Kapitola osmá: Zakopni se před cílovou páskou, jestli víš, co jsi zapomněl na začátku

Kdo by se obával, že tvůj štětec probodne nebesa?
Čínské přísloví

Bolí mě hlava jako střep. Zamumlal si prostor kolem mladíka, co byl nerozbitnou, však prázdnou nádobou s falešným dnem. Každou noc se snažil cítit pocit naplnění, pocit že někam patří, odněkud přišel a snad by mohl i někým být. Umí si to krásně malovat. Nakonec, není vyloučené, že by mohl opravdu cítit. Stín v okně zavrtěl hlavou. Sešívané opadavé končetiny se dokázaly obratně pohybovat a hlavně prostě jen – držely pohromadě. Dobrý chirurg musí být i skvělým psychiatrem. Občas to stačí. Muž seděl v okně a čekal, jestli se na něj také nevrhne prázdnota zpod bílých vlasů. Nic se nedělo. Nic s tichem tancovalo na pohřební hostině života, který nepochybně stál opodál.
Zamlaskání.
Prase!
Myšlenka.
Jasná záře nového dne vyplašila sešívaného muže. Citlivé oči se odvrátily ven z místnosti, jejíž podlaha, postel a snad i strop byly pokryté střepy. Svit tisíců sluncí propaloval nezvaného hosta. Kage se tenkrát musel hodně smát, když mu dali za úkol chránit nesmrtelného. Často vzpomínal, jak byl bláhový. Obzvlášť při takovýchto příležitostech. Kaze se přetočil ve svém malém království smrti a spokojeně zabodl polovinu okenní tabule ještě hlouběji do hrudníku jako malé dítě, co k sobě tiskne plyšového krokodýlka. Oba potřebovali ten pocit všeobjímající spřízněné duše. Sešívaný stín znovu zavrtěl hlavou nad krvavými úlomky těla a duše. Svit už se přece jenom nedal vydržet.
„Přesně tak, drahá, ty za to můžeš!“ Obořil se na ni.
„Jak to, že o mně víš?“ Tvářila se rádoby překvapeně.
„Nedělej se, to tvoje krákorání poznám přes tři nadupaný fotbalový hřiště a operní pěvkyni.“ Obořil se na ni.
„Dobře, já zapomněla, jakej si expert!“ Tvářila se uraženě.
„Jako tvůj výplod je to pro mě samozřejmost a sundej si tu kápi, bolí mě z tebe oči!“
„Stejně bys neměl bejt tak drzej…i když jsi tu kvůli mně.“ Zamumlala si spíš pro sebe, když jedním plynulým pohybem nechala spadnout kus příliš bílého a neposkvrněného pláště. Jas nacouval do pozadí před rozjíveně vlnitými vlasy, které byly upředeny z havraních per a jejího litování.
„No vida, tak tě mám rád.“ Ušklíbl se. Zabolelo ji, že všechno věděl.
Zatímco Kaze si tvrdě spí. Pořád.
„A co ten tvůj zamyšlenej kukuč prve, skoro jsi mě rozplakal.“ Impérium vrací úder.
Ušklíbl se, ale už neměl chuť být kousavý. Toho se také přece jen přejí.
„Nevím, jestli mi ho má být líto, nevím, jestli je výhoda necítit bolest. Jestli je výhoda mít hladkou kůží, co uvnitř řve a bolestí krvácí do strnulých žil. Na druhou stranu žije tisíckrát víc než já. Já jsem chodící šutr, mrtvola. Ale přál bych si to, co má on?“
Pokývala hlavou a nepřerušovala ho. Chtěl se usmířit a tak mluvil pravdu. Nikdy si nebyla jistá, jestli je to prototyp, nebo protiklad muže. Držela si ho u sebe, protože takový úkaz už jí příroda neuplácá.
„Jizvy mluví za mě a slunce všechno vyčte z mého pohledu. I můj stín je světlý a slabý. Uvnitř jsem však klidný a bezbolestný. On je jak vábnička na jeleny v říji. Zmatení přiběhnou a dostanou ránu mezi oči jen proto, aby sám sobě ještě víc ublížil. Nic není větší bolestí pro zrůdu s kouskem citu, než reflexe bolestí ostatních.“ Vzdech byl dlouhý a teskně protáhlý.
…Jsme zkrátka skvělá dvojka, on řve, já neslyším…
