USMĚVAVÁ BEZNADĚJ

Jarmila měla babičku, kterou zbožňovala do doby, dokud nezrušila vláda Anonymní republiky vyplácení penzí. Premiér Průjem Nezadržitelný to zdůvodnil tím, že se tak děje v zájmu budoucích generací. Myslel tím tedy lidské bytosti, které se měly teprve narodit.

Jarmila svoji babičku začala nenávidět v den, kdy jí přestala dávat peníze. Jak si to představuje, mrcha jedna?! honilo se jí hlavou. Ani její rodiče nebyli ze situace, která nastala, právě dvakrát nadšeni.

Babička byla imobilní. Ležela na matraci. Maminka Jarmily se o ni starala. Přebalovala ji, krmila a myla. Jednalo se o vetchou stařenku. Byla vrásčitá a seschlá. Do důchodu odešla teprve před dvěma roky. To jí bylo 98. Krátce nato onemocněla. Na doktora neměla a tak se rozhodla oprudit svého syna. Ten ji přijal s otevřenou náručí.

Její stav se den ode dne zhoršoval. Nakonec zůstala jenom ležet. Její mysl však byla jasná. Mohla i mluvit. Každé ráno řekla mamince Jarmily, aby své dcerce poskytla po stokoruně z její peněženky. Jednalo se konkrétně o 3100 tantimů. To byla celá její penze.

Jarmile strašně klesla životní úroveň. Její kamarádky si o ni začínaly dělat starost. Dokonce jí naznačily, že jestli se co nejdřív nevzpamatuje a nebude opět solventní, tak se s ní přestanou bavit. A nejen to. Urazí se a navíc ji budou na každém kroku pomlouvat.

Takovou potupu nemohla Jarmila za žádnou cenu připustit. Dotčeně opustila budovu školy, i když vyučování ještě neskončilo. Doma vytáhla ze skříně pětilitrový speciální kanistr plný kyseliny a tou své kamarádky postříkala. Jednalo se celkem o čtyři oběti. Dvě skonaly na místě a dvě byly převezeny na jednotku intensivní péče. Tam setrvaly pouhých čtrnáct dní. Jejich nejbližší příbuzní za onen časový úsek dospěli k humánnímu názoru, že euthanasie je přeci jen vyjde mnohem ekonomičtěji, než dlouhodobý pobyt v nemocnici.

Policie se o Jarmilu a její brutální skutek nezajímala, neboť něco takového nechtěl nikdo financovat.

Její mamince došla s náhle zchudlou manželovou fotryní trpělivost. Protože už jim naprosto k ničemu nebyla, zadusila ji polštářem. Tělo vyhodila do odpadkového koše. Po týdnu přemístila jeho obsah do popelnice. Jarmile, ani jejímu tatínkovi nechyběla. V podstatě se všem ulevilo.

Jarmila přemýšlela, jak by snadno a rychle přišla k nějaké hotovosti. Bylo jí sedmnáct a disponovala nebývalým sexuálním apetitem. Usoudila tedy, že by mohla spojit příjemné s užitečným.

Chodila mezi svými spolužáky a nabízela jim svůj pohlavní orgán k mrzké perverzi. Nebyla drahá. Jeden šuk si počítala na pouhých 200 tantimů a za stejnou sumu se neštítila ani vylízat.

Za takto nabyté finanční prostředky si pořizovala výhradně psychotropní drogy. Pod jejich vlivem dosahovala změněného stavu vědomí, v němž jí bylo duševně mnohem lépe, než když byla střízlivá. Hýřila optimismem, věřila na zázraky a byla si jista, že ji čeká budoucnost.

Přitom svět kolem ní se vracel do minulosti. Používal za tím účelem mílové kroky. Skoro to vypadalo, že běží.

Koncentrační tábory pro nezaměstnané rostly ve všech evropských státech jako houby po dešti.

*

Když dosáhla Jarmila plnoletosti, musela z domu. Hlavu si tím nelámala. Už nějakou dobu měla vyhlídnutého jednoho zazobance. Ani nebyl moc starý. Táhlo mu teprve na 78. Byl vitální. Hodně investoval do lidských orgánů.

Bezprizorní lidé na ulici je sami a dobrovolně nabízeli k prodeji. Dokonce odmítali anestesii a to jenom kvůli penězům. Za ně si totiž můžete koupit jídlo a vodu. Sice nevalné kvality, ale pořád lepší, než mít prázdný žaludek.

Jarmila stiskla zvonek. Krátce nato jí otevřel úspěšný podnikatel ve zdravotnictví Štěpán Krtinec. Měl na sobě bílé tílko a červené trenýrky. Pod nosem, který připomínal bambuli o velikosti stowattové žárovky a svým vzhledem evokoval kráterovitý povrch Měsíce, mu rostl hustý knír, jenž navozoval reminiscenci mrože. Ona se na něj usmála a informovala ho, že odteď bude u něj bydlet. Odstrčila ho stranou a vstoupila do svého nového domova.

Jako další si najde Jarmila zaměstnání. Aby ji snad státní moc nenechala zavřít a následně zplynovat. Nepřestávala totiž naivně věřit v potencionální možnost lepších zítřků.

13. prosince 2011

Petr Měrka