"Ach, život je tak trapný, Bože, jak uprdnutí do soulože."

aneb Zápisky z cest lehce nemravných

   ( Idealizace je velice líbivá, škoda jen,  že z přirozenosti porozumíme nejlépe společensky nepřijatelné pravdě. )

První

               Šeptal mi do ucha cosi o kráse mých očí a jiný oblbováky. Všechno mě to vlastně oblbovalo. Jak se díval i jak voněl. Jasně, že to měl hezky připravený. A ne poprvé, ale to jsem tehdy nemohla vědět. Všechno se mi zdálo hezký, ale k čemu to vedlo bylo jasný jenom jemu. Od šeptání se přesunul na můj krk. Skvělý. Líbání na krku byl největší pocit slasti, kterej jsem kdy předtím zažila. On zjevně ale u krku nekončil. Tak jsem se nalívala laciným vínem. Nevím, kolik skleniček padlo. Po chvíli jsem hlavně padla já a moje odhodlané NE. Nebránila jsem se. Koordinace těla ustoupila do pozadí. Šaty zmizely, stud zmizel. Zmizely i všechny obavy a protesty.Skrz zamlžený myšlenky jsem cítila jen cosi podobnýho středověký tortuře. Nebyl jemnej, nestaral se. A já byla zticha. Co taky jinýho.

Potom jsem omdlela.

                 Bylo ticho a tma a v modřinách, co jsem měla po celým těle se schovával pocit zadostiučinění. Nic mi v hlavě nezůstalo, ani to, jak jsem se ocitla doma. Tatínek na mě schovívavě koukal a maminka mi vařila „teplý čajíček“. Nevím, kdo se jich o to prosil. Měla jsem svých starostí dost.

Druhý

               V záchodové kabince bylo málo místa. Vlezly jsme se tam tak tak. Nikdy předtím jsem to nedělala ani si to nepředstavovala. Proto jsem se nechala vést. Obě jsme byly ve výborný náladě. Smály jsme se a mnou proudilo možná i něco jako vzrušení. Dvě opilý holky na záchodcích diskotéky. Jestli já nehraju tak trochu podle americkejch filmů.

Ona byla zkušená. Asi jsem narazila na dobrou učitelku.

              Ani jsem se nestihla rozkoukat a už mi hrnula sukni nahoru. Jednu nohu mi zvedla  a opřela o záchodový prkýnko. Romantika jak blázen, ale šlo to rychle. Klekla si ke mně a mě snad poprvé  unikaly vzdechy z opravdový  rozkoše, pocity moci nad celým světem.Záchody byly pozvracený a špinavý, stěny počmáraný a za dveřma se bavili cizí lidi a já do té chvíle nezažila lepší pocit, nebyla jsem nikdy spokojenější, než s neznámou holkou v mých rozkroku a v zaplivaným doupěti, v decentním životním rozkladu.

Třetí

                       Na krku jsem cítila jeho rychlej dech, doprovázenej slabým stenem v pravidelným intervalu, kterej se mi rozlíhal v hlavě. Možná by někomu vadilo stereotypní oddechování, ale já jsem tomu nikdy nekladla odpor. Přece to všichni musíme prožívat. Dělal to každej. Pokud si vzpomínám ani jeden nemlčel, na drobnejch rozdílech nezáleží. Ať už byli rychlí nebo pomalí, tiší nebo hlasití, jemní nebo drsní, vždycky jsem cítila teplej výdech na kůži a slyšela projevy uspokojení. Nyní to bylo stejný. Ve svý podstatě na tom bylo nejzábavnější, kolik mu bylo. Kdo ví, možná mu zase tolik do zletilosti nezbývalo.

                   Zahlcenej vlastním vzrušením a blížícím se vrcholem ani nevnímal, jak reaguju. Nemusela jsem dělat nic než roztáhnout nohy a směšně pohybovat pánví. Soustředil veškeré své vědomí i energii na sebe a to mi přinášelo úlevu a klid. Moje mysl se mohla ubírat všema myšlenkama, který se zdaleka netýkaly mýho nahýho těla a fyzických potřeb. Kolikrát jsem se až musela zasmát nad absurditou celé situace. Když jsem pocítila, že se blíží vrchol (jeho dech se zrychlil a nehty se zaryly o něco hlouběji) myslela jsem zrovna na svýho prvního domácího mazlíčka. Byl to malej křeček a já se ze všech sil snažila rozvzpomenout, kde byl pohřbenej. Hlavou mi běhaly obrázky mrtvých hlodavců a jejich červy prolezlejch, tlejících těl, zatímco mezi mýma nohama dosahoval doposud živej tvor orgasmu... Roztomilej paradox.

Čtvrtý

                   Rozepnul mi kalhoty a mně se líbilo to mírný násilí, kterým se dobýval dál. Byl to zase on a já si nadávala, jak můžu být tak hloupá. Nestačilo mi to utrpení jednou. Nechala jsem se svalit do postele znovu, jen už bez vína a hloupejch lichotek. Nepotřebovala jsem, aby mě přesvědčoval o mé kráse a jak jsem skvělá. Věděli jsme oba, že to sem nepatří, zbytečnost a ztráta času. Mlátilo mě kladivo v hlavě a řvalo, ať toho hned nechám, že je to ten parchant. Bohužel jeho ruka v mých kalhotách byla účinnější. Netrvalo dlouho a byla jsem zase nahá a zase jsem cítila bolest. Kousání do krku, a ne žádný láskyplný ohryzávání, pořádný kousance podlitý krví.Takhle jich měl desítky. Hajzl.  Pevně mě držel a jako předtím nebral ohledy. A já byla ve vášnivý bitvě. Do ucha jsem mu syčela sprostý slova.

                 Domů jsem přišla znovu s modřinama a taky s tisícovkou v kapse. Šestset na takový ty „prášky proti dětem“ a zbytek prý ať si nechám. Neměl drobný. Hajzl...