Egypt místo, kde létající koberce a kouzelné lampy nejsou jen pověrou

 

1.

„Tak co? “ ptám se Angie.

„Skvělý.“ odpovídá ona pousmívajíc se.

„Skvělý, jakože si konečně zmoudřela a pochopila, že je to celý podvod?“ dobírám si ji a vytahuji si z krabičky další cigaretu.

„Skvělý, jakože prožívám výborné období ve svém osobním i profesionálním životě.“ vysvětluje mi Angie tváříc se lehce ublíženě.

To jsem ti mohla říct sama, kvůli tomu jsi nemusela chodit ke kartářce, pomyslím si. Nicméně nahlas to neřeknu. Vím, že to nemá smysl. Jakmile se Angie pro něco nadchne, je téměř nemožné rozmluvit jí to. Jako tehdy, když se rozhodla držet tu smešnou dietu, podle které směla sníst jen hrstku rýže denně a nic víc. Trvalo mi dny ji přesvědčit, že tohle není správná cesta, jak shodit přebytečná kila. Jistě, hubla, ale za jakou cenu? Nebo zhruba před rokem, když nosila jen bílé oblečení, jelikož byla přesvědčena, že jen bílá barva dává vyniknout kráse její pleti.

Kromě občasných sporů máme s Angie ovšem skvělý vztah. Rozhodně lepší, než jsme měly jako děti, kdy jsme se neustále hádaly, ale to asi jako všichni sourozenci. Myslím, že čím jsme starší, tím lepší spolu máme vztah. Jistě, poštuchujeme se, děláme si ze sebe srandu, ale nehádáme se. Ne vážně, ne doopravdy. Tedy pokud nepříjde na Angiinu nově objevenou vášen pro výklad z karet.

Je tomu zhruba rok, co Angie přišla s tím, že bychom si měly zajít ke kartářce. V nějakém časopisu totiž vyčetla, že to je to dobré pro posílení kamarádství mezi sourozenci. Proč ne, řekla jsem si netušíc, jak moc toho budu později litovat.

Návštěva u kartářky, jež se nám představila jako Roxie, madam z černohor, proběhla přesně tak, jak jsem očekávala. Seděly jsme v tmavé, malé místnosti naproti ženě omotané spoustou šátků, která nám po chvíli strávené nad kartami sdělila jakousi neurčitou, přesto v celku přiznivě působící přepověd týkající se naší budoucnosti. Za tuto veštbu jsem samozřejmě zaplatily nemalou sumu, a poté jsme s přáním brzkého shledání odešly.

Po skončení naší návštěvy u kartářky mě místo pocitu zklamání, který musel zákonitě dostihnout všechny ty, které od schůzky s kartářkou očekávali něco víc, než jen nejasné, nic neříkající předpovědy, naplnil pocit uspokojení. Uspokojení z toho, že jsem měla pravdu a celá akce s katářkou byla přesně tak nic nepřinášející jak jsem čekala a z toho, že já sama si na živobytí nemusím vydělávat tímto způsobem. A nejsem tedy kromě lhaní lidem navíc nucena nosit to směšné oblečení - všechny ty šátky a náramky mající za úkol evokovat tajemno.

Z dalšího rozjímaní nad právě proěhlou návštěvou mě vyrušila Angie.

„To bylo úžasný, nemyslíš?“ zeptala se mě.

„Jasně,“ odpovídám co nejfalešnějším tónem.

„Viď, takže půjdeme znovu?“ ujištuje se Angie naprosto přehlížejíc ten falešný ton, kterým jsem jí já odpověděla.

Chvíli uvažuji, jestli si mě jen dobírá nebo to myslí vážně. Ale kdyby si mě jen dobírala, proč by se neusmívala? Nejspíš tedy nežertuje. „Počkej, ty to myslíš vážne?“ ujištuji se.

Angie nejprve neodpovídá, jen nechápavě zvedá obočí zjevně netušíc, na co vlastně se jí ptám. Nakonec jí to však dochází a k mé hrůze odpovídá, že ano, naprosto vážně.

