Pískochlup Mopík / z knihy Děti z Erbenky na prázdninách/

Pískochlup mopík 

Ráno už svítalo a moře bylo průhlednější než jindy. Dominantou pláže byl krásný hrad. Vítr,

který večer foukal, mu zbořil věžičku a malé chlupaté zvířátko, které mělo pacičky jako lopatky,

vylezlo z hradu. Byl to Mopík. Protáhnul se a šel blíž k moři. Mopík měl moře rád, ale plavat

neuměl. Proto se vždy držel na břehu a do vody si namáčel pouze své lopatky. To aby je očistil od

písku. Voda byla studená a Mopík se otřásl při představě, že by se v takovém studeném moři měl

koupat. Ještě by se mu namočil kožíšek a písek by se mu nalepil všude. Podíval se směrem k hradu.

Věžička byla zničená. Večer, když usínal ve svém pokojíčku, začaly se jeho stěny otřásat. Vylezl

ven a tam řádil strašný vítr. Mopík nevěděl, že vítr způsobila křídla žluny Maruny, která pátrala po

dětech. Když zjistil, že vítr je tak silný a že dokonce boří část hradu, zalezl zpátky do své pískové

nory. Trochu se bál. Rozhodl se, že počká do rána. Že je ráno poznal ve svém podzemním pokojíku

oknem ve stropě, jelikož sluneční paprsky dosáhly až na dně moře a oknem ho probudily.

Teď stál před hradem a chystal se spravit spadenou věž. Nebyla to pro něj těžká práce. S pískem si

hrál už od mala a tak než napočítal do tří, věž byla opravená. Mopík byl se svým dílem spokojený.

Teď už jen musí počkat, kdy se na pláž vrátí děti, které se ho včera polekaly. Sednul si a čekal, slunce

příjemně hřálo a z moře se vynořila krásná červená hvězdice. Byla to ta, kterou Káťa vylovila ze

dna. Než děti odešly, pustily hvězdici zase zpět do moře. Mopík ji dobře znal. Bydlela totiž na dně

moře právě v místech, kde měl Mopík okénko. Zamávali na sebe a Mopík začal něco ukazovat.

Hvězdice připlavala k němu a chvíli si vykládali. Mopík se od hvězdice dozvěděl, že ona děti dobře

zná. Včera, když děti stavěly na pláži hrad, chytily ji a přitom si vykládaly o nějaké strašidelné žluně

Maruně a klukovi Sněhobovi s červenýma očima. Že je sledují a chtějí chytit a unést do hlubokého

lesa. Děti se žluny moc bojí, ale mají nějaký modrý kouzelný kámen, který čaruje a vyzařuje

krásné modré světlo. Tento kámen nechávají ve stavení nedaleko odtud schovaný v krabičce pod

pohovkou. Dnes se chystají přijít znovu na pláž a prozkoumat hrad. Hvězdice také řekla Mopíkovi,

že se ho děti bojí. Nikdy se s pískochlupem nesetkaly a tak neví, jestli jim neublíží. Mopík se

s červenou hvězdicí rozloučil a přemýšlel o tom, co mu

právě řekla.Ze všeho nejvíce ale myslel na ten kouzelný kámen. Kdyby ho měl, zakouzlil by celé

moře. Přál by si, aby místo vody byl písek a on by si mohl dělat tolik tunelů a pokojíčků, kolik

by chtěl. Kdyby bylo celé moře z písku, postavil by si krásné hrady, zámky, podzemní chodby

a všichni pískochlupové na celém světě by se přestěhovali do toho moře z písku. Měl by konečně

kamarády. Nevěděl, kolik pískochlupů na světě existuje. Doufal, že si jednou najde kamaráda, ale

zatím se mu to nepodařilo. U moře byl on sám jediný pískochlup. Mopík se té své krásné představy

nemohl zbavit. Musel stále myslet na kouzelný kámen. Rozhodl se, že dětem kouzelný kámen

ukradne. Dosud ještě nikdy nikomu nic neukradnul. Tušil, že je to velice špatná věc. Krást se

určitě nemá, ale snažil si to všelijak ospravedlnit. Stejně kámen děti nenosí u sebe a tak ho asi ani

nepotřebují, říkal si sám pro sebe. Okolí pláže zná a tak věděl, že se potřebuje dostat nahoru po

schodech k borovici a u ní je jediné kamenné stavení. To je právě ten dům, ve kterém se děti schovávají.

