Ona a Sestra

Vždycky byly jako jedna. Ona a její sestra. Alespoň duševně. Rodiče v podstatě neznaly, trávili většinu času prací, zastávali nějaké úřednické posty, děvčata něvěděla jaké, nebylo to důležité. Vychovávala je Síť, na kterou byli připojeni téměř všichni po celý svůj volný čas. Na Síti jste mohli být kýmkoli. Na Síti dokonce existovala škola pro ty, kteří trpěli nějakým typem postižení, tyto se poslední dobou šířily čím dál víc. Ona chodila do běžné školy, ale její sestra musela zůstávat doma neustále. Po škole se sestra odpojila a povídaly si. Nikdy to nikomu neřekla, jenom by se jí smáli, že není na Síti a ztrácí čas mluvením. Ale jí to přinášelo největší radost z celého dne. Sestra žila mimo reálný svět. Jakoukoli mezilidskou interakci si jen představovala. Možná proto jí uměla vždycky tak poradit. Říct, jak se zachovat ve které situaci. Jak se nepodvolit urážkám spolužáků a přehlížení profesorů.

            Ahoj. Poradíš mi prosím s tou úlohou? Ne. Ne neporadíš. Dík zeptám se někoho jiného.

            Paní profesorko? Počkej. Přijď po hodině. Tak jsem tady. Promiň teď nemám čas, musím už jít.

            Proč se víc neprojevíš? Sestřičko, smutný úsměv, nevím. Když vidím toho člověka, tak prostě nemůžu, nejde to. Nemůžu jim oponovat. Já si myslím, že to není žádný problém. To si myslíš, bohužel to nikdy nezkusíš. Nejspíš ne. Teď jsem ale viděla na Síti jednu soutěž. Soutěž? Jo, jedna klinika. První vylosovaný dostane pár mechanických končetin dle vlastního výběru. Nebála by ses? Nevím, už jsem se přihásila, vypadají uplně skutečně. Tak to bychom byly jako skutečná dvojčata. Chtěla bych nás vidět.

            Dopis. Sestřičko milá, udělalo mi velkou radost, že máš radost. Z celého srdce ti přeji tvůj nový život. Prosím, nebuď smutná, to bych si nikdy nepřála. Běž zítra místo mě do školy. Z vyprávění všechny znáš. Určitě to zvládneš líp než já.