„Víš co, je to tvoje vina, už jsem ti to řek?“
Tvář se jí zkřivila překvapením. Hajzlík jeden!
„Aby ses nám nezamiloval!“
„Vždyť je to má druhá polovina, tak ať mě to k němu teda táhne ne, slečinko!“ Kdyby byl mladší, vyplázne na ní jazyk.
„Však se neboj, zanedlouho se v tobě zase probudí zabiják s geny strýčka skrblíka. Jen co se on probudí.“
Jen co se on probudí.
„Hele a co tu vlastně….“
Kaze si zavrněl. Otočil hlavu na druhou stranu, kde na něj čekal rafinovaný hřebík s dřevěného parapetu. Zásah.
„Héééj!“ Prudce se posadil a vytáhl předmět doličný z rohovky.
„Na takovýhle jednání teda nejsem zvyklej.“ Vytáhl střep, co si trčel z hrudi, protože mu bránil v pohybu. Pokoj byl dokonale prázdný. Zrnka prachu padala kolmo k zemi. A to už něco znamená.
„…děláš ty.“ Nevyřčená slova nevěděla, kam zalézt.
Chňapla po nich živoucím reflexem. Kdo by si toho nevšiml.
„Co jste zač?..dámo.“ Pečlivě rozvážil oslovení.
Nestačila si zpět nasadit kápi, aby mohla sehrát svoje divadýlko. To by se JEMU nestalo. Zaškaredila se pro sebe.
„Život.“ Pohodila hřívou vzpurného vraníka.
„A co mi lezete do snu?“
Ne, že by to čekala.
„No..přišla jsem ti pomoct.“
„Opravdu?“
„Vážně!“
„Takže je to vaše vina!“
„Hej!“ Co s tím všichni sakra mají?
„A jak to víš? “ Copak to všechno prohlédl? Nemožné…
„Nevim o co jde, ale proč byste jinak pomáhala.“
„Protože jsem dobrá bytost?“
„Proto mě přepadáte ve spaní?“
Obrátila list.
„Takže…ty…si nic nepamatuješ?“ Pomalu ukapávalo z úst, když se k němu nenápadně přibližovala, až dosedla na postel.
„Nikdy, jsem vás neviděl, nebo se pletu?“
„Jistě, že pleteš, kotě.“ Její výraz se změnil. Černé nehty mu zatemnily mysl, stačil si všimnout jen záře bílých malíčků, než ho cvrnkla do čela s laškovným úsměvem.
Zařval jako čerstvě narozené dítě. Na plicích vodu a na duši stud. Jen, kdyby věděl, kde je…
„Jen jsem si myslela, že bych se ti připomněla.“ Pokrčila rozdováděně rameny.
„Přece jen už si mrtvej dost dlouho a kdo ví, co ti ten starej Kakabus navykládal.“
„Jakej ka…kdo? Co? JÁ? Ne..střep a pak..zima..kdo..to bolí, k***aa!“ Ohradil se rozbitý člověk.
Po ránu jsme každý chvíli mimo sebe, než si naše mysl sežene dohromady všechny naše částečky jako ovce na pastvině. Aspoň se nám nemůže stát, že bychom hledali hlavu pod postelí.
Kaze měl opravdu těžká rána. Sic ho bolelo celé tělo, byl neschopný si uvědomit, co mu tím chce říct. A ze zoufalých myšlenek zoufalé činy. Každé raněné zvíře utíká domů… Nalepil se na jednu vzpomínku a prudce se vrhl k oknu, ze kterého úhledným skokem odstartoval své hledání.
Život, co nás rozděluje, smrt, co vše spojí…
Šel po jeho pachu a Život jak lovecká fena za ním. Už jí neviděl. Stala se opět normální součástí dne, stále byl slepý k jejímu zpěvu. Hřejivý nával smutku se linul zpod rozložitého dubu. Tady jsi… Z dálky již mohl rozeznat kontury pláště. Černý hábit jej chránil lépe, než igelitový pytel na mrtvoly. Ale z jeho poraženeckého sebevědomí šlo vyčíst, že mohl mít klidně stejný smysl, jako ten rubáš. Totiž chránit svět před ním. Před tou nezbytnou smrtelnou chamtivostí. Vsadil by se, že viděl smutek zračící se z od slunce zčervenalých očí, však z dálky semknutá ústa počala si na menší vzdálenosti pokoutně mrmlat. Pak ukápl smích. Nejdřív po lžičkách. A víc snad víc ještě víc jistě víc dop***le VÍC! A VÍC!!!

