Vzpomínky 4.část

A zase Brno

U předcházející kapitoly jsem si vzpomněla ještě na jeden zážitek, který začal nahlodávat mou víru v chlapi. A sice o jejich životní opoře nám ženám.

Vím, že život na venkově se s nikým nemazlí, přesto to ještě dnes pokládám za ránu pod pás. Byla jsem v Ondřejovicích docela krátce, když jsem jeden den vařila praseti brambory na večer. Vedle sporáku jsme měli na krátké stěně u dveří vodovod, který byl napájen Darlinkem z naší domácí studně. Jedna z výhod venkova – vlastní studna. Za vodu se nemuselo nic platit, ani za stočné. Splašky mizely v hnojníku za chalupou, voda z nádobí se dávala praseti do žrádla, ovšem prostá bez jakýchkoliv chemikálií. Chutnala mu, neboť byla mastná, slaná, se všelijakými zbytky z kuchyně. Pod vodovodem jsem měla všelijaké hrnce a koš na odpadky a můj mně na dřevěný rám přidělal dvě očka, do kterých provlékl dlouhý, na jednom konci zahnutý svařovací drát.  Druhý konec drátu trčel kus za očkem, bez nějakého zakončení. Ty brambory jsme vařili ve velkém prádelním hrnci, v takovém, který se používal k vyvařování plínek. Hrnce jsme měli samozřejmě dva. Jeden na brambory a druhý na ty plínky. Po uvaření brambor jsem vzala hadr, kterým jsem přikryla víko hrnce, to jsem pootevřela a nesla celou tu parádu přes kamna vylít do té výlevky. Konec hadru se zachytil za konec toho drátu a já jsem si celý obsah vylila na levou ruku. Děs. Bylo to v létě, já jsem byla v krátkých rukávech… ještě dnes cítím tu šílenou bolest a úlek, krve by se ve mně nedořezal. Začala jsem brečet, ba co dím, vít jako šakal a honem pamětlivá babských rad jsem rozklepla vejce a začala si natírat ruku. Od ramene po prsty. Nenapadlo mně nic lepšího, než utíkat do statku za manželem, a dožadovat se jeho návratu domů, že nemohu přece s tou rukou nic dělat. Odbyl mně zcela stroze: „Hned jdi domů a nedělej scény! Kdo to kdy viděl, aby ženské otravovaly chlapi s takovými prkotinami. A hleď, ať máš navařeno, přijdu na oběd domů.“ Jaké ponížení, jaký vztek, jaký smutek. Nejenže mně nepolitoval, ještě mně vynadal a zesměšnil před ženskýma z kravína. Byla jsem jeho chováním docela v šoku. Trvalo dlouho, než se ruka zahojila, ale žádné úlevy jsem se nedočkala. A k doktorovi se přece s takovými maličkostmi nejezdí.

      Když jsme se vraceli do Brna, byli z nás stěhováci naprosto vedle. Říkali, že takovou rodinu ještě nestěhovali. Vezli jsme celou cestu zvracejícího psa Baka, malého Ríšana, Irenku měla babička už v Brně, abychom neměli tolik starostí. Tchyně se do našeho života nezapojovala, starala se o děti své dcery, která bydlela ve stejné dědině jako my. Nábytku jsme mnoho neměli, zato několik klecí s králíky, husami, kachnami, slepicemi, spoustu prken a hranolů, které tam můj manžel nechtěl za žádnou cenu nechat, kameny na skalku, pytle s lesní hrabankou a mnoho dalších věcí, které leckterý městský člověk k životu vůbec nepotřebuje.  Kozy a kočky jsme museli bohužel prodat i s chalupou. Ještě že moji rodiče vlastnili rodinný dům, do kterého se dalo umístit mnoho věcí. Jen ten prostor nám zpočátku dělal problémy. Z velkého domu jsme rázem měli jen kuchyň a jednu místnost. Ale na všechno si člověk zvykne, zvláště když v rodině panuje soulad. Z mého tatínka a našeho psa se stali nerozluční kamarádi a maminka rázem získala objekt, který bylo nutno převychovat.

