O VÍŘE A AUTECH

       Čím rozlehlejší je americký stát, tím větší roli v životě jeho obyvatel hraje auto. Tahle prostá formule určitě platí pro Texas. Mimo čtyři rozlehlá texaská města je to tady všude daleko. Automobil je pro průměrného Texasana nejen dopravním prostředkem, ale i sociálním signálem určujícím bohatství svého majitele a ekvivalentním členem průměrné rodiny. Auto neslouží jenom k přibližování, ale je místem početí velké části Texasanů. Auto je jídelnou, ložnicí, pracovnou, místem odpočinku, ale dokonce i hrdinou filmů pro děti. Auto se stává naprosto neoddělitelnou součástí života lidí. Jakkoliv si ovšem zvyknete na tuhle totální závislost na vozidle, přesto vás občas zaskočí do jakých extrémů se může vyvinout. Jedním z pro našince zprvu bizardních příkladů závislosti na autě je spojení dvou zdánlivě neslučitelných témat – auta a víry v Boha.

Divíte se nad podivným spojením? Poprvé mě napadlo při projíždění malinkým okresním městečkem Hondo. Městečko proslavené stejnojmenným hrdinou raného Westernu Johna Wayneho, je nechvalnou ukázkou tak zvaného texaského zapadákova. Na východ od San Antonio, v ploché agrární krajině nekonečných kukuřičných a bavlníkových polí za městem Uvalde narazím na Hondo. Fastfoody, benzínky a kostel. A před ním obrovská cedule s nápisem: „It’s a God’s country – so don’t drive through it like a Hell“ (Tohle je Boží zem, tak jí neprojíždějte jako samo peklo). Cedule shrnuje veškeré negativní předsudky o Texasu – provincionalismus, texaský nacionalismus a náboženské zélotství tak zvaného „Bible Belt“. Cedule také odkazuje na auto ve spojení s vírou a náboženstvím.

Další známky tohoto spojení se ukáží v dopravní zácpě. Pomaličku popojíždíte po šestiproudých texaských dálnicích a výhled do všech směrů vám blokují auta. Na dobré polovině z nich najdete nálepky s náboženskými odkazy. Nad a okolo brzdových světel mají auta nalepeny samolepky s hesly jako „ My boss is a Jewish carpenter“ (Můj šéf je židovský tesař), „Pray hard, life is short“ (Modlete se tvrdě, život je krátký) anebo „He was crucified even for you“ (Byl ukřižován i kvůli tobě). Někteří Texasané jdou ale ještě dále a nechávají si na zadek svých vozů připevnit plastický obrys zidealizované ryby. Odkazují tím nejspíše na historickou šifru prvních křesťanů, kteří – perzekuováni pro svou víru Římem – kódovali svojí náboženskou afiliaci právě obrysem ryby, řecky ICHTHYS což byl akronzm pro „Iésus Christos Théu Hyios Sótér“ (Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel). Vrcholem těchto automobilových odkazů je však pro mě jedna modifikace předchozího. Větší ryba s nápisem na boku „TRUTH“ (PRAVDA) požírá menší rybu s nápisem „DARWIN“...

Jak rozumět téhle formě proklamací světonázoru? Inu, zatímco ve většině zemí Evropy lidé po městech chodí a jezdí společně v hromadných dopravních prostředcích, setkávají se v hospodách a kavárnách a chovají se vůbec více společensky, v Texasu lidé žijí mnohem izolovaněji. Auta je povětšinu času oddělují od zbytku člověčenstva. A protože je Texas nesekularizovaný stát s silnou náboženskou tradicí, nezbývá Texasanům než vykřičet svou víru do světa pomocí nálepek na svých vozech. Tyhle nálepky a odkazy jsou pro mě důkazem smutné deformace společnosti automobilem. Vždyť průměrný Texasan hravě v autě prožije hodinu až hodinu a půl denně. Izolován od ostatních, sám. Jak jinak má ostatním sdělit svoje náboženské zapálení, než vylepováním hesel na své auto?

Těsná provázanost náboženství s autem se ale samozřejmě ani zdaleka neomezuje jen na samolepky. Ovlivňuje i marketing místních církví. Ano, marketing. Na rozdíl od Evropy, kde je situace na trhu s vírou už víceméně stabilní od dob Reformace, americké církve musí o své ovečky bojovat každodenně. Nechci znít cynicky a věřte, že ctím a respektuji srdci pravdivou víru v cokoliv transcendentálního. Věřte ale, že spojení nadpozenského (víry) s tolik světským (reklama) je mi také intuitivně cizí. Ale tak už to prostě v Texasu chodí. Jedete kolem dálnice a mimo reklam na rychlá občerstvení, módu a nejnovější auta se tu a tam mihne i bilboard s reklamou na nový anebo už zaběhnutý kostel. 