189 bolavých rán bez soucitu.

„Dostanu se, dostanu tě,
mezi zuby, rýhu ve rtu vyplním.
Z kapek vody piješ slzy rtutě
Když v očích zalesknou se mé touhy,
Nezbavíš se mě, co je rok dlouhý.
Trpká chuť na špičce rozechvělého jazyka
pověz mu, ať řve, či snad nic neříká.
Nenechám tě odejít!

Chci se tebou nasytit,
Chci s tebou spát.
zmodralý od žil napnutých,
budeš si ochmatanou kůži rvát
slyšíš můj dravý smích,
bratře! Ten můj dravý smích.

Padají těla co tvé zábrany,
stojíš tu nevhodně,
proti posměchu není obrany.
Mrtvý, co chce odškodné.

Jsi loutka, co dostála trestní odpovědnosti.“

„…A to tím, že jsi za mnou přišel. Ach, děkuji ti blažená závislosti!“
Shinigami div netancoval kolem ohně s ježíšem na kříži pod rukou v domnění, že je to super totem.
„Zabíjení je bašta, co?“
„Každej by si to měl zkusit!“

Kaze jej nepoznával a měl dojem, že je to vzájemné. Couvl před tím přízrakem za bílého dne, až narazil na cosi chvějivého a měkkého. Život se chechtala až se válela po zemi.
„Chrrr, co mi to děláš, Hinato!“ Obořil se na ní uslintaně, ale v jeho očích se zračilo cosi potlačovaného. Celý se klepal, až se kápě vesele třásla. Pokud existují účinné reklamy, které lidi prosí, aby nebrali drogy, tak tohle by byl výborný skeč před večerními zprávami upozorňující diváky, aby se nezabíjeli, protože je to smrtelně nebezpečné. Ostatně, podívejte se na toho strašidelného pána. Jak trpí. A to je to…pomyslel si Kaze. Jak to, že trpí? Co se stalo? Můj vrah a můj Stockholmský syndrom.
Otočil se na uchechtanou ženu. Cos mu provedla? Měl strašnou chuť se ptát, ale od té doby, co se Kazových bílých vlasů dotkl sluneční paprsek, mysl dostala také legrační nádech. Měl chuť vraždit a skotačit s Ježíšem. Jen moc jejího smíchu ho dokázala přivařit k zemi poutem strnulosti. Zanevřel na řeč a podíval se jí zprudka do očí. –
…

Pergamen končil celý ohořelý.
Odložil jsem ho rozjímaje, co se mnou bude. Cítil jsem se jako prázdná existence v novém světě, ke kterému se ovšem slovo nový vůbec nehodí. Byl jsem v bezvědomí. Vše kolem bylo tak nehybné, jako když padáte do propasti rychlostí slunečních paprsků. Kéž bych se umět taky tak odrazit od země, jako ony. Prosím…
Hrubě do mě strčil. Můj stín. Slunce již postoupilo tak vysoko, že se všechna temnota stáhla zpět do stínu. Usmál jsem se na něj.
„Vítej zpět,má ctěná polovino.“
„Vítej zpět, můj živote.“ Pozdravil mne.
„Děkuji, že jsi mne vytáhl z temnot.“
„Děkuji, že jsi mne vytáhl z temnot.“
Přesto všechno je tu příliš málo odpovědí. Nevěděl jsem, kam se mám ubírat dál. Uličky se kroutily k mé nelibosti stále dokola a já tušil, že má úloha je se dolopotit do středu klubka informací a navrhnout plány pro nové náměstí. Jasnou hvězdu, kde se ulice střetávají. Kaze si musí totiž co nejdříve ujasnit, na jakou stranu se dá.

