A L E

Po dlouhé době několika let sedím u klávesnice počítače. Bolí mne na levé straně hrudníku. Co chvíli vzdychám. Mozek pracuje na plné obrátky. Jak - jak začít? Co je důležité, co méně, co se hodí napsat, co ne? Bude to zajímavé pro někoho?  Bude moje psaní, které bylo tak dlouho uzemněno někde hluboko v duši, srdci...snad až v patě mého těla, k něčemu? Bude to někoho zajímat?

Jak to všechno začalo? Jak jsem dospěla do stadia, ve kterém jsem?  Slova, která mne napadají ,se mi  derou rovnou z mozku v podobě písmen na klávesy počítače, jsou kostrbatá. Oči mi slzí . Vzlykám. Sakra - jsem totálně na ohrabky a zralá pro psychiatra. Ale musím - musím to všechno postupně ze sebe dostat, jinak se složím. Brána se otevřela. Zabudovaná celá léta. Procházím jí s pocity utrpení překonávání osobní i tvůrčí krize. S překonáváním a snahou překročit vlastní ego, které mne dusí, drží mne jako koně na oprati. Vzpínám se, vše ve mně hoří, pálí, děsí mne, každý pór mého těla jako by chtěl exlodovat.

Jak to všechno začalo...a co všechno?...co je to "všechno"? Život osobní, pracovní, city, děsy-běsy, radosti, strasti, úspěchy, prohry? Zajímá to ještě dnes někoho? Život ubíhá, člověku přibývají léta - je to všechno najednou jako včera. Dnes mne ubíhající rychločas doběhl, roztrhl závoj, zakrývající myšlení a slova se rodí bez ladu a skladu. Jedno za druhým pochodují jako vojáci, kulhají jako žebráci, pitvoří se maskami přetvářky, snažení, uhýbání, ražení si cesty, vytahují vzpomínky, na které by možná bylo dobré raději zapomenout, neboť jsou ukrutné tím, že mne tady a teď dostihly a trhají na kusy můj mozek, srdce i duši - téměř vše, co jsem považovala za realtivně dobré, se obrací v prach. Hnusný mazlavý mour se roztahuje v mé mysli. Nepiš, vykašli se na to, netýrej svoji mysl, běž dělat něco jiného. Běž si zapálit cigaretu, běž si vyluxovat koberce, bež si umýt nádobí, běž třeba péct koláče, lehni si a ani se nehni, běž ven mezi lidi...dýchat, dýchat...uklidni se, koncentruj se, překročila jsi bránu, tak se tomu všemu postav a piš, piš piš. Kladívka v mozkovně ťukají jako splašená, tisíce myšlenek se honí hlavou. Jak začít? Ze kterého konce to vzít?

Asi tak ...

Vdala jsem se a po pár měsících jsem otěhotněla. Podařilo se nám s mužem najít si podnájem v panelovém domě - dvoupokojáči. Všechno mohlo být krásné... ale ...Majitel bytu začal chodit navečer na návštěvy. Přicházel opilý, chtěl jenom kafe, ale seděl a seděl a neměl se dlouhé hodiny k odchodu. Muž vždy znechuceně odpochodovával do ložnice a nechával mne s opilým chlapem a jeho řečmi samotnou. Měla jsem strach, co bude. Jak a co mám dělat, abych se ubránila opileckým řečem i dotekům. Měla jsem strach, co by se stalo, kdybych toho člověka vyhodila z bytu. Byl to jeho byt a naše současná střecha nad hlavou. Ty večery byly příšerně vysilující a do smrti na ně nezapomenu. Ten člověk stále seděl, kecal, kouřil jednu cigaretu za druhou a mlel a mlel a mlel. Když se mi ho přece jenom podařilo dostrkat ke dveřím a říct mu "nashle", byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se doslova doplazila za mužem a snažila jsem se k němu přitulit. Zavrčel na mne vždy znechuceně, že musí ráno vstávat do práce, ať mu dám pokoj. Jako těhotná jsem pro něho přestala být přitažlivá. Dítě, které jsem já chtěla bylo pro manžela od první informace, že jsem těhotná ,  nepřijatelné. Agrese mého muže se zvyšovala a jedné noci mne doslova skopal z postele a znechuceně se zavrtal do peřin, přetáhl si polštář přes hlavu a přestal komunikovat. Byla jsem již na pokraji sil. Odplížila jsem se do kuchyně a hystericky začala brečet a dýchat zhluboka...víc a víc...mozek mi zalilo horko, začaly mi mravenčit ruce i nohy...tak to je asi můj konec...já tady umřu a neštěkne po mně ani pes...

