Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePaměti 4. část pokračování
Autor
mamka Irča
Pokračování čtvrté části pamětí
Další pes mých rodičů byl Broček, kříženec teriéra s nějakým náhodným cestovním psem. Jenže v té době už jsem s rodiči nebydlela. Můj muž od nás odešel po 13 letech společného života a já jsem odešla od rodičů a koupila si malý domeček v Komíně na Chaloupkách. Byla to taková chaloupka do slova i do písmene. Přízemní, v ulici, která byla za války postavená prý pro dělníky z nedaleké cihelny, více méně svépomocí. Úžasné na tom bylo, že ani jedna zeď nebyla do vinklu (do pravého úhlu), takže při umísťování nábytku to dělalo nemalé potíže. Občas se muselo něco odříznout, případně to muselo zůstat bez dvířek (u kredence), protože když se to odřízlo, nešlo to pak zavřít. Ale to mně doslova fascinovalo. Peněz nebylo mnoho a ty úpravy dělaly dojem novosti, neotřelosti a kreativity, jak by se řeklo z dnešního úhlu pohledu. Chaloupka neměla zahrádku, jenom malý čtvercový dvorek, obehnaný zdí ze všech stran. To mne trochu dráždilo, neboť mám odjakživa ráda rozlehlé širé lány. Jen jsem si říkala, že jsem z chlapů docela vyléčená a ten malý domek dokážu udržet vlastními silami. Ale rozhodně to chtělo nějaké zvíře. Od přírody jsem naladěná na kočky, neboť nepotřebují žádnou převelikou péči a když jeden nemá čas, obstarají si vše potřebné k životu sami. A přesto dokážou přijmout vybranou rodinu za svou a prokázat jí dostatečné množství lásky a dobré vůle. Měla jsem celkem asi dvě, tři kočky, ale vždy to dopadlo neslavně, neboť ze dveří našeho domku se vycházelo rovnou na ulici a při otevření dveří si člověk ne vždycky vzpomněl, že je někde kočka nachystaná vystřelit silou dobře nabitého děla na výše zmíněnou ulici. Ne, že by po ní jezdilo nějak moc aut, ale na potvoru, vždy, když kočka vyrazila, nějaké auto jelo právě kolem a kočku zbavilo života. Ona ta naše ulice byla pěkně z kopečka a každý po ní drandil, jak se dalo. Dolů, opačně to nebrali zase tak zhurta. I já jsem to zkoušela na skateboardu, o jehož výsledku se tu raději nebudu zmiňovat. Čtvrtá kočka byl kocour Filip. I on se samozřejmě pokoušel utéct na ulici při jednom otevření dveří, já jsem zařvala: „Ríšane bacha, Filip utíká!“, syn skočil, chytil konec ocásku silou svých deseti let a ocásek kočce zlomil. Ale zastavil ji. Nelenila jsem. Ocásek jsem zadlahovala,, ovázala a čekala, až se zahojí. Na co bych přece absolvovala všechna ta školení první pomoci, kdybych se nedokázala poradit s nějakým zlomeným ocáskem? Ocásek srostl, ale nebyl úplné vodorovný, byl pod úhlem nějakých dvacet stupňů od osy. To bylo na jaře. Na podzim jsem absolvovala zájezd do Sovětského svazu a ženu v domácnosti dělal můj tatínek, který zároveň dohlížel na moje nezdárné děti. Tatínek byl všestranně použitelný a jako můj zástupce naprosto osvědčený. Když jsem se vrátila, byl kocour opět o něco kratší, pravděpodobně chycený do nějakých želez. Ocásku měl jenom půlku a ještě skalpovanou a celou krvavou. Proto jsem tatínka opět požádala o pomoc a vyslala ho na Veterinu, aby mu ocásek kupírovali a jeho konec řádně ošetřili. Říkala jsem si, že rys má přece taky krátký ocásek a je to nějaký frajer, tak proč by to nemohla mít i moje kočka. Tenkrát jsem ještě netušila, jak takové zvíře může mít mindráka, z takového znetvoření. Ocásek se mu krásně vyhojil, ale než si to zvíře vydobylo své místo na slunci, zažilo mnoho ústrků, ponížení a stresu. Kočky ho honily, týrali ho a všelijak mu ubližovaly. Občas se k nim připojila i jeho milovaná panička, tedy já, například, když jsem si myslela, že se mně vyčural u ledničky v chodbě. Chytla jsem ho, namočila jsem mu do výše zmíněné louže nos a zřezala ho jak financ kozu. Až když utekl na střechu a já jsem se jala tu louži uklízet, došlo mně, že je té vody jaksi moc. Klekla jsem si, v té době to šlo ještě bez problémů, a čichla si k té vodě, zjistila jsem, že smrdí jako voda z vyteklé ledničky, nikoliv jako