Od té doby se pro Angie každotýdenní náštěvy u kartářky staly nedílnou součástí života. Každé úterý přesně v jednu odchází diskutovat o „směru jejího života.“. Nejprve jsem se jí to snažila rozmluvit, vysvělit jí, že výklad karet a podobné věci nemůže brát vážne, neboť všechny jsou jen podvod, sloužící k tomu, aby šarlátani vytáhli z obyčejných lidí peníze. Ale i přes všechnu mou snahu si Angie stále trvala na svém, a tak jsem to pár hádkách vzdala. Máme tedy s Angie nepsanou dohodu. Ona chodí nadále ke kartářce a já si ji za to nadále dobírám. Ale jen trochu, dost na to, abych jí dala najevo, že to stále považuji za nesmysl, ale ne tak moc, abychom se kvůli tomu pohádaly.

„To, že jsi spokojená, vidí každý, kdo se na tebe podívá, na to není potřeba žádný zvláštní dar.“ Nakonec se neudržím a odporuji Angie.

„To, ale nebylo jediné co mi řekla.“ hájí kartářku Angie.

„Ne? “ naoko se divím. „Ona ti za hodinu stihla říct, něco víc než že jsi a budeš spokojená? Páni, možná jí vážně podcenuji, a není to jen obyčejná šarlatánka, ale skutečná vědma. “ nepřestávám Angie popichovat.

Normálně by Angie už dávno nasadila ten svůj výraz, vyjadřujíc mám toho dost, ještě slovo a vybuchnu, ale dnes ne, dnes zůstává klidná, usmívá se a pokračuje jako bych nic neřekla.

„Taky mi poradila, abych konečně přestala věci jen okládat, ale začla je pro změnu taky i realizovat.“

„Jako které věci například?“ ptám se podezřívavě.

„Nevím, cokoliv. Vždycky jsem se například chtěla začít učit japonsky, ale nikdy jsem to neudělala. Nebo jsem se chtěla stát baletkou, anebo cestovat....“ vyjmenovává Angie se zvláštním leskem v očích. A než stačím něco řict, pokračuje. „Takže, jsem se jí rozhodla poslechnout a ...“

„Snad né stát se baletkou?“ skáču Angie do řeči. I když musím přiznat, že mě ta představa upřímně pobavila. Angie, která je naprosto pohybově nenadaná, baletkou. Definitivně směšná představa.

„Začít konečně cestovat.“ dokončuje Angie.

„To jsem, si oddechla.“ škádlím ji. „A kampak to bude?“ ptám se jí a přemýšlím nad takovými místa jako Šumava, Úodkrkonošší, možná dokonce něco kousek za hranicemi.

„Do Egypta“ odpovídá a naprosto mi tím vyráží dech.

„Egypta? “opakuji po ní poněkud vyděšeně, jelikož nic, co mám spojené z Egyptem, není zrovna příjemné. Písek, vedro, hmyz...

„Egypta“ zopakuje do třetice všeho dobrého Angie.

„Tak se tam měj krásně a nezapomeň mi odtamtud poslat pohled.“ odpovídám, i když moc dobře vím, že tak lehce z toho nevyváznu. Angie samozřejmě bude chtít, abych letěla s ní, a já, přestože nechci, s ní jako správná milující sestra poletím.

 

2.

Stojím na tržišti a odevšad slyším pokřiky jako „Náhrdelníky, krásné náhrdelníky“ nebo „Nejlepší koberce v širokém okolí...“ obchodníci se překřikují jeden přes druhého, každý vychvalujíc své zboží ve snaze přilákat zakázníky. Jedním z křičících je i postarší egypťan stojící kousek od nás vyvolávající cosi o kouzelných lampách. Asi nepostřehl, že jsme ve 21. století a nic jako kouzelné lampy neexistuje. To ale Angie zdá se také ne, neboť mě chytá za ruku a táhne mě přímo ke stánku toho egypťana.

Když příjdeme ke stánku blíž, naskýtá se nám pohled na stovky lamp různých velikostí, tvarů a barev. Angie se nahýbá chystajíc se uchopit jednu z lamp, ale než to stihne přistupuje k ní prodavač, zadržuje ji stiskem ruky a ptá se si jí, zda si je jistá, že chce právě tuto lampu.