KOPANEC. Dostala jsem od dítěte v mém břiše první signál, že žije, že se hlásí, že je tady. Ach, jak jsem se těšila, až ten první pohyb jeho projevu života ucítím. A nyní jsem byla celá ztuhlá, neschopná ani přemýšlet, ani sedět, ani chodit...musím, musím to překonat, nesmím zkolabovat - nikdo mi nepomůže, dítě je moje naděje, nesmím mu ublížit . Pomalu jsem vstala a odplížila se na úzký tvrdý gauč do obýváku. Schoulila jsem se do klubíčka, rukama objala svoje břicho a propadala se do milosrdného spánku...

Narodil se chlapec. Od malička neustále řvoucí, zvracející, nemocný hned na průdušky, hned na uši, hned na všechny možné dětské nemoci. Vyžadoval mnoho pozornosti. Muž byl k němu odtažitý. Lezl mu na nervy dětský pláč. Když se chlapeček k němu přitulil a chtěl mu dát pusu na tvář, odstrčil ho se slovy.:"Chlapi se netulí a nelíbají". Ve škole syn zaostával, platil za hyperaktivní dítě. Pral se s dětmi, lhal, začal i krást...Muž to s ním řešil "ručně a stručně" - bití do modra páskem od kalhot a příšerným řevem, obsahujícím slova: blbec, hlupák, ničema, nejsi k ničemu, nic z Tebe nebude. Já se hádala každý den s mužem a on si zase vyřizoval účty se synem - třeba i tím, že po něm házel venku kamení. Syn začal trpět bolestmi hlavy po jedné z viróz. Dětská lékařka  jeho stav podcenila a syna jsem musela odvéz posléze do nemocnice, kde mu byly vyšetřením zjištěné zhnisané mozkové pleny. Lékaři syna doslova zachránili v poslední chvíli. Pak ještě pobyl na dětské psychiatrii a vrátil se domů úplně jiný - nový jedenáctiletý chlapec. Zédeešku absolvoval s dobrým vysvědčením a vojenskou školu vystudovat s vyznamenáním.

ALE

Měsíc před maturitou se s partou  dalších několika spolužáků vloupal do vojenského skladu potravin a naládovali se všichni pomeranči k prasknutí. Samozřejmě, že byli přistiženi. Při závěrečném slavnostním výřadu absolventů  jsme s mužem očekávali, že bude vyhodnocen - a nic. Až pak syn kápl božskou, co provedl. Mělo to  dalekosáhlé důsledky: nedostal doporučení na vysokou školu a musel nastoupit do práce.

Po krátké době se rozhodl od vojska odejít - že si nenechá gumovat mozek nesmyslnými povely a příkazy. Nebyl stavěn na to, aby někoho poslouchal. A zde došlo k první a závažné kolizi mezi mnou a mým synem. Odmítla jsem mu poskytnout peníze, které musel škole vrátit za vzdělání. Uraženě  opustil domov a začal pracovat na svoji pěst. Mezi mnou a mužem rostlo napětí. Prý se tomu říká "syndrom opuštěného hnízda". To jsme již měli postavený vlastní dům na vesnici za cenu téměř nepředstavitelné dřiny: hlavní práce, vedlejší práce, stavba domu, zahrada, zvířectvo a navrch muž utrpěl úraz a rok jsem ho opatrovala, neboť měl zasádrovanou jednu nohu až po zadek. Muž se dostal do depresí, nechtěl nikam chodit, nechtěl ani navštěvovat  jak svoji, tak ani moji rodinu, nadával jako špaček, když po něm někdo něco chtěl a když k nám někdo přišel na návštěvu, ztratil se do dílny nebo garáže. Nesexoval. Prý ho nepřitahuji jako žena. Zhubla jsem za půl roku osmnáct kilo a - jednoho dne / bylo to 14 dní již po rozvodu našeho manželství/, když se muž oblékl a chystal se na rande s jinou ženou, jsem se zhroutila...