chcánky od kočky. Později mně řekla sousedka, že dopoledne vypnula elektrárna proud a proto ta pohroma. I jala jsem se milého kocourka odprošovat, vtírala jsem se mu v podobě jeho oblíbeného syrového masíčka, lákala jsem ho mazlivou šišlavou řečí a sliby nerušeného spánku s paničkou v posteli, sladkého mlíčka a voňavých rybiček v konzervě. Nic nepomáhalo. Ferda byl navýsost uražen a nehodlal tolerovat žádné mé výchovné přehmaty. Vzdoroval tenkrát celý den a až následující ráno mi dovolil, abych ho nakrmila, ale stále se semnou moc nebavil. Další legraci jsem s ním zažila jednu velmi teplou noc, kdy jsem měla okno do dvora otevřené dokořán a sladce spala po zhlédnutí jakéhosi romantického filmu v televizi. Bylo to v době prázdnin, děcka byli na táboře. Najednou jsem měla pocit, jakoby mně někdo pozoroval. S úlekem jsem otevřela oči a zcela neartikulovaně jsem začala řvát. U postele stálo nějaké bílé strašidlo, které v té husté noční tmě svítilo jako pochodeň. Dva zelené ohýnky hleděly přímo do mé tváře a ve mně by se v ten moment krve nedořezal. Až po chvíli mně napadlo rožnout malou lampičku a v ten moment jsem zjistila, že Ferda zřejmě při svých nočních toulkách spadl někomu do karbovny, naštěstí s vyhašeným už vápnem, protože chlupy z něho neslezly. A tak jsem ve dvě hodiny v noci koupala milého kocourka ve vaně a následně ho fénovala, aby se nenastydl, protože v noci se přece vždycky ochladí. A co kdyby chudák dostal zápal plic? Incident s ocáskem ho ale v jednom poučil jednou provždy, i když to nakonec mohl na mně jen hrát. Už nikdy při otevření domovních dveří nevyběhl na ulici. V dospělosti se z něj stal sice rváč, ale beze strachu chytal myši a potkány, které mně vždy s oblibou skládal ke dveřím a pyšný jako páv se procházel s hrdě vztyčenou hlavou a hřál se na výsluní mého obdivu a chvály, kterou jsem nešetřila. Později,
když už se mnou děti nebydleli a o moje zvířata se starala sousedka, v době, kdy jsem byla na dovolené, říkala mi jednou, že jí ukradl z hrnce králičí kýtu, kterou ona podle nějakého starého zvyku vždy po zabití a naporcování vkládala do kýblu ze studenou vodou. Marně jsem jí říkala, že jde nejspíš o pověru, neboť se v té vodě se vymáčí všechno dobré, nedala si říct. Nechytla ho naštěstí, neboť mu slibovala to nejkrutější mučení, které si dokázala vymyslet. Jenže ona už nebyla nejmladší a on byl v rozpuku kočičího věku.
Další zvířata, se kterými jsem začala žít na Chaloupkách byli králíci.Na konci dvorku byly šikmé schody na rovnou terasu, ze které se vcházelo na půdu. První rok svého pobytu jsem začala intenzivně pěstovat květiny a zeleninu, ale záhy jsem zjistila, že to není to pravé ořechové, i když to bylo velice pěkné a mnoho návštěv to považovalo za šťastné řešení na malém prostoru. Já jsem chtěla něco živé=ho a pořádného. Proto můj tatínek, který byl velmi manuelně zručný mně pod schody vyrobil dvoupatrovou králíkárnu, která se dala rozdělit na 4 samostatné kotce a v době kocení ramlic se vytáhly půlící příčky a vznikly dvě prostorné garsonky, zcela vyhovující rodícím matkám a později i jejich neposedným potomkům. Na boku kopírovaly schody další tři kotce, na jedné straně skosené podle šikmosti schodů. Poslední kotec byl pro jednoho malého králíka, který si nedělal nároky na luxusní bydlení. První rok jsem však neměla velké štěstí při nákupu chovných samic a ačkoliv prodávající tvrdil, že jeho samice jsou naprosto zdravé, nebyly. Mrzelo mně to o to víc, že samice jsem koupila od králíkáře, který byl stejně jako já členem Svazu králíkářů. Zavlekla jsem si do chovu kokcidiozu, se kterou jsem bojovala celý rok. Byla jsem z toho úplně zoufalá, neboť králikárna byla úplně nová, vybavená všemi hygienickými vymoženostmi (roštová podlaha, napáječky, jesličky) denně jsem králíky čistila, pod rošty jsem vápnila podlahu, krmila jsem pouze suchým senem a podávala jim kokcidiostika. Nevýhoda této nemoci spočívá v tom, že samice, které toto onemocnění přežijí se