Vše začíná myšlenkou a v tomhle jsem, myslím, dobrej.
„No, bohové nám pomáhej.“ Uchechtl jsem se. Sám.
Buďte rádi, že nevíte, jaký je to pocit, když se smějete bez stínu. Tak zoufalý táhlý tón, co nahrazuje unisono celku. V hlavě vám totiž ten zmetek může odmítnout poslušnost, to je ta vaše slavná demokracie, pane! Vláda lůzy, což bych si neměl myslet nahlas…

Stín přelezl odpor slunce a přesunul se na chrámovou zeď. Myslí to vážně a výhružně klepe podpatkem. Tak jsem jej následoval.
Kroky se podivně rozléhaly a já se bál, co uvnitř najdu. Chladný vzduch mne doprovázel, když jsem kráčel po šachovnicově dlážděné podlaze. Ty dvě barvy řádily jako tajfun ve vášnivém tanci, který nedovolí splynutí těl ani na vteřinu. V souboji mocných sil rozdělených na dvě rasy. Jako věcné protiklady, jako černé na bílém. Krev stékala ze všudypřítomných soch s němými ústy. Přesto se podlaha lekla čistotou. Tou vzácnou tekutinou se zde podivným způsobem neplýtvalo. Obětní oltář se skvěl z poloviny pod září tisíců očí Apollona proudících sen okny, která na mě zírala svých hmyzím pohledem, z poloviny pohroužena do snové tmy. Jediné, co naplňovalo myšlenkou toto místo z alabastru, byly svitky. V náručích kamenných strážců s vypoulenýma očima v klidu odpočívaly a na oltáři spočinuly, u stropu zavěšeny co ptáci byly. Písmo, paměti, slzy, co tečou do zatracení v řece Styx. Byli psané krví nepřátel, protože je to praktické a ergonomické, navíc šetrné k životnímu prostředí. Dobře, prostě jen chci, abyste k tomu hajzlíkovi cítili nějaké sympatie. Když jsem o nich začal přemýšlet a tím uznal jejich přítomnost, zaslechl jsem důvěrně známé skelné zacinkání zkumavek ze sbírky.
„Kaze-sama, tak už pojď!“ Dolehlo z dáli.
Byl jsem sám. Chtěl jsem dojít do středu místnosti, abych si ten pocit vychutnal, ale nešlo to. Mohl jsem jen natáhnout ruku a čekat ve spolupráci. Jen stát na příkré hranici světla a stínu. Okamžitě, po příchodu se ode mne můj stín odpojil a zaplul do temné části stavby s příliš vysokým stropem. Toto místo mělo být ke všem spravedlivé. Určovalo rovnováhu, se kterou se člověk rodí. Nejniternější střed, kam se sbíhají prameny duše o radu. Tohle místo je dar a ten nelže.
Vše tu dostává svou prapůvodní podstatu. A občas to není hezký pohled. Proto si může bůh dovolit být milostivý, proto vesmír odpouští. Odpouští nám naše hříchy výměnnou za navrácení původní rovnováhy v novém světě. Osud, co vymahačův pes hlídá hranice světla a stínu. Osud ve službách boha, kterého jsme si stvořili. Nikdy jsem jako rozum nechápal, které vášně ženou člověka do náboženských válek. Copak je to normální? Každý jsme si vybrali svého boha, a protože jsme skupinový druh, často z pocitu osamění sdílíme stejnou představu. Ale proč jen válkou zkoušet jeho trpělivost. Je to přece jen věc vkusu, ne? Tohle město, co mají lidé v sobě je prostě svým poselstvím příliš složité. Proto potřebují boha, aby jim vedl účty. Najímáme si účetního, který spravuje naše vzpomínkové svitky.
Pousmál jsem se nad představou, jak by člověk reagoval na situaci, že existuje jen jediný bůh s obrovskou šatnou různých kostýmů. Nebo malý ochotnický soubor.
„Cože? Teď mám jít za Boha zlodějů kancelářských sponek? Vydržte, nejsem oblečen!“

Na oltáři hladkém jako mapa světa balancovala koule osudu s obráceným magnetismem.
Poklekl jsem před ní. On taky. Cítil jsem jeho chlad, on mé teplo.
„Pomoz mi…“ Unisono bylo dokonalé. Představil jsem si Mojžíše, jak klečí na těch samých kolenou. Sám před sebou. V miniaturní mapě vesmíru právě jsme dosáhli středu.
Zaslechl jsem melodii, s níž se rozštěpil svět. Poprvé a přece neznám jinou víc. Stín se rozplynul v temnotě.

„Potápím se do iluze hledat květinu.

Voda v očích tlačí, snad ji neminu.

Vím, o nebezpečí, přesto hltavě polykám -

Vzlykám.

