Ke konci

„Pravda mně dohnala,“ zamumlala mladá dívka. Křečovitě se objímala, jakoby se chránila před rozpadnutím. Lesklé oči s rozšířenými zorničkami se upíraly na její odraz v zrcadle. Na smetanové, hladké pokožce zářily rudé čáry. Z několika ještě tekla krev a v kapkách stékala k zemi.

„Prázdno…“ roztřesenou rukou si přejela po hrudi, kterou halila jen podprsenka. „proč? Proč tak moc?“ prsty se ohnuly a zaryly do kůže jako orlí pařáty. „proč teď?“ ruka se pomalu sunula po kůži a zanechávala za sebou zrudlou kůži a nepravidelnou linii, která se začala vyplňovat krví.

„Zklamala jsem jí…?“ ruka dopadla na zem, dívka se trochu uvolnila, ale stále bylo vidět napnuté svaly, které jí drželi v tak nepřirozené poloze. „nechtěla jsem, ale když ona…“ zavrtěla hlavou a položila jí na kolena. „zradila mne,“ rty se na chvíli zvlnily do úsměvu, než z nich vyšel další sten a obličej dívky se zkřivil do tragické grimasy.

„A teď je tu prázdno, tak velké prázdno,“ nevýrazný hlas se odrážel od stěn, ze kterých byly strhány obrazy a rodinné fotografie. Všechno se povalovalo kolem dívky společně s roztrhaným oblečením, na kterém se skvěly kapky krve.

„Nemůžu se jí omluvit… skončila se mnou,“ věnovala si další, vražedný pohled plný nenávisti k sobě samé. Nebo k té druhé? Její fotka tu někde byla, zapadlá mezi ostatními.

Černé vlasy měly rudé odlesky, jak na ně dopadaly sluneční paprsky. Malé rty byly roztažené do úsměvu, jasně modré oči, skrz rozbité sklo, zíraly do prostoru. To byla ona! Na první pohled nevýrazná tvář, ale když jste se na ní dívali déle, fascinovala vás a vyčnívala mezi dalšími tvářemi jako diamant v písku.

Dívka se přerývavě nadechla. Vzduch jí pálil v průduškách jako kouř z cigaret, když si prvně potáhla. Chtělo se jí kašlat, vzduch v místnosti jí dusil, ale nebyla sto se z podlahy zvednout. Něco jí drželo na místě. Něco nechtělo, aby mohla jít dál.

„Možná jsem nebyla dost dobrá…“ zakuckala se a prsty pravé ruky si obtočila kolem krku. Na těle se jí objevila husí kůže. „nebo byla?“ další pohled do zrcadla. Připadala si ještě hůř, než předtím. Neviděla tam sebe… byl to někdo cizí, někdo koho stvořili, koho musela udržovat. „má kolem sebe lepší, mnohem lepší, než jsem já,“ rty se skoro nepohnuly, ale v místnosti bylo vše dobře slyšet. Každičký nádech i náznak slůvka, které jí vyšlo ze rtů.

Dívka schovala hlavu mezi nohy. Ruce se obtočili kolem jejího těla a zaryli se do kůže na zádech, kde se rýsovali žebra. Lehce se pohupovala, dech se jí zpomaloval. Myšlenky se vraceli k jasným okamžikům, které s ní prožila. Připomínalo to sestřih filmu, jen krátké úseky, kde se smála, kdy se obě smály…

„Proč?!“ pokojem se ozval bolestný křik. „proč?“ vydechla, skousla si chvějící se ret a opět na sebe pohlédla do zrcadla. Kým je? Ze zarudlých očí se valily slzy, vlhčili podrážděnou pokožku a smývali zaschlou krev.

Dívka se natáhla k bílé mikině, odhodila jí a do ruky uchopila kousek sklíčka. Říkala mu zázračné. Sevřela ho v ruce.

„Kam mám jít?“ byla to řečnická otázka. Nečekala, že by jí někdo odpověděl, ani ona sama. Už dávno nevěřila tomu, co říká, vždy to spíš byla jen snůška keců, kterými někoho utěšovala. A ono to fungovalo. Tak proč ne na ni? Proč mohla pomoct jiným, ale ne sobě?

„Stačil by náznak,“ v hlase se nesl prvek prosby. Ano, ona, ta silná a bezcitná teď prosila. Žádala byť jen o malý náznak toho, jak dál. Sama to už nevěděla, nikdo to nevěděl.

„Dokud…“ zarazila se, když se pokojem rozezněl tolik známý a nečekaný zvuk. Napůl zklamaně vydechla a otočila se tím směrem. Přes obličej se jí promítla podivná grimasa, která by se s notnou dávkou fantazie dala nazvat šťastnou. Čekala, že to byla její odpověď na dopis, který jí dívka napsala. Omyl, nebyla to ona… už to byli dva dny a ta jenž jí byla oporou se neměla ani k odpovědi. Proč? Rozeznělo se jí hlavou a snad jen z nutnosti nebo pouhé zvědavosti rozklikla, co jí přilákalo. Nahoď oblek! Zněla zpráva prošpikovaná obrázky a upozorněními na vánoční slevy ke knihám od autora této věty, která byla stejně legendární jako onen seriál.

„Nahoď oblek,“ zopakovala si tiše dívka. „začít znova… znova,“ rty se o nenápadný kousek pohnuly a nakonec se roztáhli do přirozeného úsměvu. Žádná maska, vybrala si. Začne od znova…