stanou bacilonosiči pro své potomky a jenom veterinární vyšetření trusu pomůže nakažené kusy vyřadit z chovu. A protože všechno spočívalo na penězích, protahovalo se léčení do nekonečna. Nemoc se projevuje zježením králíčat, nadmutím a úhynem. Má poměrně rychlý nástup. Kusy, které to přežijí, mají po zabití flekatá játra. Co flek, to boubel, ve kterém parazituje cizopasník , který způsobuje pozdější úhyn zvířete. Tato játra jsou pro člověka nepoživatelná. Maso těchto králíků však nenese žádné následky a je jedlé. Setkala jsem se ještě z mnoha nemocemi, ale myslím, že to není náplní tohoto vyprávění. Po roce jsem konečně nad touto nemocí vyhrála a začala jsem se naplno věnovat chovu. Zkoušela jsem různá plemena, dokonce jsem si pořídila i párek králíků obrů, ale záhy jsem zjistila, že lepší než chovat obry je snad pořízení krávy, která by dávala víc užitku. Ta zvířata měla neskutečný apetit. V té době byl i můj syn neustále hladový a já jsem zjistila, že s králíkama na rozdíl od syna mohu udělat krátký proces a zbavit se jich. Syna nikdo nechtěl. Ani chuťově to nebyla žádná výhra, maso bylo poměrně tuhé, cahovité a jeho úprava byla dost náročná na čas. Proto jsem začala opět chovat žluté stříbro. Toužila jsem sice celý život zkusit to s Kastorexy, ale protože tento chov vyžaduje hodně odborných zkušeností, nakonec jsem to zařadila do svých neuskutečněných přání
. Po 13 letech života na Chaloupkách jsem se opět vrátila k rodičům. V době společného života s manželem jsme si koupili zahradu ve Vinohradech, v kopci nad židenickým hřbitovem, která je mimo jiné vidět i z naší ulice. Po rozvodu mně trvalo několik let, než jsem byla schopná mluvit se svým bývalým manželem bez emocí a pocitu ukřivděnosti. A protože,, nic naplat jsme oba ve svých zájmech dost podobní, stále jsme toužili po zopakování si chovu dobytka i v městských poměrech. A tak jsme na zahradě rozjeli soukromé židenické zemědělství. Mí rodiče byli ještě při síle a i my jsme tomu podniku věnovali nemalé úsilí. Když o tom dnes přemýšlím, byli jsme v té době naprosto soběstační jak v pěstování zeleniny, tak v produkci masa. Nejprve jsme rozjeli chov brojlerů. Nakupovali jsme třídenní kuřata, které jsme pak krmili až do jateční zralosti. Spolupracovala se mnou i má kamarádka z Krasu, se kterou jsme se dělili na půl ve všech nákladech na tento chov a později i o výsledky této činnosti. Kupovali jsme zhruba třicet kuřat, které jsme krmili jednak krmnýma směsma z Rajhradic , kde byla mísírna krmiv a tamní prodej byl mnohem nižší, než nákup ve Zverimexu. Brali jsme také zbytky z kuchyně z Krasu a dcera mé kamarádky nosila zbytky z Dětské nemocnice. Brojlery jsme dokázali vykrmit až na váhu
Dále jsme chovali nejprve české husy a pak čínské kachny. Vždy jsem bedlivě pročítala inzeráty v časopise Fauna, což je speciální časopis pro chovatele a kontaktovala všechny chovatele v blízkém okolí, abych s předstihem věděla co kde nakoupit. Mé děti, tenkrát ještě nezadané, ale mající už auta pokaždé nadávali, že dobytek, který mně vozí jim devastuje interiér ať už smradem, či exkrementy. Husy a kachny jsme si líhli sami, v domácím prostředí. Ne vždy s velkým úspěchem, ale pro naši potřebu, i pro potřebu naší kamarádky a její rodiny to zcela stačilo. Dalšími obyvateli naší zahrady se staly dvě kozy a kozlík. První kozu jsem dostala jako projev dobré vůle a poděkování, když jsem jedné mladé nastávající mamince udělala v Krasu sbírku pro budoucí děťátko, neboť jejich životní podmínky byly úděsné. Bydlila kdesi blízko Prostějova a nakontaktovala jsem se na ni právě v časopisu Fauna, když jsem sháněla výše zmíněná vietnamská prasátka. Její životní peripetie mně tehdy nijak nepřekvapily, neboť jsem prošla pohraničím s nejedním ztroskotancem, či člověkem úplně na dně. Koza byla menšího vzrůstu, takže se nám hravě vešla do auta. Co však naplat, po fialkách nevoněla. Byla jsem přešťastná, neboť se začal plnit můj sen. Vždy jsme s mojím říkali, že budeme-li