„Ještě nevím, chtěla jsem si ji nejdříve prohlédnout “ odpovídá Angie.

„Mé lampy, nejsou jako ostatní zboží“ upozorňuje ji obchodník „Lamp u mě vystavených se zákaznící mohou dotýkat jen, pokud se již pevně rozhodly si je koupit.“

„Proč?“ divím se.

„Protože to nejsou obyčejné lampy, ale kouzelné lampy“ vysvěluje prodavač.

Chci se zeptat jak kouzelné, ale Angie mě předbíhá a ptá se první. „Když říkáte kouzelné, co tím myslíte? “

Egyptan se na nás chvíli jen pronikavě dívá, nakonec nás však vybízí, abychom si lampy pořádně prohlédly a zkusily najít dvě stejné. „Můžete hledat jak dlouho chcete, ale dvě stejné se vám stejně nepodaří najít. “ Chvíli vyčkává, zda budeme oponovat, když ale nic nenamítáme, pokračuje a ptá se nás „Víte proč žádné dvě nejsou stejné?“ Tentokrát ovšem nečekajíc na odpověd hned dodává. „Protože každá lampa přinásí nějaký jedinečný zážitek, a tak sama musí být jedinečná. “

S Angie ne sebe zmateně pohlédneme.

„Jedinečný zážitek.? “opakuje Angie po egypťanovi takovým tonem, aby bylo jasné, že netuší, co si pod tím má představit.

„Ano, jedinečný zážitek, který se dostaví, když budete jakoukoliv z mých lamp chvíli třít kusem látky a u toho třikrát zopakujte formulku 'jsem připravena'. Když to uděláte, poznáte, co to je ten jedinečný zážitek“ poučuje nás prodavač trpělivě.

Vidím na Angie, že o koupi lampi uvažuje, a tak ve snaze Angie ukázat, že to, co obchodník říká, nedává žádný smysl, a že kouzelné lampy nejsou ani v nejmenším kouzelné, se egypťana ptám „Pokud jsou tedy vaše lampy kouzelné a musíme lampu nejprve třít a říct kouzelnou formuly, aby se projevila její kouzelná moc, proč nedovulujete zákazníkům, aby se lamp dotýkali? “

„Protože, kdyby se jich každý dotýkal, byly by za chvíli ušmudlané“ odpovídá prodavač nevrle.

Chci ještě něco namítnout, když v tom mě Angie přerušuje a říká.

„Tak já si vezmu tuhle tu.“ natahujíc se po velké, tmavě hnědé lampě.

Hádám tedy, že ani tentokrát se mi nepovedlo Angie přesvědčit.

„Dobrý výběr.“ „A vy?“ otáčí se egypťan na mě.

„Tamtu, “odpovídá Angie dříve, něž to stihnu já, ukazujíc na lampu stojící hned vedle té, co si vybrala ona.

….

Stojíme s Angie ve frontě u u stánku nabízejícího typické egyptské jídlo. Je mi vedro, písek mám snad všude a stále nemůže zkousnout, že Angie koupila ty lampy. „Snad vážně nevěřís, že ty lampy jsou kouzelné?“ ptám se ji a jak otvírám pusu nalétává mi do ní další písek.

„Nejspíš ne, ale co kdyby náhodou?“ odpovídá mi Angie zakusujíc se do placky, kterou si právě zakoupila.

„To určitě.“ poznamenávám skepticky a i já dostávám svou placku.

„Až dojíme, půjdem se kouknout do pyramidy?“ ptá se me Angie mezi dvěma sousty s nadějí v hlase.

Poslední, co chci, je brodit se pískem, a to ještě kvůli nějaké pyramidě, ale jako vždy, když se mě Angie na něco zeptá a tváří se u toho takto, se nechávám přemluvit.

…...

