EISNER, WITTGENSTEIN & BARTHES, sro

Včera, v pátek 2. prosince, jsem si přesně v čase 04:41 podal na serveru Seznámení anonci následujícího znění:

Hledám čarodějnici, vědmu, se vším všudy, a to k pomoci. Mám fotografii, a potřeboval bych k ní sestavit příběh. Vyvolat s touto fotografií původně související příhodu.

Citovaným gongem se zvukem inzeráru začala moje vlastní honba za čarodějnicí, ačkoli jsem před pouhými jen 24 hodinami naprosto netušil, že dnes začnu psát, jako zpověď svého druhu, tento text, jenž mám, i ve chvíli, kdy už jej čtete, rozklinkán prozatím jen pouhými třemi odstavci.

Pokud někomu snad vadí zdánlivá přemíra gramatických čárek v poslední větě, takovému zbrklounovi, popřípadě -ce, je nutné připomenout, že čárka tohoto druhu původně nevznikla jako důvod nebo pomůcka k logickému členění sdělovaného, nýbrž ze zcela jiné příčiny: je totiž odrazem dechu, a každý si může s různou hloubkou nadechnutí snadno vyzkoušet, kolik na jeden dech například přečteme nebo řekneme.

Jak dýcháme, tak mluvíme.

Kolik nadýcháme, pouze tolik (do čárky nebo tečky) řekneme.

Pokud píšeme čárky, žijeme.

Ve zněních textových zpráv našinců ve způsobu esemesek se ovšem gramatické čárky více a více vytrácejí, zdejší populace očividně vymírá.

Jistý filozof zhruba před sto lety stanovil, že myslíme pouze v jazyku – a nepoužíváme-li čárky, čárek, jež jsou jazyka zásadní součástí, plyne, co až hrůzné je domyslet, a to i světě zcela bez čárek.

Milost udělit nelze, popravit.

Milost udělit, nelze popravit.

Jediná čárka může někomu zachránit život.

Jediná, čárka, může někomu zachránit život.

Jediná čárka může, někomu, zachránit život.

Jediná, čárka může, někomu, zachránit život.

Čárka, takto předestřeno, je cosi naprosto báječně zázračného, třeba zrovna jako to již zmíněné dýchání.

Rozhodl jsem se tedy vylouskat čarodějnici, a že v mém včerejším inzerátu obsaženo není, takovou, aby dýchala.

Zadruhé, aby rozuměla, pravým, významům slov.

Laterna magika.

Kamera obskura.

Aby byla schopna dohlédnout až do nejzazších útrob výrazů, jež zde píšu foneticky, vědom si však jejich původních znění jakožto prvotnosti významů.

Mám fotografii rybníka obrostlého stromořadím, na jednom jeho břehu se v hladině odráží stavba jednopatrového letohrádku postaveného v předminulém století v pseudorenesančním stylu, ač mohl bych psát pouze renezančním, a málokdo ze čtoucích, tedy až na tu pravou čarodějnici snad, by si všiml toho dvojího tak zásadního rozdílu.

V jazyku je obsažena celá naše mytologie.

Případnou čarodějnici prosím, že nemohu pochopit, jaký mýtus se skrývá kdesi uprostřed vnitřku takto triviálně prostého obrázku.

Dívám se na displej, je přesně 5:47, ten pravý hon na tu jedině pravou čarodějnici započal.

Na onu foukatelku do uzlů, z jedné súry Koránu – když takhle zhurta po ránu.

Poránu.

Mluví ti kdosi

z duše? To paranoik

vnitř tebe kluše.

5 – 7 – 5.

Jen kdo zná japonskou kulturní mytologii ihned tuhle šifru pochopil, pochopila: jako pravá princezna ucítí hrášek i zpod tuctu peřin, pravá čarodějnice v případě každého tříverší ihned počítá slabiky.

(Obrazová dokumentace případné čarodějnici k použití na: http://edamaznakcempirek.blog.cz/ .)