Poslední dny konce

V mlžinách mé paměti si nevybavuji den, kdy to všechno začalo. Ulice poslední dny podivně utichly. Byl slyšet jen slabě šumivý zvuk rádia, ze zdroje, ke kterému jsem neměl přístup. Všiml jsem si, že moji sousedé se již pátý den neobjevili ve svém bytě. Nechci o sobě říct, že jsem byl nějak všímavý, co se jejich životů týče, ale rutinní zvuky se staly nedílnou součásti mého dne. Byl jsme zvyklý na spoustu podnětů, co se začínaly bez vysvětlení vytrácet. Přestaly mi chodit noviny, obchod, kde si každý pátek kupuji sladké pečivo, byl již dlouho zavřený. Dny byly delší a teplejší. "Co se sakra děje?" Říkal jsem si sám pro sebe. Jako notorický samotář, co si vystačí jen s psacím strojem a trochou místa na spaní, mi mnoho událostí mohlo uniknout. V ten onen den, jsem se rozhodl, že půjdu hledat odpověď. Nebo při horší alternativě, kterou jsem si záměrně nepřipouštěl, bych mohl hledat také pomoc.

K mém překvapení, jsem během zdlouhavé výpravě městem, nepotkal jedinou živou duši. Budovy vypadaly nečinně a nezahlédl jsem v nich ani náznak osvětlení nebo pohybu. Vítr vál směrem na západ, přičemž všechny odpadky, stránky zmuchlaných novin, prázdné láhve, rezavé plechovky a jiné použité produkty minulosti, mířily jednotným směrem. Samota teď zněla jinak, než jsem byl dosud zvyklý. Kráčel jsem dlouhými kroky kamenou dlažbou a měl jsem na chvíli pocit, že s sebou nosím ohromné břemeno, ze které se nemohu vymanit. Možná to byl jen tlukot mého srdce, který bušil nepravidelnými intervaly. Došel jsem až na náměstí, kde mi instinkt napověděl, že jsem na správném místě. Přede mnou se v dálce rozpínala masa lidí. Až poté, co se mi při nedostatku vody vrátily smysly, mi náhle došlo, že na něco čekají. Všichni lidé byli odění do cestovních úborů, totožné barvy a s malým zavazadlem po svém boku. Neviděl jsem nikoho, kdo by s sebou tahal více než jeden kufr. Cestovatelé stáli téměř nehnutě a se smířeným až klidným pohledem, sledovali průzračně čistou oblohu. Nikdo nemluvil, nikdo se neopovážil opustit své místo. Z neznáma ke mě přistoupil muž věku mého otce, a s podezřelostí mě oslovil: "Pane, myslím, že jste na špatné platformě".

Trvalo mi několik vteřin, než jsem byl schopen od něj odpoutat zrak a zformulovat ze sebe srozumitelná slova: "Kam všichni jdou?" Zeptal jsem se, přičemž mi do úst vytekla slaná slza potu. Muž si mě prohlížel a jeho hrubé čelo vytvořilo nerovné vrásčité čáry.

"Jak jsem vám říkal, jste na špatné platformě, kde bydlíte?"

"Je to asi dvacet kilometrů směrem na východ." Odpověděl jsem.

Muž se zamračil a odešel. Za několik minut se vrátil a podal mi list papíru, ze kterého jsem rozpoznal bezpečnostní instrukce a mapu.

"Tady..." Mířil muž svým kostnatým prstem "...se nachází vaše platforma. Být vámi tak si pospíším, bude-li pozdě."

Než jsem stačil cokoliv říct, starý muž už pochodoval směrem k davu, kde se okamžitě ztratil z dohledu. Otočil jsem se zpátky a začal jsem běhat jak nejrychleji jsem mohl. Nevím, proč jsem to udělal, ale přišlo mi to jako přirozený hnací pud. Cítil jsem, jak se mi letní boty rozřezávají do kůže, ale to mě v tu chvíli nezastavilo. V ruce jsem pevně svíral tvrdý papír, ačkoliv jsem mu při běhu nemohl věnovat plnou pozornost. V polovině cesty, jsem narazil na staré kolo a s logickou samozřejmostí jsem na něj nasedl.

Po hodině náročné výpravy, jsem dojel do svého bytu. Únava mne táhla k zemi a mé kroky ztěžkly, jako by se staly součástí tvrdého povrchu. Dveře k mému bytu byly otevřené. Nepředpokládal jsem, že se tak zdržím, když jsem odcházel. Vytáhl jsem z postele kožený kufr, který byl obalený tmavým prachem. Bez toho, abych si dal práci a kufr oprášil, začal jsem do něj skládat své osobní věci. Čtyři páry ponožek, dvě košile, dvoje kalhoty, jeden zimní kabát, spodní prádlo, hygienické potřeby a tucet knih. Více už se do kufru nevešlo. List tvrdého papíru jsem položil na svůj noční stolek. Při své zbabělé nechuti, jsem se na něj ještě důkladně nepodíval. Nebyl jsem na to připravený. Sedl jsem si na kraj své postele a nehnutě jsem uvažoval o předešlých událostech. Byl jsem paralyzovaný a zmatený.

"Nechci ještě umřít, ne takovým způsobem."

Tyhle slova se proplétaly moji myslí stále dokola jako protivná písnička, kterou člověk nemůžete dostat z hlavy. Otevřel jsem oči a můj pohled spočinul na nástěnné hodiny, které mě svým zvukem uklidňovaly, ale žádný z těch ciferníku se nehýbal. Nervozně jsem vzal do ruky knihu a prohlížel jsem si ji, jako bych se chtěl ujistit, je-li stejně tak skutečná jako tahle noční můra. Byl to dobře zachovalý výtisk z osmnáctého století, který jsem si koupil před měsícem v antikvariátu a dosud jsem neměl příležitost si jej přečíst. Kniha v mých dlaních nečekaně změkla, až se zhroutila do zrnky písku, mizející skrz mých prstů. Vstal jsem a pozorně sledoval, jak se má židle, můj stůl, veškerý nábytek s dřevěnou podlahou, mění do písčitého materiálu. Písek se lepil i na mé odřené kotníky a náhle jsem ucítil ohromnou prudkost, která mě chtěla odhodit na druhou stranu místnosti. Kdybych se nestihl chytit za výklenek na místě oken, neznámá síla by mě zprovoznila z vědomí. Držel jsem se jak moc jsem jen dokázal, ale sám sobě jsem nezabránil děsivému pohledu z úhlu okna. Viděl jsem kufry, kamení, odpadky, masu lidi tvořená z děti, žen a mužů a pak tlusté kusy hlíny odlamující se ze země. V očích a v ústech mě dráždil suchý písek. Vše směřovalo do atmosféry. Vše se vznášelo jako kdyby bylo osvobozeno od veškeré hmotnosti. Nedokázal jsem to vysvětlit. Kam tohle vše směřuje? Proč se to muselo stát? 

Znovu jsem zavřel oči a snažil se v mysli zmírnit tu úzkost, která mě pomalu dusila. Byl jsem si jistý, že takhle skončit nechci. 

Ne tak sám.