Marně

Zčernalé krápníky bolestivé beznaděje,

zoufale trčící z klenby ledové jeskyně,

trousí krvavé krůpěje trpkého světla,

jehož stín nemá pražádného pána,

a tak se nesmyslně a marně zrcadlí

na odporně zelenkavé hladině řeky času.

Ale krev čerstvých ran špiní ji,

kalí a infikuje mrzkou smrtelností,

tatam je temná posvátnost vod,

když smísí se s chladným jedem žil,

nenávistně vzkypělým se žlučí bojovnou,

když pokora mrtvých byla výsadou.

Létají hladinou a plují po vzduchu,

nemajíce co na práci, oholené hlavy,

již mají na to věk, mrtvoly umučené,

ti zaprodanci nešťastné zdvořilosti,

ubožáci konvencí, které je svou nízkostí

nenechaly přežít ani jejich vlastní smrt.

Kameny v obřadném kruhu s fontánou uprostřed,

cesta sypaná kostěnou drtí a popelem,

který kdysi dávno taky tvořil opravdový život,

ale už omrzel se a zevšedněl, a tak spálen,