...

Jsem unavená, nechce se mi vzpomínat na to všechno, co jsem cítila, čím jsem trpěla, čím jsme si všichni navzájem ubližovali. Jak jsem se musela ze všeho dostávat sama. Bez pochopení mých rodičů, bez pochopení syna a navrch  - pracovala jsem s lidmi a nesměla jsem na sobě dát nic znát...Léta jsem se cítila jako pod parním válcem, který mne přejížděl dopředu, dozadu, doprava, doleva...

...

Když jsem jednou při návštěvě mého syna u mne vzpomínala na okolnosti a důvody rozvodu a že jedním z nich bylo psychické a fyzické týrání mého syna jeho otcem -  syn, který s otcem již léta nekomunikoval (dokonce si nechal změnit i svoje příjmení) mi k mému překvapení sdělil: "Kdyby mne tehdy otec nebil, nebylo by ze mne dnes to, co  jsem". V té době byl na vrcholu svého podnikání a vydělával slušné peníze - ale cena, za kterou za to zaplatil byla  vysoká. Rozpadlo se mu manželství, neboť firma, u které pracoval vyžadovala mnoho času a žena mého syna odmítla žít stále sama a čekat, kdy na ni bude mít syn čas. Hledal si posléze další a další partnerky k životu. Scházel se a rozcházel, s jednou z nich počal dítě a poté, co mi řekl, že dítě nechce a asi ho dá do dětského domova, jsem mu vyčinila, že dítě není kilo cukru na regálu, aby s ním zacházel jako se zbožím a ať se postaví k tomu čelem a začne se starat řádně o svoji novou rodinu. Nevzali se. Syn začal podnikat z domu přes počítač. Nedařilo se mu. Hledal lehké výdělky za minimální námahu. Investoval .Špatně. Posléze se stal obětí podvodníků a o všechny peníze vydělané tvrdou předcházející prací, na kterou byl hrdý, přišel.

Odešel od partnerky. Nadělal si statisícové dluhy. Pronásledovali ho věřitelé. Začal se schovávat před světem. Začal prý pracovat na projektu, který má nastartovat nekonečné porozumění a lásku lidí mezi sebou, kdy peníze nebudou hrát žádnou roli. Jeho řeči a myšlení vykazují všechny známky toho, že ho dostala do drápů nějaká sekta. Peníze neuznává, neboť jsou nutné zlo, které musí být vymíceno. Pracovat pro peníze nebude, protože nebude podporovat systém, který jede na peníze. Jeho řeč je naplněna slovy "všem odpouštím, se vším jsem smířen, jsem připraven nést i trest, na mně nezáleží - hlavně abych projekt záchrany lidstva dokončil ještě než zemřu". Nemá střechu nad hlavou, není nikde veden, odmítá pracovat pro tuto špatnou společnost, nepovažuje za nutné splatit své dluhy, protože peníze jsou zlo a zlo on šířit nebude, chodí špinavý, otrhaný, páchnoucí a chystá se do všeho zasvětit i svého maloletého synka...

...

Nyní se již rozhostil klid v mém mozku...moje srdce, divoce bijící na poplach se zklidnilo.

ALE - někde hluboko ve mně zahnízděný červ zodpovědnosti za osud mého syna, chroustá a chroustá a kouše a láme mi sebevědomí a asi do smrti mi bude jedem otravovat moje myšlení... 

Zklamala jsem syna jako matka já? Zklamal ho jeho otec svými výchovnými metodami? Přihřála si polívečku i celá společnost, která syna po jeho opuštění rodného hnízda vysála z jeho sil a za trest ho nechává bloudit ulicemi jako bezdomovce, který žije z milodarů a hlásá, že spasí svět...? Jak dál ? ...Dá se s tím vůbec žít?...Musím...Chci...Je mnoho otázek, na které je nutné ještě hledat odpovědi...