V pohraničí plnil pes hlavně hlídací povinnost, i když ten náš nám byl víc přítelem a mým dětem kamarádem, než hlídačem. Kolikrát, když doma u kamen spal a chrápal jako starý chlap, smáli jsme se, že nám dal tu důvěru, abychom ho hlídali my. Na noc byl ve své rezidenci s předsíní a velkým výběhem a plnil funkci našeho ochránce. Kolikrát, když jsme nebyli sto najít naše děti a divili se, proč ten pes leží ve výběhu a ne v boudě, šla jsem se podívat do kotce a jenom vyčnívající noha, nebo ruka mne vedla ke zjištění, že naše děti blaženě spí pod ochranou svého věrného kamaráda. Někdy na začátku Bakovi  kariery došlo k menšímu incidentu. Pes dostal žrádlo a náš syn, mimochodem také řadu let věčně při chuti, se vrhl na jeho misku a začal mu jídlo brát. Pes z počátku vrčel a nakonec Ríšana kousl do rtu. Nebyla jsem v ten moment po ruce, jen hrozný řev mne donutil k rychlému zjištění jeho příčiny. Kotec, naježený vrčící pes, řvoucí syn celý zakrváceny. Popadla jsem kluka, to mu byli asi dva roky, několikrát ho řádně pleskla přes zadek, pak jsem ležící hůlkou několikrát přetáhla psa a se slovy „fuj, to nesmíš fuj!“ odvedla kluka do koupelny, umyla mu obličej a ošetřila prokousnutý ret. Bak byl ohromě chytrý pes a nebylo třeba žádných dalších drastických opatření. Tomu dvouletému jsem se snažila vysvětlit, že když pejsek papá, nesmí se mu jídlo brát z misky, „ani on ti přece z tvého talířku taky nepapá“.  Až mnohem později jsem zjistila absurditu tohoto tvrzení, když byli děti starší a něco jim nechutnalo, pejsek to vždy rád spapal, i bez mého vědomí.  Náš pes – tedy hlídací pes byl přesvědčený, že ať v pohraničí, nebo v Brně, všude chleba o dvou kůrkách. V boudě na dvoře, kterou už měl můj tatínek pro něj přichystanou, začal dál svědomitě plnit svou funkci, funkci hlídacího psa. To se ovšem nelíbilo naší mamince. A tak začala milého psa „jeho zlozvyku“ jak říkala, odnaučovat. Nevím jak, ale dokázala to. Bak se už pak jen rozkřikoval na nezbedné vrabce, kteří mu při odpolední siestě zpravidla začali ujídat se zbytků, které si s oblibou nechával na potom. A to se nedalo nic dělat. Každý máme přece nárok na svůj žvanec, ne? Co ho celý život mimořádně dráždilo, byli pošťáci, ačkoliv Ondřejovická paní listonoška voněla úplně jinak než ta brněnská, což bylo z jeho pohledu jasně znát. Pro jistotu v době jejího příchodu jsme psa nechávali buď zavřeného, nebo v kuchyni. Vzpomněla jsem si ještě, že moje maminka se rozhodla, že milého psa naučí čurat na jedno místo, a ne svévolně, kam se mu zachce. A tak na dvorek postavil tatínek špalek a všichni chlapi v rodině na něj museli povinně chodit týden čurat. Pak se k tomu pustil pes a světe div se, od té doby měla naše zahrádka pokoj. Nikdy se už nestalo, že by pes občurával vyvýšená místa, nebo květinové obrubníky.

Když vklouznu v myšlenkách zase na jesenicko, v zimě jsme chodili my dospělí po práci někdy sáňkovat. Naše dědina byla situovaná v kopcovitém terénu, takže, když se vyšlapalo nad dědinu, dlouhá sanice byla odměnou naší námaze. Psa jsme brávali s sebou a on celou cestu běžel vedle saní, zakousnutý do našich natažených nohou. Vůbec ho fascinovalo vše jedoucí, což bylo pro mnoho zvířat osudovým. Proto jsme ho nikdy po dědině nenechávali pobíhat na volno, ale vždy jen na vodítku. Také myslivci měli spadeno na toulavé psy a člověk nikdy neví, co za myšlenku se urodí v mysli jakéhokoliv zvířete.