Musí počkat, až přijdou děti na pláž a poté vnikne do stavení, prohledá pokoje a najde ten

krásný modrý kámen. Až ho bude mít, rychle se vrátí zpátky do hradu a nenápadně proklouzne

do svého pokojíku. Tam si kámen položí na stoleček a až začne kouzlit, bude si přát, aby byl místo

vody v moři písek. Mopík se na to velice těšil. Těšil se tak strašně moc, že se rozhodl nečekat, až

děti přijdou na pláž. Musí se do stavení dostat hned.

Rozběhl se ke schodům. Nikde nikoho neviděl a tak se vydal nahoru. Doběhl celý udýchaný k borovici.

Objal ji lopatkami a odpočíval. Už byl u stavení, když uslyšel zvuk, který vycházel z terasy.

Mopík se podíval nahoru a uviděl Tomáška. Za ním stála Káťa, Monička, Verunka a Lukášek.

Všichni se dívali směrem k pláži. Ukazovali si hrad, který postavili. Mopík se chtěl schovat, aby ho

náhodou nespatřili. Rozhodl se doběhnout až k domu, tam ho z terasy děti neuvidí. Pustil se borovice

a rozběhl se, ale byl sotva v půlce, když si ho Monika všimla. Podívejte, křičela a ukazovala

směrem, kterým Mopík běžel. To je on, to je ten chlupáč z pláže, nadšeně volala Monička. To už

Mopík doběhnul ke zdi a běžel podél ní, až narazil na písečnou zem. Použil své lopatky a v mžiku

zmizel v díře pod domem. Vyhrabal si podzemní tunel, kde se cítil v bezpečí. Rozhodl se počkat,

až děti odejdou na pláž.

Mezitím Monika utíkala po schodech dolů. Běžela, co jí síly stačily. Chtěla pískochlupa dohonit

za každou cenu. Když jí o něm Zdáníček ve snu vyprávěl, rozhodla se, že se s ním skamarádí.

Vyběhla před stavení a rozběhla se kolem zdi, kde naposledy Mopíka zahlédla. Chlupaté zvířátko

však nikde nebylo. Obešla skoro celý dům, ale nic. Když se vracela, všimla si v zemi malé díry. Byla

stejná, jako ta díra ve hradě, kde poprvé zahlédla pískochlupa. Stála u díry a chtělo se jí plakat.

Zvířátko jí zase uteklo a ona si ho nikdy nebude moci pohladit. To už za ní přiběhli i ostatní. Káťa

vzala Moniku za ruku a společně se všichni vraceli do stavení. Nedalo se nic dělat. Zvířátko bylo

pryč a oni musí začít balit, chtějí jít na pláž zkontrolovat hrad.

Káťa řekla Moničce, ať není smutná. Třeba to nebylo to stejné zvířátko, jako včera. A možná že

na pláži v hradu bude další. Ale Monika věděla, že to byl on. Měl stejný oranžový kožíšek, tak

heboučký a místo předních paciček lopatky. Nemohla se splést. Ale doufala, že se třeba Mopík na

pláž vrátí. Nic netušila o jeho plánech a o tom, že jim přišel ukrást kouzelný kámen. Zvedla se ze

sedačky a šla pomoci Káťě balit věci na pláž. Tomáš, Verunka i Lukáš už také pomáhali. Nabalili

vše potřebné do velké tašky a chystali se vyjít ze dveří. Tomáš se zeptal na kouzelný kámen? „ Nevezmeme

ho s sebou na pláž „ navrhnul„. Třeba by se nám mohl hodit, kdybychom znovu potkali

to chlupaté zvíře „. Ale Verunka s Káťou měly přece jenom strach, aby kámen v písku neztratily.

Nakonec se dohodly, že ho nechají schovaný pod sedačkou v krabici. Mají přeci jako jediní klíč

ode dveří stavení a tak se nikdo jiný dovnitř nemůže dostat. A až se vrátí z pláže, zkusí poprosit

kouzelný kámen, aby je odnesl zpátky k mamince a tatínkovi do Tlumačova. Moře si ještě dneska

užijí a poté se vrátí na jejich letní sídlo.

