Dívka bez duše - úvod

Dívka bez duše

I.díl

Vycházela znuděně ze svého bytu. Měla proto důvod. Před necelou hodinou se pohádala s přítelem.  Vlastně se s ním rozešla.  Když opouštěla místo, kde dříve bydlela, neměla ani pocit, že někomu chybí nebo že se jí po někom zvlášť stýská. Místo toho, aby šla důstojně a s pokorou po svých kdysi oblíbených ulicích a náměstích, namířila si to do parku. Tam narozdíl od rozpálených a šedivých ulic, vše přes jaro a léto kvetlo.Děti se zde vesele projížděly na kolech a jejich rodiče odpočívali na slunci nebo ve stínu. Mezi nimi se procházela  policejní hlídka na koních.

Bylo toho na ni přece jenom trochu moc. Nikdy totiž neviděla tolik lidí pohromadě, protože zřídkakdy se dostala na taková místa . Příroda ji nikdy moc neříkala a neuměla si ji ani představit. Možná, že kvůli tomu byla tak překvapená, když vešla do té krásy hlavní bránou.

Pocit lásky u ní skončil, když jí umřeli matka s otcem. Jejich tragická nehoda na dálnici se neustále vracela, když usínala sama v pokoji. Nyní už z ničeho nemusí mít strach, neboť nemá ani ten pokoj, kde se dříve bála svých snů. Rok po nešťastné nehody zašla na hřbitov, kde jsou rodiče pochováni. Mockrát je nenavštívila, i když někde v podvědomí tušila, že by si oba přáli, aby se o jejich hrob někdo z rodiny staral. Zůstala sama. Jeji jediná sestra zemřela asi před čtrnácti dny na neznámou chorobu...

Dlouho v tom parku nevydržela, a tak se rozhodla vrátit zpět do bytu. Avšak přítele již nenašla. Nevěděla, čím to bylo, ale procházka ve slunečný den jí zásadně změnila náladu. Ta přešla z hněvu do klidu a úsměvu. Posléze otřela prach z rodinného alba, aby se do něj  mohla znova po letech podívat.  Nevydržela jej doprohlédnout bez slz, neboť si vzpomněla na ty krásné chvíle strávené v rodinném kruhu. Na chvíli se zahalila do smuteční nálady. Proto si musela vytáhnout kapesník.  Po uložení sbírky zpět pod postel jí bylo zas fajn.  Přešla z obývacího pokoje do kuchyně, aby si uvařila kafe. Ze snění se přesunula do reality. Vešla na balkon, kde si zapálila cigaretu. I přesto, že si dala předsevzetí, že přestane kouřit. Byl u toho i její bývalý.

 V momentě, kdy zaplál plamínek v zapalovači, viděla sebe jako rebelku. Zapomenout na jakoukoliv oddanost muži, být jedinečná, vytvářet si nové cíle a myšlenky. O takovýchto věcech a plánech začala přemýšlet a to jí bylo příjemné. V ruce držela hořící cigaretu,jejíž obal byl položen na stolku na balkoně s horkým čajem.

Zavřela na chvíli oči, aby si představila, co by následovalo, kdyby přišel na balkon a viděl jak si bere ona cigaretu.

Vydržela to jen pět minut. Pak je zase otevřela. Kdyby totiž měla zavřené oči delší dobu, začalo by se jí dělat špatně, protože by viděla, jak stojí na střeše svého panelového domu a dívá se směrem dolů do ulice. Za tento nepříjemný pocit mohla její nevydařená sebevražda. Pokusila se o ni, když ji nebyla uznána jedna zkouška u maturity i přesto, že měla podporu dvou z pěti profesorů. Po tomto okamžiku si připadala bezcenná. Nakonec si to však rozmyslela. Náhle ji zazvonil mobil. Volala ji kamarádka. Nebýt jí a telefonu, už by nežila. Paní veselá do ní potom vstoupila a pan smutek po svém dlouhém pobytu konečně vystoupil. Sestoupila proto po žebříku, který ji původně dovedl až na místo, odkud chtěla skočit.

Svoje depresivní černé šaty si ale nechala. Moc se jí líbily. Sedla si v bytě na postel se zapálenou cigaretou a hleděla z okna na zmatené holuby, kteří přelétali ze střechy na střechu a z drátu na drát.  I když jejím nejoblíbenějšími ptáky byly vrána a havran, dokázala se dívat takto do prázdna celé hodiny a přemýšlet nad sebou. 

Druhý den vešla do své třídy, aniž by pozdravila kamarádku v lavici. Položila si hlavu na mikinu a usnula. A to tak tvrdě, že ji uniklo, že se všichni spolužáci přesunuli do protější učebny na chemii. Náhle zůstala ve třídě sama.  Po probuzení se rozhlédla kolem ale nikoho nespatřila.Myslela, že se jí to jen zdá, ale opak byl pravdou. Nikdo si nevšiml, že někdo chybí.  A tak v klidu paní profesorka odešla se studenty do speciální laboratoře.

Když už se jí nechtělo spát, založila si ruce do klína. Po chvíli ji napadlo, že by se mohla podívat z okna. Zjistila, že neprší.Chtěla jít ven, ale nemohla. Zjistila totiž , že dveře třídy jsou zamčené.

A tak si sedla na katedru a začala potichu plakat. Minuty strávené o samotě jí utíkaly stále stejným tempem. Pouhý hlas by ji v tom okamžiku rozesmál i potěšil zároveň. Po chvíli ta chvíle přece jenom přišla. Školní zvonek oznámil konec hodiny. Když ho uslyšela, rozletěla se radostí po třídě.

„Jakto, že jsi tady ?“zeptal se jeden z chlapců, který vtrhl do třídy jako první.

„Ani nevím a upřímně řečeno je mi to jedno !“ odsekla jedovatě dívka.

„Tak promiň, že jsem se tě teda dotknul.“