„Po levé straně můžete vidět hieroglyfy znázornující významné životní události Sethyho II., zatímco po pravé straně.....“ říká průvodkyně provádějící nás změtí chodeb uvnitř pyramidy. Zdá se, jakoby chodby neměly žádného konce. Po každé zatáčce si říkám, že tato už musela být poslední, že teď už dojdeme do středu pyramidy. Ale vždy se mýlím a následuje zatáčka nová. Už dávno jsem přestala počítat, kolik jsme jich prošli.

„Nejsou ty hieroglyfy uchvatné?“ ptá se mě černovlasá žena jmenující se, tuším, Anabel, která jde vedle mě.

„Jistě“ zamumlám zdvořile. Já sama na nich nic až tak uchvatného neshledávám. Ano, hieroglyfy mají určité kouzlo, dýchá z nich sláva starých věků, ale potom, co prvotní okouzlení vyprchá, zjistíte, že jsou to jen velmi staré, ale nic víc, čmáranice na zdi.

„A pomalu se blížíme ke středu.“ upozorňuje nás průvodkyně.

Tak konečně, pomyslím si. Toho, že jsem se nechala k tomuto „exkurzu do hrobky“ přemluvit, jsem zalitovala už chvíli potom, co jsme vyrazily, když mi do pusy opět vlétla přinejmenším hrst písku. Ze začátku mě alespoň rozptylovaly heiroglyfy, ale teď, po víc jak půlhodině, která uběhla od začátku prohlídky pyramidy, mě všudypřítomný písek začíná obtěžovat zase naplno. A nejhorší na tom je, že Angie, místo aby byla zničená stejně jako já, snad nic z toho nevnímá Okouzleně přebíhá ode zdi ke zdi a přesto, že hieroglifům ani v nejmenším nerozumí, prohlíží si jeden po druhém a tváří se u toho tak nadšeně.

Ještě jednou zatáčíme a konečně se ocitáme ve středu pyramidy, což je vlastně malá místnost pokrytá od stropu až na zem kresbami, které jsou o něco honosnější, než ve zbytku pyramidy. Musím uznat, že kresby v této místnosti jsou neuvěřitelně nádherné, dokonce tak, že i já se přidávám ke zbytku skupiny a začínám také vzrušeně přebíhat od jedné zdi ke druhé. Mou pozornost upoutává soubor hieroglifů pokrývající spodní levý roh pyramidy. Přistupuji k nim blíž, abych si je lépe prohlédla, když v tom najednou vše zahaluje tma. Zmateně se rozhlížím, a pátrám po tom, co se stalo. Dochází mi, že nesvítí žádná z pochodní, které místnost osvětlovaly. Jediné co je v první chvíli slyšet je vzrušený šepot, dokud se ovšem slova neujímá a šepot tak neutíná průvodkyně.

„Zachovejme všichni klid, nic se nestalo, jen nám zhasly pochodně. Jediné, co musíme udělat, je znova je zapálit. “ uklidnuje celý dav průvodkyně. „Já sama u sebe bohužel nemám nic, čím bychom mohly pochodně znovu zapálalit, ale jsem si jistá, že někdo z přítomných jistě zapalovač nebo alespoň sirky bude mít.“

Po průvodčiných slovech nastává chvíle, kdy si všichni zběsile začínají prohledávát kapsy ve snaze objevit zapalovač, sirky nebo prostě cokoliv, čím by se daly pochodně zapálit. Když však hledání nakonec ustává, k nevíře všech není nikdo, kdo by našel něco použitelného.

„Ne? Nikdo nic? Určitě? “ naposled se ujištuje průvodkyně.

“Nevadí, nevadí“ mluví průvodkyně napůl pro sebe, napůl k davu. „Tak prostě hádám, že tu budeme muset počkat, než příjde další skupina., tedy pokud někdo netrefíte ven potmě“ zavtipkuje průvodkyně ve snaze odlehčit situaci.

„A kdy přijde ta další skupina?“ ptá se kdosi stojící nalevo ode mě.

„My jsem posledni dopolední skupina, takže po nás jako první vychází až odpolední skupina. Jednotlivé skupiny vyráží vždy hodinu po sobě, ale mezi odpolední a dopolední je ještě navíc dvouhodinová pauza. Takže ted je tak 11, to znamená, že další skupina tu nebude dřív, jak kolem druhé hodiny.

