhad. Možná to bez potlačení nezvládne svou dosavadní jednou navyklou cestou prožívání, ale zvládl by to jinou - kdyby na ni ovšem včas šikovně přišel? Jak se tohle dá rigorózně rozhodnout, když všechny možné metody nikdo nezná a nikdy nepozná, protože svět možných reakcí živého tvora je obvykle nevímekolikrozměrný?
Takže o jistotě zde není při určité míře soudnosti možné mluvit. Jen o jakési pravděpodobnosti různých průběhů - o tom, jak se lidé reálně chovají, pozorujeme-li je. Co jim funguje víc a co míň.
Akorát je to všechno individuálně dost na draka, protože lidi nejsou ani náhodou jeden jako druhý, takže statistika je v připadě konkrétního jedince (Co teda mám dělat?) nápomocná asi tak, jako věštba "Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši."
Před člověka lze předestřít různé trajektorie, aby měl víc z čeho vybírat, to ano, takto lze snad pomoci (i když muka výběru se tím zvýší a pravděpodobnost fatální chyby možná taky...). Ale výběr je vždycky rozhodnutí. Každý sám musí posoudit, zda je na své záporné emoce silný nebo slabý, zda si je může dovolit naplno prožít, nebo zda před nimi raději uteče. A nikdo zvenčí nemůže posoudit, co udělat měl či neměl - protože není zevnitř tím člověkem, který se rozhoduje.
Ano, máme jakási vnější pravidla, ohodnocení různých typů činů - ale ta vznikla jen pro rychlou orientaci, opět jen jakousi lidovou statistikou. Při vážnějším zkoumání se rozpadnou do čehosi úplně jiného, než jak byly původně myšleny...asi jako se rozpadá pod rukama fyziků předchozí jasně pevná neprostupná hmota na jakési skorosamé prázdno :-)
A tak správněji bych to měl napsat nějak tak, že lidé volí mezi dvěma základními strategiemi. Někdy se v sobě a v situaci nespletou (tj. když vezmeme extrémní kritérium : přežijí) a jindy se spletou (tj. v extrému : nepřežijí). Člověk, který má "slabou" nervovou soustavu, jehož neuronové sítě pracují na hraně, může volbou přímého boje s emocemi překročit jakousi mez pružnosti své mysli - a zhroutit se do klinické deprese, úzkostné poruchy, ze které nevede příliš dobrá cesta ven... A člověk, který má nervovou soustavu silnou zase může celý život úplně zbytečně utíkat před svými emocemi, věnovat tomu převážnou část svých aktivit, takže promarní svoje možnosti skoro stejně jako ten první.
No snad abych skončil :-))
Bojovat se sebou samým je úplně jiný typ boje, než hra s pravidly danými předem. Ne, není to fér a nikdy to fér nebude. Pro určitý typ lidí je nejlepší metodou boje potlačení záporných emocí. Pro jiný typ lidí je zase nejlepší zbraní poznání, co to vlastně ty emoce jsou a jak to v nás funguje - asi jako někdo měl radši meč & štít, zatímco jiný síť a trojzubec.
Písmák