"Proč to tak není?"

Hinata zpívala tesknou árii a k mému překvapení, já s ní. Hvězda mne oslepila.
„Co tu sakra děláš!“
„Jdu se ti omluvit, minule to ode mne nebylo fér.“
„Hm.“
„Kladla jsem ti nástrahy a ty ses do nich chytal, jako hladová moucha na čerstvý ho…ach jo, fakt bych s tím slovníkem něco dělat.“
„Hm.“
„Ovšem teď jsi uslyšel mou pravou píseň, pocítil píseň života, kterou všechno zpívá. Naivní a roztržitou, zlomocnou a zhoubnou … zkouškou pro každého z nás.“
Na slově „každý“ si nechala záležet.
„Hm.“ Podléhal jí i po tom všem. I po tom všem jsem zpíval, jak si píská. Po té vší nesmrtelnosti. Snad právě proto. Byl jsem jen pěšák
„Už znáš můj příběh, vím, že ti ho Tayó vyprávěl. Byla jsem nerozvážná, a proto mám vlasy barvy viny. Zatímco on…“ Vzpomněl jsem si na sníh.
„Co to ksakru na mě hrajete?“
„Kaze, uvědom si, že celý vesmír se pohybuje v kruhu. I my se musíme stále rodit a umírat. A přesto pokud se podíváš na tuto místnost plnou svitků, musíš chápat, že je v tom něco víc, než zákon zachování hmoty a energie. “ Pohlédla na mě do trapného ticha.
„Poslechni, bez tohodle pláště by nikdo nechtěl bojovat. Jako jsem nechtěla já. Proto o tom vím nejvíc. Lidé by utíkali ze světa plného pastí a utrpení, nemyslíš?“
„Pořád nechápu.“ Jsem to ale roztomilý paličák.
„Ach jo…taky jsem asi ještě neskončila, ne?“
Kecla zadkem na první schod od oltáře a počala vytvářet prstem dokonalé kruhy.
„Není to na zblbnutí?“ Kroužící prst si přiblížila ke spánku, čímž vytvořila známé gesto.
Pic!

„Co si myslíš, kdyby lidi všechno věděli hm?“ Pozvedla okázale obočí.
„Tak heleďte se, pánové a dámy, tohle je vaše další stanoviště, hmotná země, hustý co? Tak a tady vás budem testovat jak pokusný morčata, dokud nepostoupíte na vyšší level, aby se vesmír pro vás točil jinak. Jó až nastane váš čas, vrátíte se sem, do nebe, ráje, vesmírnýho McDonaldu, říkejte si tomu, jak chcete, kde si dáte šlofíka, tak.“ Napodobila pompézního řečníka s vavřínovým věncem.
„No? Copak bychom, vychcánkové, asi tak udělali, nooo?“
„Vzali to zkratkou?“
„Začíná ti zapalovat, kamaráde.“
„Hm.“
„A proto jsem tady já, skvostné lízátko ve zlatém obalu. Kdo by ode mne odcházel? Myslí si, že nic lepšího nebude. Živote, sladký živote! Smilstvo, ženy, víno, zpěv! A ostrov Lesbos, který neznámo proč zplodil spoustu výjimečných básníků a filosofů, kteří se zmiňují o nudě…