Ačkoliv v pohraničí nebyla možnost žádného koupání, kromě toho horského potoku protékajícího celou dědinou, v zimě, v létě ledového, až zuby cvakaly, případně malé nádrže, která sloužila jednak jako rezervoár vody při případném požáru, nebo jako nádrž na chlazení mléka někdy na začátku 20. století, náš pes náruživě miloval vodu a byl schopný během celého roku využívat s rozkoši chladivých vln na svém kožichu.  Postupem doby si mého tatínka povýšil na absolutního vůdce smečky a jako takového ho bezmezně miloval a byl mu oddán. Při jídle seděl u jeho pravé nohy, mlátil ocasem o nohu stolu div jí nepřerazil, bradu měl položenou na tatínkově koleni a z koutku úst mu vytékal pramínek slin. Občas polkl a oči byly tak výmluvné, jako by hladověl dlouhé týdny. Maminka se vždy smála, že určitě přerazí nohu stolu a tatínek mazal vždy jeden krajíc pro sebe a druhý pro psa. Dobrá snídaně je přece základ dobrého pracovního dne. Později, když můj tatínek začal užívat zaslouženého důchodového odpočinku, chodili spolu pravidelně na vycházky a čas od času do lesa, např. na Klajdovku, nebo na Říčky. V době, kdy jsme ještě neměli velkou zahradu, a na rodinné výlety chodila celá naše rodina, měl pes velice mnoho starostí, jak udržet všechny členy po hromadě.  Moji rodiče, říkejme jim od nynějška dědeček a babička, nebyli naštěstí nešťastní z takového oslovení, jako leckteří jiní rodiče. V naší rodině se toto oslovení začalo používat v okamžiku, kdy moje děti začaly hlasitě projevovat nespokojenost s oslovením, když přece roli tatínka a maminky jsem plnila já a Ríša starší. A moji rodiče byli na roli dědečka a babičky náležitě pyšní. Po vstupu do lesa se naše parta rozdělila, děti obyčejně běžely v předu, a já s manželem jsem šla v prostředku a děda s babičkou na konci. A pes neustále lítal z jednoho konce na druhý, ujišťující se, že formace zůstala zachována a nikdo ze smečky se neloudá, ani nechybí. Po takovém výletě byl vždy unavený z celé rodiny nejvíce. Občas s ním chodíval dědeček .sám i když mu Back občas připravil nejedno nemilé překvapení. Čas od času utekl za nějakou hárající fenou, nebo za přeběhnuvším zajícem či srnkou a bylo mu jedno, že po takovém incidentu bude nemilosrdně zřezán. Vždy se na něj muselo čekat, nepomáhalo pískání, ani volání, ani následná exekuce. Stávalo se to pravidelně jedenkrát či dvakrát za rok. Někdy utekl i s vodítkem a náhubkem a to jsme pak trnuli hrůzou, aby se někde neoběsil za vodítko. Naštěstí se vždycky v pořádku vrátil. Další jeho slabůstkou bylo všechno zapáchající, smradlavé, hnusné. Vždy se v tom z rozkoší vyválel. Ani při těchto úletech vůbec nereagoval na povely, i když byl naučený na základní povely“ sedni, lehni, zůstaň, na místo,“ nebo jenom „místo!“ Dědeček s ním rád chodíval na Říčky, kde mu nechával absolutní volnost, neboť tam mu nehrozilo pražádné nebezpečí. Kolem jezírek sedávali rybáři a dorost lovící ryby. Občas někdo hodil nějakou rybu do křoví, a když byla v náležitém rozkladu, a náš pes šel náhodou kolem, nelenil a řádně se v takovém marastu vyválel. Dědeček pak celý nešťastný drhl psa na končené pod pumpou natrhanými hrstmi trávy a jen tiše doufal, že ho řidič nevyhodí z autobusu při cestě domů. Když tam seděli všelijací výrostci, vždy komentovali jeho vstup slovy:“fuj, tady je rychna, ten pes smrdí….“, ale tatínek dělal, že to zvíře k němu absolutně nepatří, zvlášť když pes zalezl hluboko pod jeho sedadlo. Pes spával na dvoře v boudě, jen při velkých mrazech v kuchyni. A taky když se koupal například v únoru a než došli s dědou domů, jeho kožich zvonil ledem, měl dovoleno spát v kuchyni, kde bylo tepleji, než na dvoře., přesto že jsme v té době ještě neměli ústřední topení. Spát v kuchyni, ale samozřejmě na zemi na starém koberci. No jo, ale ono se mu lepší spalo na divaně, což mu babička nehodlala tolerovat. My s dědou ano. A představte si, že ten pes bezpečně poznal, kdo jde po schodech dolů a podle toho vždy zareagoval. Když to byla babička, okamžitě slezl na zem a dělal, že se ho to vůbec netýká. A když jsem to byla já, nebo ostatní členové rodiny, jenom líně zvedl víčko a zase ho zaklapl a spal dál. Babička ovšem vždy položila ruku na předpokládané místo ležení a vše jí bylo jasné. Dávala proto někdy na otoman převrácené židli, ale pes je dosti často šikovně odstrkal šňupákem a pak se stočil na neuvěřitelně malé místo do klubíčka a s výrazem naprosté blaženosti, jakoby se slovy:“no na mně ty teda nemáš“ usínal spánkem spravedlivých. V té době měli rodiče také kočku, jejíž jméno si ale nepamatuji a ta se jednou okotila v Bakově boudě. Bylo nám divné, proč pes leží na studené zemi, a když se někdo přiblíží k boudě, vrčel. Až pořádná obhlídka terénu nás přesvědčila o tom, že i v říši zvířat mohou být jedinci, kteří mají laskavé srdce. Když později zaujal pes opět své místo v boudě a následně přišel do kuchyně, má dcera tehdy asi sedmiletá začala náramně křičet a ukazovala si na nohy. Jak byla na boso, měla na nohách několik psích blech, které Bak získal díky kočce, která přespávala i s koťaty v jeho boudě.

