Paměti 5.část

Je docela problematické navázat na předchozí líčení, když mám buď zatemnění mysli, nebo naopak se vzpomínky honí hlavou, jako stádo splašených koní.Tak že ještě k těm kozám. Protože můj ex manžel je stejně potrhlý jako já, co se zvířat týče, předkládal našim chlupatým kamarádkám tak zv, švédské mísy, vždy večer, na závěr každého dne.l Jako každý správný chlap znal nepřeberné množství různých ženských s různými profesemi. Hlavně obchodnice jej přitahovaly jako magnet. My jsme vůbec rodinka k pohledání. Všechno se nám hodí, všechno je k něčemu dobré. A co se nehodí nám, může se přece hodit našim kamarádům, tak že když to nechcete, dejte to k Atzlerům, ti už si s tím poradí! Ještě, že bydlíme v rodinném domku, který je pro umístění různých věcí velkokapacitní, vůbec nevím, co bychom si počali v bytě. A tak kamarádil s nějakou obchodnicí na Pálavském náměstí, která tam měla pronajatý jeden obchůdek se zeleninou. Protože za celý den se jí nahromadilo plno palitelného odpadu, uzavřela kooperativu s pantátou, ten od ní odebíral vše, co šlo spálit v kamnech a ona mu za to dávala všechno ovoce a zeleninu,, co se nedalo prodat. A tak Ríša každý den vykrajoval kozám všechno špatné a nepoživatelné a z toho dobrého jim dělal ty švédské mísy, které v závěru trošku posolil a posypal šrotem,, aby jejich strava byla nejen pestrá, ale i kaloricky vyvážená a hlavně aby lahodila oku. Jedna koza byla rohatá, druhá bezrohá a kozlík se pyšnil nádhernou ozdobou na své hlavě. Za tím mým chodili jako nezvedené děti a neustále strkali hlavy do všech kapes, květináčů, misek, krabic a hledali kde co k snědku. Papíry obzvlášť milovaly, jako lahodnou třešničku na dortu, nepohrdli ani celofánem, případně vajgly. A pak že je koza mlsná a vybíravá. Zřejmě ten, co to kdy napsal, nikdy kozy nechoval.

Někde před tím povídáním o našich zahradních zvířatech jsem ještě měla zmínit, že po nastěhování z Chaloupek do Židenic jsem kromě jiného přivezla i kocoura Filipa. Naši měli v té době pejska Bročka a mezi těmi dvěma zvířaty od prvopočátku panovalo zjevné nepřátelství. Broček byl na Kalecké doma, kocour Filip považoval za „doma“ místo, kde jsem byla já a nehodlal se s nikým o toto privilegium dělit. Neustále Bročka napadal a moje maminka ho nemohla ani vidět a o svého milého pejska se neustále bála, že mu útočný kocour vysekne oko. Když jsem jela na dovolenou,, převzala moje maminka péči i o tohoto člena mé rodiny, ale když jsem se vrátila, kocour doma už nebyl a maminka tvrdila, že se ztratil. Nechtěla jsem vyvolávat nesváry v rodině, ale bylo mi jasné, že ho někam odstranila, i když tvrdila, že v tom prsty nemá. Dlouho jsem se nemohla s jeho ztrátou smířit, ale nemluvila jsem o tom. Byl to přece jenom můj věrný kamarád a pomáhal mně překlenout období, kdy děti odešly z domova a já jsem zůstala na Chaloupkách sama. Broček zůstal u mých rodičů asi 9 let a potom dostal zánět slinivky a musel být utracen. V prvopočátku jeho obtíží jistý zvěrolékař špatně diagnostikoval jeho chorobu a tvrdil mému tatínkovi,, že pes sežral nejspíš střívko z játrovky a předepsal mu silné projímavé tablety. Pes chřadnul, ale úleva nenastávala. Proto s ním šel tatínek na Veterinu, kde byla psovi stanovena nová diagnoza. Na Vaterině byl hospitalizován asi 14 dní, už tehdy to byla docela slušná láce za jeho ošetřování a asi o půl roku mu prodloužili život. Pak nastaly další obtíže a lékař pravil, že prvopočáteční určení choroby vykonaly na organizmu psa své a že bude humání zvíře utratit. Moji rodiče jeho odchod velmi těžce nesli. Později si přivezli psa z útulku, černého špice, který však byl věčný toulal, na což je samozřejmě v útulku nikdo neupozornil.Jmenoval se Olinek a byl docela milý a přítulný. Jen se nesměla nechat někde otevřená branka, čehož vždy velice hbitě využil a utekl. Mým rodičům to dělalo nemalé problémy, neboť oba měli v té době problémy s rychlou chůzí a tak využívali ochoty cizích lidí, případně sousedovic kluků, kteří našeho  psa neustále někde hledali. Až jednou přišla paní listonoška, která opět nechala otevřeno, Olinek vyběhl a už ho niky nikdo nenašel. Později jeden mobilní veterinář, který k nám chodil několik let na zahradu očkovat psy a králíky, a který v době, kdy si naši brali Olinka z útulku tam pracoval, říkal, že několik předchozích zájemců toho psa vrátilo, že