mít jednou vnoučata, koupíme jim malého koníka pro radost a já jsem stále básnila o tom, že si pořídíme ještě žerzejskou krávu a budeme soběstační i v produkci mléka. To byl ovšem jenom jeden z mnoha neuskutečněných snů. Bohužel. Tata udělal kozičce krásnou ohrádku, ale ona místo díků neustále mečela, jakoby nám dávala za vinu, že jsme ji vytrhli z kolektivu svých družek, kde se jí moc líbilo. Na to, že byla občas hlady, případně i bita, když vlezly kam neměly dávno zapomněla. A tak jsme naznali, že to chce ještě jednu kozu, aby té malé nebylo smutno. I nažhavila jsem dráty, zavolala Monice, oné mladé paní a jelo se pro druhou kozu. Tu jsem ovšem zaplatila v plné výši. A rázem jsme měli kozy dvě. Protože se jim dostávalo naší laskavé péče ze všech stran a děti všech našich známých kozy doslova hýčkaly a rozmazlovaly, určitě se jim u nás moc líbilo. Pak přišla doba hárání a vznikl problém, kde vzít kozla. Vím, že na druhé straně Brna, v Jundrově, je malá soukromá zoologická zahrada, respektive dům jundrovského hajného, který pro svou potěchu i pro kratochvíli druhých chová také kde co a tak problém „kozel“ byl rázem vyřešen. Ovšem hárající kozu má dcera striktně omítla za ženichem vézt. Tak jsem v Krasu,kde jsem byla zaměstnána, udělala psí oči na vedoucího dopravy a ten mně půjčil malou dodávku i s šoférem, aby mohla být ona transakce prvedena. Že jsem pak šoférovi dlouho nemohla na oči je svatosvatá pravda. Auto smrdělo, koza celou cestu čurala a kakala a taky mečela o sto šest. Drhl ho a voněl ještě hodně dní, než dosáhl jeho původní podoby. Kolegové mně pak řadu měsíců trápili dotazem, jak se daří mým kozám. Z té cesty, kromě výše zmíněných událostí nebyl žádný užitek. Kozel hajného se sice měl čile k světu, ale říkala jsem pak mužovi, že já bych taky neotěhotněla, kdyby mně u toho aktu asistovalo tolik čumilů. Všechen kozlův harém přihlížel, mezi tím se procházely krůty a další zvířecí drobotina, naše madam neměla do slova a do písmene žádné soukromí. Žádnou intimitu. A tak za půl roku mně bylo jasné, že se celý ceremoniál bude opakovat. Hárající koza huláká jako pavián bezustání 14 dní. Mrská u toho neustále ocáskem a tak zkušený chovatel ví, kdy je nejlepší akt uskutečnit. A tak jsem začala horečně shánět kozlíka. Nakonec byl jeden kamerunský k mání z Hostýnských vrchů,, od soukromého chovatele. Jeli jsme pro něj autem mé kamarádky Margity, která byla stejně jako my zapálená k chovu čehokoliv. Dovezli jsme náramného černého krasavce, s krásně zatočenými varhánkovatými rohy obepínající jeho hlavu jako královskou korunu, který ovšem v porovnání s naší velkou kozou byl zase moc malý. V tomto směru ovšem můj chlap předčil veškeré moje očekávání. Když přišla na naší velkou kozu doba říje, můj vykopal díru a postavil lešení. Kozu strčil do díry, kozlíka postavil na lešení a milostnému aktu bylo učiněno za dost. No a malou kozu náš krasavec jednoduše přefikl. Když šel můj do Krasu pro zbytky, trvalo vždy nejméně dvě hodiny, než se stačil vrátit. Po svém návratu zjistil, že se kozlík proboural ohradou do oddělení koz, malá koza ležela na břiše, oči div ne v sloup a kozlík nad ní vítězně stál, jako by dokazoval celému světu, kdo že je tady pánem.Teprve v té době jsem se dozvěděla, že kozel by sám o sobě v podstatě nesmrděl, ale že má na hlavě dvě pachové žlázy a při otírání hlavy o všechno možné žláza produkuje pro člověka onu nevábně smrdící látku. Kozy jsme měli asi tři roky, to však už s námi nemluvil ani jeden soused, tak jsem je nakonec odvezla zpátky k té paní do Prostějova, protože jsem říkala, že přece nemůžeme sníst naše kamarádky. V roce 1992 myslím bylo v zimě minus dvacet stupňů a i když byly ohrady koz částečně chráněny před mrazem a větry, přece jenom šlo o studený chov. Nikdy jsem si nemyslela, že koza může mít v zimě tak hustou srst, že měla nejen pesíky, ale i teplou hustou podsadu. Ačkoliv šlo o českou kozu bílou, byly obě chundelaté jako ovečky. Kozlíka nevyjímaje.