Zatímco můj miláček smrťáček vypadá jako příšera v tom černém kusu hadru. A takhle je donutím pracovat. A věci se dají do pohybu. A vesmír se vymaní z věčných kruhů. A možná, že jednou pro nás zase bude existovat střed.“
Chápavě jsem pohlédl na hranici, za kterou zmizel můj stín. Být jedním, být svůj…
„A ty jsi prošel tou zkouškou, tou clonou přes oči, můj milý zlatý boubelatý. A já ti pěkně gratuluju. Tak je to!“
„Ach tak.“
„Víš, každý, kdo je schopný projít už má dost vědomostí na to, aby pochopil, že zbabělé zdrhání není k ničemu a no chápeš…. Neutíká do náruče smrti. Má dost rozumu si přijít pro radu. Oprostit se od závislosti, hledat své kořeny.“
„To je asi správný.“ Zauvažoval jsem.
„Hodnej.“ Usmála se.
„Pravda je ale taková, že my potřebujeme pomoc od tebe, od takových, co slyší.“
„A co to teda mělo přesně minule znamenat?“ Navrhl jsem si použít tvrďácký výraz.
„Tenkrát jsem se ti přišla zalíbit, jsem Život, snad jsi nečekal něco jiného.“
„Teď už bych nečekal.“
„Ale vysvětli mi jednu věc…“ oznámil jsem jí.
„Co jsi MU provedla?“
„To byla zase jen ta kápě.“ Přejela si rukou před obličejem, jako by ho v ní chtěla skrýt.
„Navíc, no… snad není toho moc najednou, ale..on tak vypadá vždycky, když jsem přítomná. Byť jen jako slunce, co květinou dává ti dech.“ Chvíli rozmýšlela slova.
„Je to taková pojistka, víš? A navíc, jsme si jako jing a jang. V každém z nás se skrývá kus toho druhého, utajená podstata. A pokud se ten druhý přiblíží s převahou, volá ten kousíček po pozornosti, což dohání nás k šílenství.“ Pokývala hlavou.
„Měl bys mě vidět, jak vyvádím v nočních mrazech.“ Uchechtla se a já k ní získal sympatie.
Takže já a Kaze,… to jste udělali schválně, copak jsme vaše sekretářky?“ Sympatie zmizela ve tmě.
„Ach bohové, co tě nemá! Hele…“
Natáhla svou nadanou ručku a laškovně ji strčila ke kouli na oltáři. Ta se poslušně pohnula. Vyděsil jsem se. To přece… Na tváři jí skotačil úsměv a koule tancovala, jak si pískla.
„Nechápeš?“
„Ne.“
„Prostě je to náhoda.“
„Cože?“
Pokrčila rameny.
„Někdo tomu říká osud… Já nejsem tak na vážno stavěná.“
„Aneb, co nechcete od života…“ Sarkasmus se jí očividně líbil, protože mi věnovala další roztomilý úsměv.
„Aby vše bylo v dokonalé rovnováze, o to se starají v podstatě fyzikální síly, ne? Když život – tak smrt, když ty – tak proč ne on? Jinak, tak musí být on. Začínáte střídavě šílet, když vidíte jeden druhého. Někdo tomu říká láska na první pohled…a vlastně i na ty všechny ostatní. Cheche.“ Ve dne on a v noci ty. Jste jako Dorian Gray a jeho obraz.
Rozhodl jsem se ten úsměšek přejít.
„A ty Taya miluješ?“
„To už není důležité.“
„Proč?“
„Už nemůžu.“
„Jakto?“
„Prostě mám svou roli. Byť jsme pevně semknuti, našemu objetí brání všechny rozpolcené živé duše. Moc si přeju, aby už nastal ten den, kdy ho budu moci obejmout a také splyneme v jedno. Dostat tak druhou šanci za své provinění…“ Zasnila se, až jsem jí nepoznával.
„A teď už běž!“
Vyhnala mě, nebo utekla? Myšlenka mě vyprovázela z chrámu ven, kde se mi k nohám připojil můj stínový přítel se svitkem pod paží. Všiml jsem si, že si také jeden nesu. Není nutné ho studovat. Byl nepopsaný.
Byl čas pro nový počátek.

Procházel jsem se naleštěnými a přece tak prašnými uličkami s vírou, že do setmění najdu to zatracené náměstí svého lidnatého hlučného, barevného…ale podivně hlubokého města. Svraštil jsem obočí.
Zašedlá budova stála nepochybně blízko mému cíli, jak už tyto budovy stávají. Zničený věkem nápis visel na posledním hřebíku. Škola. Poděšeně jsem se rozhlédl po starém městě v novém hávu. Běhal uličkami do ztracena, ale šedá mě pronásledovala všude. Zastavil jsem se konečně se stínem v patách, abych vykašlal protivný starý prach z utrápených plic. Nechápal jsem, vždyť to nebylo možné, podepsal s NÍM snad smlouvu, takové věci se neztrácí!
Tohle místo přesto úplně postrádalo děti. Nutí mě to konstatovat:
„Kazeova mysl umírá.“

A já si myslel, že mám celou věčnost.
Ústa již téměř zaceleného těla pod metry depresivní hlíny se najednou rozkašlala. Muži tekly slzy, jak lapal po dechu, zatímco znamení na přívěsku jej pálilo na hrudi.
Můj jediný přítel si povzdychl.

C’est la Mort.