vlasy a ptáci

Chlapec a dívka vedle sebe leželi. 

Bylo brzké ráno, ale přesto už docela teplo - měli otevřený balkón a z venku se ozýval smutný zpěv ptáků. Dívka hladila chlapce ve vlasech. Měl je dlouhé a bylo jich hodně - vlnily se mu až na záda - ráda se mu v nich vískala. Škoda jen, že se o ně moc nestaral. Moc je nečesal a tak ztrácely lesk a každou chvíli nějaký vypadl.

Obzvláště toto ráno je měl hodně zacuchané a dívka zjišťovala, že ohromné množství vlasů jí zůstává na rukou. Chvílemi to vypadalo, jakoby jí ty vlasy obrůstaly jako kořeny. Chlapec se smál a říkal "ty jo, byla by legrace, kdyby začaly padat úplně všechny a třeba i ze stropu a všude tady až by nás zapadaly!"

Dívka se podívala na chlapce, usmála se, setřepala vlasy z rukou a ty dopadly na koberec vedle ostatních - už jich tu bylo nepočítaně. "Podívej" řekla trochu vylekaně. Chlapec se podíval a zjistil, že vlasy pokrývají koberec alespoň už deset centimetrů do výšky. Chvíli se na sebe udiveně dívali.

Ze stropu začalo sněžit. 

Vlasy se pomalu snášely na jejich hlavy, na jejich ruce - na koberec, na skříně - všude. Z venku se ozýval křik ptáků - vítali nový den s děsem v hrdlech. A v pokoji pořád sněžilo – chlapec s dívkou už dávno neleželi, seděli nešťastně na posteli a drželi se za ruce. Vlasů už měli po kotníky - po kolena - už i křeslo zapadalo.

Svítalo a mezi paneláky se rozléhaly lidské hlasy. "Bročku stůj..." ,"Ale mami já...", "Snídaně je vydatná svojí ...",  " ...tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavř..." , "Kých",... vlasy už byly úplně všude. Chlapec s dívkou v nich seděli. "Ještě že sis je umyl" řekla dívka mírně sarkasticky, ale měla pravdu. Vlasy tak voněly po heřmánku... a bylo to vlastně docela příjemné v nich být.

"Co budeme dělat?" zeptal se chlapec. "No coby... založíme novej národ" řekla holka. A tak se spolu pomilovali.

Netrvalo dlouho a narodily se jim děti. Ty děti už nepoznaly jiný svět než ten vlasový. Nikdo z nich nechodil ven, protože se báli, že vlasy začnou padat po celém světě a to nechtěli. Zjistili, že z vlasů jde dělat výborný chléb a heřmánkový čaj a vodu chytali do sudu na balkóně, nad kterým se zabydlela spousta ptáků. Pravidelně křičeli hrůzou, ale dovnitř se nikdy neodvážili, přestože věděli že je tam lépe.

Dětem chlapce a dívky se také narodily děti. Už byly menší a neměly vůbec žádné vlasy a ani chloupky protože ve vlasovém světě je vůbec nepotřebovaly. Také se trošku zmenšily, aby se tam všichni vešli.

Chlapec s dívkou stárli a občas vzpomínali na svět venku. Už si z něj moc nepamatovali, ale moc dobře věděli, že v něm byla spousta kamenů a ptáků. Ty si pamatovali podle křiku, který ptáci stále vyluzovaly nad jejich balkónem. Celý balkón už byl tolik pokálen, že byl vlastně zazděn. Připomínalo to trochu sochu a trochu rozteklou svíčku. Rodili se další děti a další a už byly úplně malinkaté

a vlasů neubývalo. Chlapec s dívkou zestárli, byli samá vráska a úplně běloučcí.

Jednoho dne seděli spolu na posteli - starý chlapec právě vyráběl z vlasů štětec - stará dívka jedla vlasový chléb a pila dešťovou vodu. "Namaluju tě", řekl kluk. Za ta léta ji namaloval alespoň dvěstěkrát. Vždycky jí maloval, jak mu češe vlasy. Sebe si představoval podle toho, jak mu ona říkala, že vypadá. Maloval celé hodiny. Pak ji požádal, ať zavře oči. Obrátil obraz - barvy ještě úplně nezaschly - a posadil se vedle ní. Chlapec a dívka vedle sebe seděli jako tenkrát když na ně začaly padat vlasy. "Už můžeš" řekl on - byl už to vlastně takový rituál opakovalo se to mnohokrát - ona zavřela oči a on obrátil obrázek a pak se na něj dívali. Vždycky je maloval, jak stárli - takže na posledních obrazech byli už hrozně starý.

Ale dnes to bylo jinak. Otevřela oči a koukala na obraz. Výjev byl stejný – dívka chlapci češe vlasy. Ale ta dívka byla mladá - "jako tenkrát" - řekl chlapec. Byla krásná a byla ostříhaná. Měla dočista kraťounké vlasy. Ale kluk byl stařec - scvrklý vrásčitý s vlasama až na záda, které byly úplně bíle. Dívka se na něho podívala. Byla taková, jak ji namaloval. Byla krásná a on starý. Usmála se. Okolo proběhly děti. Zmateně se zastavily. Koukaly na hodinky. "je ráno!" zvolaly udiveně. Chlapec nastavil hlavu. Ptáci mlčeli. Už žádný nekřičel úděsem nad tímto světem. Chlapec se usmál, podíval se na dívku a chytl ji za ruku. "Asi odletěli." Dívka si k němu přisedla blíž a začala mu pomalu česat bílé vlasy dosahující až ke konci zad.