…...

Sedět ve tmě v jedné malé místonosti s dalšími třiceti lidmi je samo o sobě dost zlý. Ještě horší to ovšem je, pokud jedním z těch lidí je vaše mladší, nudící se sestra. To pak totiž nejenže posloucháte nezřetelné stěžování si na nedostatek vzduchu, nudu, či smrad ostatních 29 lidí, ale i vaší sestry sedící přímo vedle vás říkající to takovým toném, jako by to byla vaše vina. A tak ve snaze zavřit Angie alespoň na chvíli pusu, navrhla jsem vytáhnout „kouzelné“ lampy a pomocí nich prožít ten jedinečný zážitek, jenž nám egypťan sliboval. Ne, samozřejmě jsem nečekala, že se něco skutečně stane, ale pokud to alespoň na chvíli mohlo zabavit Angie, byla jsem ochotná víru předstírat. Angie nadšeně souhlasila a hned se jala lampy v batohu najít. Což se jí kvuli tmě nejprve moc nedařilo, nakonec ale obě přece jen vítězoslaně vytáhla.

„Máš nějaký kousek látky?“ zeptala se mě v zápětí potom.

„Kousek látky nemám, ale co lampy třít pomocí tričkek ,co máme na sobě?“ Navrhuji.

„Hádám, že to by šlo také“ odpovídá Angie a slyším, jak lampu ihned začíná třit. Přidávám se a také se pouštím do tření své lampy.

„Tak vidíš, já ti říkala, že to nebude funguvat.“ oznamuji Angie, když se po třetím zopakování formulky nic neděje.

…..

Probouzím se v hotelové posteli. Skrze žaluzie probleskují paprsky slunce, vzduch v pokoji je těžký a vydýchaný. Sundavám ze sebe deku, kterou mám okolo sebe omotanou, ve snaze se ochladit. Co mě to napadlo se na noc přikrýt? Odsouvám deku ještě kousek dál od sebe a díky tomu pohybu moje ruka na něco naráží. Nebo spíše do někoho, zjištuji po tom, co se otočím a spatřuji Angie ležící přímo vedle mě. Co to sakra, pomyslím si znovu. Spolu v jedné postely jsme naposled spaly když nám bylo 12. Co nás to napadlo, proč spíme spolu? Pátrám v paměti, kdo s tím přišel. A k mému zdešení si nevzpomínám. Uvědomuji si, že vlastně ani nevím, jak jsem se dostala sem do našeho hotelového pokoje. Poslední, co si pamatuji je, jak s Angie sedíme v pyramidě čekajíc, až příjde skupina s pochodněmi a pak nic. Tma, prázdno. Rozhodnu se vzbudit Angie, třeba bude vědět víc. „Angie, Angie..“ opakuji její jméno, zatímco do ní šťouchám..“Angie?“ Po pár dalších sťouchancích konečně příchází nějaká odezva.

„Co je?“ ptá se Angie naštvaně. No jo, Angie nikdy nebyla po probuzení právě miloučká.

„Jestli mě budíš z jiného důvodu, než že už konečně přisla druhá skupina, tak toho okamžitě nech“ zamumlá stále na půl spící Angie výhružně.

„To ne, Angie, ale...“ chystám se to Angie vysvětlit, když se mě zmateně zeptá „Kde se tu vzalo tolik světla?“

„Vidíš? To je přesně ten důvod, proč tě budím.“ Upozorňuji Angie, a konečně vidím, že jsem zaujala její pozornost alespoň na tolik, aby si přes uši přestala přetahovat polštář.

„Co je to poslední, co si pamatuješ?““ ptám se jí, když na mé sdělení nijak nereaguje.

„Jak to myslíš, co poslední si pamatuji?“ mumlá už zase usínající Angie.

„Sakra Angie nespi.“ říkám a beru jí deku.

„Hmmmm“ mumlá Angie.

„Fajn, nechám tě spát.“naoko to vzdávám „ale nejdřív mi prosím odpověz na to, co posledního si pamatuješ. “ smlouvám.