Když za sebou děti zavřely a zamknuly dveře, vydaly se po schodech k pláži. Mopík je pozoroval

ze své díry. Ještě chvíli vyčkával, a když si byl jistý, že jsou děti pryč, vylezl ven. Přemýšlel, jak se

dostane dovnitř. Zkusil dveře, ale ty byly zamčené. Oknem se dovnitř nedostane a tak nejlepší

bude, když se zkusí do domu podhrabat. Vrátil se zpátky k díře a skočil do ní. Hrabal ještě hlouběji,

a když si myslel, že je tak uprostřed, začal hrabat nahoru. Po chvíli narazil na něco tvrdého. Byla

to podlaha obýváku. Byl na správném místě. Teď ale musí prorazit podlahu. Bouchal lopatkami

do podlahy, až prkno povolilo a v podlaze se objevila díra. Mopík zapískal radostí. Za chvíli už

bude uvnitř a konečně spatří kouzelný kámen. Vysoukal se nahoru dírou v podlaze a ocitnul se

v obýváku. První co bylo, spatřil sedací soupravu. Vlezl pod ní a viděl krabici od bot. Nadzvednul

víčko a zůstal ohromeně stát. V krabici ležel v celé své kráse modrý kouzelný kámen. Mopíka překvapil,

že je tak malinkatý. Dotknul se ho opatrně jednou lopatkou. Kámen nic, jen tak tam ležel.

Mopík ho vzal do lopatek a strčil si ho do kapsy u kožíšku, kterou měl na bříšku. Zavřel víko krabice

a chystal se vlézt zpátky do díry. Ještě zkontroloval, že mu kámen nevypadne a skočil po hlavě

zpátky do díry. Vylezl těsně před stavením. Moc se těšil, až si ve svém pokojíčku kámen vyndá na

stoleček a pořádně si ho prohlédne. Pelášil po schodech dolů a těsně před pláží zastavil. Nejdříve

zjistí, kde jsou děti. Až poté vběhne do hradu a do své podzemní chodbičky.

Mezitím přišli Káťa, Verunka, Monika s Lukášem a Tom na pláž. Obdivně se dívali na svoje dílo.

Hrad byl opravdu krásný. Navíc se nic nezbořilo i přesto, že Marunina křídla udělala obrovský

vítr. To děti ale nevěděly, že hned ráno hrad opravil Mopík. Káťa sundala z ramene tašku s nafukovacími

rukávky, koly a dnes s sebou měly dokonce nafukovací matraci a člun. Těšily se, že se odpoledne

ve člunu vypraví prozkoumat moře. Měly nafukovací vesty s rukávky a tak si myslely, že se

jim nemůže nic stát. Bezstarostně vyndávaly hračky. Lukášek si hrál s kamínky a stavěl přehradu.

Tomáš volal na Moniku, ať mu jde pomoci s nafukováním člunu, ale ta už prohledávala hrad.

Nemohla zapomenout na chlupatého Mopíka a pátrala po něm, ovšem marně. Uvnitř pískového

hradu nebyla ani jedna díra, kudy by mohl Mopík zmizet do podzemního labyrintu chodeb. Byla

smutná. Tomáš jí chytil kolem ramen a z kapsy vytáhl kousek čokolády. Podal ho Monice, protože

věděl, že čokoládu má jeho sestřička nejraději. Nechtěl, aby byla smutná. Podařilo se. Když Monika

uviděla ten hnědý mls, začala se usmívat a na pískochlupa už si ani nevzpomněla. Vyšli před

hrad a začali dovádět s ostatníma. Chvíli hráli na honěnou, chvíli odpočívali a nakonec se rozhodli,

že si půjdou všichni zaplavat. Začali nafukovat člun. Stáli kolem něj, Verunka držela pumpičku,

Tomáš foukal dovnitř člunu vzduch, Káťa držela ventilek a Monička měla v ruce zátku, kterou

upevní na ventilek nafouknutého člunu, aby se nevypustil. Lukášek už byl ve člunu a tancoval.