ho nelze udržet doma. Ještě štěstí, že se doktor stal našim dvorním lékařem a nežaloval na nás, neboť ztráta psa z útulku se trestala tučnou peněžitou pokutou. Dalšího psa si už moji rodiče nepořizovali. Zato Ríša – tedy můj bývalý manžel, přišel hned k dvěma nesourodým psům. Nechal se několikrát slyšet, že na zahradě by se psi hodili jako ochránci stád a že počká na náhodu, která mu psy přihraje. A skutečně. Prvním psem byla Ťapinka,, drsnosrstý jezevčík, drsnosrstý zjevem i chováním. Ťapinka byla asi čtyřletá, podle vyjádření veterináře a členem naší smečky byla deset let.Syn mé dlouholeté kamarádky a pozdější kuchařky na naší zahradě,  která v Krasu dělala uklizečku, ji sebral cikánům na bývalé Gagarinově ulici, když jí mlátili prknem. Vzal psa domů a začal jí říkat Ťapinka.  Později se dozvěděl, že naši černí bratři jí říkali Nelly. Asi po týdnu ji přinesl na zahradu, protože mít psa v bytě vyžaduje řadu rituálů, které po určité době leze jednomu na nervy. Ani ne za půl roku přišla Betynka, fenka vlčáka, která měla dva roky a žila s námi rovněž 10 let. Ta zas byla majetkem další mé kamarádky, která šla do nemocnice na operaci a její manžel jí nechtěl v baráku. Tak jsme ji dostali i s papírama. Z počátku jsme se jí báli, neboť měla hrozně zlé oči, ale bylo nám jasné, že láska a vlídné zacházení jí velice rychle změní. Margita, tedy původní majitelka psa, byla osoba velmi svérázná, která používala pro mne nevídané praktiky a metody. Dávala například v zimě dohromady do jednoho kotce několik samic králíků, aby jim údajně bylo teplo a samice se mezi sebou rvaly, až z kotce lítaly jiskry, chlupy, třísky a kdyby uměly mluvit, určitě různá neslušná slova. Když jsme jí říkala, ať zakryje dvířka kouskem skla, nebo igelitem, odbývala mně vždy tvrzením, že se to časem poddá a kdo by se s tím páral.No fakt. Ono se to časem poddalo. Samice sice vždy vypadaly jako kdyby prošly mlátičkou, ale chlupy jim vždy po čase dorostly. Podobné peripetie nastávaly, když jí můj ex-manžel dal údajně dvě samice a bitky mezi těmi dvěma neustávaly. Teprve až jedna ze samic vrhla mladé, bylo zjištěno, že druhý králík je samec, nikoliv samice. Já jsem pohlaví poznala bez problémů, ale domnívala jsem se, že když pán tvorstva řekne že je to zelené, tak že je to zelené, a basta. Proto máme kočku Filipku (Filip) a kočku Pepíčka, a je to holka. Pán řekl, a bylo to. Ale když já řeknu a netrefím to, to je potom řečí až, až. Ale zpět k těm psům. Ťapinka byla norník jak se patří, a kde nory nebyly, tam si je udělala. Protože nikdo z naší rodiny nenimrodil, bylo nutné najít jinou strategii.Když ne lišky, tož myši. Byla schopná vyčuchat myši hluboko zavrtané v zemi a díky jejím rychlým zásahům se naše zahrada pozvolna měnila v měsíční krajinu. Nejraději norovala v měkce načechraných záhonech s mrkví, či kedlubnami, nepohrdla ani udusaným svahovitým terénem s ovocnými stromy, případně v korytech, ve kterých Ríša nadšeně budoval miniskalky , vždy každé jedno osázené určitým stejnorodým druhem skalniček. Jednou jsme jí vytahovali za ocásek z díry, vyhrabané pod komínem, mezi našimi dvěma chatami. Tatínek tenkrát říkal, že bychom toho psa měli vytáhnou, aby nám případně ta chata nespadla na hlavu. Mně osobně fascinovalo, že když se nažrala, chodila si ke mně do pokoje otírat hubu, teda „pardon“ fousy na koberec a brala to opravdu z gruntu. Napřed jednu stranu, to si lehla na břicho a zadníma nohama se odrážela a prsama a hubou jela po tom koberci a pak zase druhou stranu. Jako Meresjev, když se plížil  nepřátelským územím. A protože naše psy krmíme vždy večer, vždycky se odehrával stejný rituál na „mém koberci“. Už ho nemám.  Nejen psi jej milovali, ale i kočkám byl blízký a tak se z něj po několika letech stal jen kus hadru. A to ho moji rodiče dostali jako svatební dar. Měli jsme ho aspoň 80 let. Bylo zajímavé, že když přišla Betinka, ty dvě se hned spřátelily. Asi po týdnu jsme Betynku začali brát jako dalšího člena naší smečky a stala se naší trpělivou a oddanou kamarádkou. U nás to máme rozděleno, já se starám o kočky a můj o psy, tak že kam se kdo z nás hne, za tím jdou jeho vyvolení.  Psi se dožadují pánova zájmu i nezbednými kousky, případně různými naschvály a my jsme si užili s Betynkou spoustu legrace, která se ovšem stala legrací až po létech. V čase událostí byla spíš pro zlost.