Reklama hlásá něco v tomhle smyslu: „Přijďte s námi zažít spojení s Nejvyšším. Nechte Ducha Svatého sestoupit i na sebe. Náš nový kostel bude vaší výhrou. Máme báječnou klimatizaci.“ Nedávno u dálnice I-35 ze San Antonio do Austinu během půl roku postavili obrovský trojvěžatý kostel. Ještě než začali se základy, dálnice a okolní silnice už byly osázeny reklamami na ještě neexistující kostel. A nejinak při projíždění západních předměstí Houstonu – tady láká jeden dle mého vkusu opravdu slizký, mladý pastor projíždějící do svého svatostánku zvícího fotbalového stadionu. Pastor má i vlastní televizní pořad na lokální kabelové televizi a aby svůj nedělní megaprojekt pro dvacet tisíc lidí utáhl, musí setsakramentsky investovat do marketinku – to se rozumí. Auta určují, jak kněží lákají své věřící. Auta určují i podobu kostelů.

    Zatímco české a moravské kostely organicky vyrůstaly s obcemi a městy, stávaly se nedílnou součástí jejich infrastruktury a logickým centrem jejich duchovního a společenského života, kostely v Texasu jsou uvězněné v sevření často obrovských a neosobních parkovišť. Do kostela se nechodí, do kostela se jezdí. Český vesnický kostel je typicky barokní, někde u návsi, rybníka či na konci aleje. Texaský kostel je stroze funkční budova často podobná skladu či stodole, která stojí u nějaké silnice a uprostřed v létě se žárem tetelící betonové plochy pro stovky zaparkovaných aut. Každou neděli před polednem a někdy i přes víkend navečer tato parkoviště praskají ve švech. Pro cestovatele je pak nezbytností přizpůsobit trasu svojí cesty tak, aby se vyhla těmto exponovaným místům. Pokud můžete, nevyjíždějte kolem nedělního poledne vůbec a pokud musíte, zjistěte si, kde je na vaší trase nějaký větší kostel. Před a po mši se totiž vjezd na kostelní parkoviště může stát očistcem. Dva či více místních šerifů totiž vytvoří před vjezdem novou a dočasnou křižovatku a v nepravidelných, zato velmi dlouhých inetrvalech budou vpouštět nebo vypouštět věřící z kostelního parkoviště. Stejně tak si dávejte pozor na nedělní poledne v rurálních oblastech Texasu. Může se vám totiž stát, že se na nějaké okresní serpentýnce dostanete za třicet let starý Buick anebo Cadilack, v němž si to manželský pár texaský seniorů vypaluje třicítkou do nejbližšího kostela. I když se pak snažíte vžít do nešťastné situace vetchých a krátkozrakých osmdesátníků, kterým nezbývá než se na mši dopravit po vlastní ose, těch patnáct dvacet mil bez jediné přerušované dělící čáry se pak promění v peklo na zemi.

     S tématem aut a víry souvisí ještě jedna úvaha. V Americe, Texas nevyjímaje, jsou velice populární tak zvané drive-in služby. Jedná se o služby, při nichž nemusíte opustit pohodlí svého vozu. Přijedete a jste obslouženi u okýnka svého auta. Existují tady drive-in restaurace anebo drive-in banky. U prvního přijede servírka na kolečkových bruslích k vašemu autu s objednaným jídlem a vy si ho i v autě sníte. V druhém případě můžete provést téměř jakoukoliv bankovní operaci ze svého auta pomocí potrubní pošty. A tam mě napadá, co takhle zkusit drive-in kostely? Řeknete si, že je to nesmysl. Na mši lidé přeci jezdí prožít napozemskou zkušenost v náruči svých blízkých. To je koneckonců sociologické jádro všech církví. Po druhé světové válce se ale lidé také posmívali nápadu drive-in kin. A přece se kina-parkoviště v Americe uchytila a jsou v provozu i nadále. Ano, souhlasím, že trasncendentální zážitek ze mše je velice vzdálený povrchní popkulturní zkušenosti z kina. Když si ale uvědomíte, kolik času strávíte přechodem přes stovky metrů dlouhá parkoviště, když si uvědomíte, jak nepříjemné, ba životu nebezpečné to může být v horkém texaském létě, možná že nápad drive-in kostelů není úplně k zahození. Zaparkujete před oltářem, naladíte si radio na lokální frekvenci před vámi řečnícího pastora a v pohodlí svého obřího SUV máte mši vpodstatě z první ruky. Netvrdím, že drive-in kostely zcela nahradí ty původní. Spíše nabídnou alternativu. A tak si říkám, zda bych si neměl ten nápad nechat patentovat. Protože jinak bych podobně jako Arthur C. Clark v případě jeho nepatentovaného nápadu na geostacionární družice mohl přijít o pořádný balík z konceptu drive-in kostelů. Vždyť moje drive-in kostely by harmonicky spojily dvě texaské vášně – auta a víru. A o to přeci jde.