Chvíli je ticho, a pak Angie konečně odpovídá. „Seděly jsem v pyramidě a zkoušely ty lampy. Spokojená? Necháš mě ted už prosím spát?“ dožaduje se „Stejně to není tak, že bych mohla dělat něco jiného, než přijdou“ ještě dodává Angie.

„Myslíš, než přijde druhá skupina a vyvede nás z jeskyně?“ ptám se, ale nečekám na odpověd a pokračuji. „Tak víš co, toho se nedočkáš, protože kdybys alespoň na chvíli otevřela očí, viděla bys, že už dávno nejsme v pyramidě, ale v hotelovém pokoji. “ říkám frustrovaně, protože Angie evidentně neví o nic víc než já.

„To je blbost, “ odporuje Angie, ale oči přece jen otvírá.

„Doprčič...“ vykřikuje rozhlížejíc se kolem se.

„Přesně tak, doprčic“ souhlasím s ní.

„Takže ty si taky nic nepamatuješ?“ ujištuji se, když opět promluvím.

„Pokud tím nic, myslíš nic od doby, kdy jsme byly v pyramidě a čekaly, tak ne.“ přitakává Angie.

„Jak je tohle možné?“ ptám se spíše sama sebe, než Angie.

„Lampy,“ zvolává náhle Angie „Než jsme odpadly, pamatuji si, že jsme zkoušely lampy,“ vysvětluje, když se tvářím nechápavě.

„A to je důležité, protože?“ ptám se stále nechápajíc, kam tím Angie míří.

„To vysvetluje všechno. Třely jsme lampy, opakovaly formuly a ono se to fakt stalo. Fakt jsme něco zažily. “ objasňuje mi Angie.

„Jako co jsme zažily?“ ptám se.

„To nevím, nepamatuji si to. A ty zjevně taky ne, ale...“ pokračuje Angie, jako by mi četla myšlenky“Něco jsme zažily, to nepopřeš. Nebo snad máš jiné vysvětlení toho, proč jsme se probudily tady?“ ukazuje na pokoj „Nebo proč máme na sobě tohle oblečení? Prototože jsem si jistá, že včera odpoledne v pyramidě jsme na sobě měly obyčejná třička a jeany, kdežto teď máme, sakra, ani nevím, jak se to jmenuje..A ta vůně linoucí se z nás?“ Pokračuje Angie.

„Angie...“ chci něco namítnout,ale nedostávám šanci.

„Ne Doty “ odporuje ona. „cokoliv chceš říct, neříkej to. Ja vím, že na tyhle věci nevěříš, ale jako já respektuji, že nevěříš, respektuj ty, že já věřím. Takže, ať příjdeš s jakýmkoli vysvětlením, které podle TEBE vysvětluje, co se včera stalo, neříkej mi ho, protože já už svoje vysvětlení mám, já už vím, co se stalo.“ říká Angie a odchází do koupelny, čímž jasně dává najevo, že diskuzi považuje za uzavřenou.

3.

V rámci Angiina přání jsem se už ke včerejším událostem nevyjadřovala, což ovšem neznamená, že já sama jsem se s vysvětlením zahrnující lampy smířila a nepátrala dál. Stálo mě to pár dalších výletů do okolí, ale nakonec jsem na to přece jen přišla.

Navzdory tomu, čemu do teď věří Angie, události těch několika hodin, které si nepamatujeme, nebyly nikterak ovlivněny lampami. Zato houbičkami ano. Do placek, na které jsme stály tu děsnou frontu, a které jsme tešně před návštěvou pyramidy pozřely, byly totiž přimíchány houbičky, jak mi později,za nemalý uplatek a slib mlčenlivosti, prozradil mladík omelety připravující. Jednalo se prý o nehodu. Spletl si dva sáčky a místo pšeničné mouky do placek přidal namleté houbičky.

A tak pro každou z nás Egypt symbolizuje něco jiného. Pro Angie je to místo, kde se poprvé setkala s napřirozenem, zatímco já si Egypt pamatuji jako místo, kde jsem poprvé zkusila houbičky.

---