Bak se dožil patnácti let, ale poslední rok jeho života byl už docela smutný. Skoro úplně oslepl a ohluchl, takže jsme ho pak už vodili jenom na vodítku a na krátko, protože ani čich už mu nijak moc nesloužil a při samostatné chůzi vrážel do předmětů a byl vždy značně vynervovaný a dezorientovaný. Doma problémy neměl, pokud se něco v okolí nezměnilo, na co nebyl zvyklý. Pak ho začaly zrazovat zadní končetiny, a když se jednou nedokázal, postavil, rozhodl se dědeček, že ho nechá utratit. Jeho odchod nás velmi rozlítostnil, ale jeho život z pohledu člověka byl myslím šťastný a harmonický. Za celou dobu jeho života ve městě byl docela zdravý, jen jednou, když s ním šel tatínek na zahradu, kterou jsme si po návratu do Brna koupili, napadl Baka Čaučau, bez náhubku a velmi agresivní. Náš pes šel po takovém návrší, které lemovalo cestičku a jak se na něj výše zmíněný pes vrhl, srazil ho z toho návrší dolů a náš pes začal kulhat.  Po týdnu s ním šel můj tatínek na Veterinu a tam lékař zjistil, že si náš pes zhmoždil koleno a rozdrtil kolení kloub. V nemocnici si ho nechali asi 14 dní, nohu mu zoperovali  a následně poslali domů na doléčení. Od ošetřujícího lékaře jsme byli ujištění, že pes nebude mít žádné následky a hmota kolenního kloubu mu do půl roku doroste do původního množství. To nás velice překvapilo, protože do té doby jsme si mysleli, že jenom ještěrkám a žábám dorůstají amputované končetiny. Na vánoce dostal můj tatínek vánoční gratulaci od doktora – operatéra, který mu i psovi přál krásné svátky a ptal se, jestli operace dopadla dobře a jestli pes nemá případné další následky. Tehdy nám jeho profesní přístup doslova vyrazil dech, neboť lidští lékaři se málokdy zajímali o další osudy svých pacientů.

Ještě jedna epizoda byla součástí Bakova života, která se udála zhruba kolem 10 let jeho života. Tenkrát, bylo to někdy v polovině února, jsem s ním šla na Říčky já sama.  Menší jezírka byla krásně zamrzlá, jen to největší, před Muchovou boudou bylo zamrzlé jen zčásti. Na neštěstí na volné vodě seděli divoké kačeny. Sem tam nějaká přilétla, jiné odlétaly a pes na ně fascinovaně zíral. Najednou se rozběhl, přeskočil na ledovou plochu a utíkal za kačenami. Ty samozřejmě nečekaly a jako jeden muž se zvedly a uletěly. Pes ovšem nedokázal tak rychle zareagovat a jak se přiblížil k otevřené vodě, led se prolomil a pes se potopil. Krve by se byl ve mně nedořezal. Nikde nikdo, má představivost běžela na plné obrátky. Ještě že jsem byla poměrně mladá s rychlými reakcemi mozku. V dnešní době bych snad začala hystericky hulákat, případně se třepat a akcereakce by žádná nebyla. Mnoho našich psů kromě jiného taky rádo aportovalo. Proto jsem začala házet okamžitě klacky nejprve na led, teprve později kolem ledového krunýře na volnou vodu a postupně jsem to ledové pole obházela až k části břehu, který byl rovněž nezamrzlý. Tam se mně podařilo psa vytáhnout na břeh. On se třepal zcela vysílený, já jsem se třepala celá vynervovaná a doslova jsme si padli do náruče, brečíce radostí ze šťastného konce. Museli u nás tenkrát stát všichni svatí, moji i jeho.