Kapitola 1 - Návrat domů

Jasně, pokud si svůj příběh i po několika letech rád přečtu, tak vlastně splnil svůj prvotní účel a jestliže oslovil ještě pár lidí, je to příjemné; na druhou stranu jsem však rád, když mi napíše komentář někdo, komu se vlastně vůbec nelíbí, což se mi asi jinde než na takovémto serveru nestane. Díky tomu si můžu udělat obrázek, čeho se u mě takovému člověku nedostává. K psychologickým věcem: Nikdo není obyčejný a zejména ne moje hlavní postavy. Tomáš je pojat do značné míry autobiograficky a já naopak vím, že by mě v takové situaci napadlo zavolat jen na tísňové číslo a rozhodně ne někomu známému. I proto, že mi něco takového bylo vštěpováno. V případě Matouše netvrdím, že čtenář po několika odstavcích ví, jak uvažuje; to bude postupně zjišťovat během příběhu. Otázka ,,Co se vlastně stalo?" je určitě na místě a podvědomě možná proběhne, ale protože to Matouš víceméně vidí, napadne ho opravdu ono ,,Kdo?". Teprve když se v tom začne rejpat, bude hledat odpovědi na ty další otázky. Je to hodně racionální člověk s velkým nadhledem, je schopen zachovat si chladnou hlavu prakticky v každé situaci a tím je ovlivněno i jeho myšlení v situacích, které jsou takto extrémní. Přesto se rozhodně nezachoval zcela logicky; to by vypadalo úplně jinak, ale až takový cynik zase nebyl.

Dík za vyčerpávající rozbor. Technické nedostatky, na něž upozorňuješ, jsem snad do značné míry od Pravdy soudu už dokázal eliminovat. Na přechodníky jsem hodně vysazený, ale myslím, že už je používám přeci jen o něco méně. Přechody mezi psaním dost obecným a detailním (jako s tou sklenkou) s oblibou používám stále. Prosté konstatování Tomášova zážitku jsem použil proto, že příběh je psaný částečně z pohledů Matouše a Tomáše - víceméně se dá říct, že příběh pojímám, jako by jej střídavě vyprávěly tyto dvě postavy. Zde se prostě jedná o přechod z jedné postavy na druhou. Vražda nebyla popisována z Tomášova pohledu, protože mi úvod s Matoušovým příchodem domů přišel zajímavější a víc se mi k tomuto příběhu hodil. Ne každý by hned volal někoho známého, když ten by nemohl nic dělat - možná by se dalo očekávat, že by Tomáš zavolal záchranku, ale v tu chvíli jej asi nenapadlo, že máma snad přežila - vypadala mrtvě. Dále bych se zastavil už jen u toho, zda si člověk pomyslí ,,Kdo?", nebo ,,Proč?". Matouš je inteligentní a zkušený člověk, když si představím právě jeho uvažování (se znalostí této konkrétní postavy), tak mu určitě prolétne hlavou ,,Proč?", ale skutečná otázka, kterou si vybaví je ,,Kdo?", protože ,,Proč?" nelze pochopit, a navíc ,,Kdo?" k tomu ,,Proč?" vede. Pochopit důvod toho, co se děje, vždy nejde, a člověk v Matoušově věku, s jeho povahou a zkušenostmi, to ví. Dřív přijde myšlenka na pomstu, než na odůvodnění. A hlavně beznadějný pocit. Ten příběh opravdu není hlavně o tom, kdo Danielu Tréglovou zabil. Ne nadarmo jsem ho pojmenoval Pravda soudu a ne Vražda v bytě. Takže ,,tuctová" vražda tu opravdu není nedostatkem. Kdybych tady prozradil, kdo je vrah, asi by to nebylo dobré s ohledem na případné další čtenáře, ale nečekej fakt nic netuctového. Asi hlavním motivem k napsání tohoto příběhu byly časté kecy, jak když soud vydal rozsudek, tak se to stalo tak, jak tvrdí. K tomuto také běžnému námětu jsem přidal pár dalších myšlenek podobného ražení, ale mnohem méně probíraných, takže pro obsah snad stojí za to si Pravdu soudu přečíst a třeba čtenáře přivede k zamyšlení. Jestli má být zmíněna adresa bydliště, nebo by se naopak hodilo konkrétní jméno banky, to je otázka způsobu myšlení autora a čtenář sám si musí vyfiltrovat, co mu stojí za zapamatování, stejně jako to musí dělat ve vlastním životě; samozřejmě, že ta adresa by mohla být k něčemu důležitá, ale to by maximálně způsobilo, že by se čtenář případně musel v textu vrátit, ovšem myslím, že takováto potřeba u Pravdy soudu moc nehrozí a opravdu důležitou věc většinou spíš připomenu, než bych spoléhal na čtenářovu paměť. Pro vysvětlení mého motivu asi nejlépe poslouží úvod - původně jsem ho sem schválně nedával, ale možná je dobré si ho nejprve přečít, víc asi nastínit nemůžu. Jestli jsem tě aspoň trochu zviklal, tak si zkus přečíst ještě 2. kapitolu. Ony aspoň u mě jsou první dvě kapitoly ještě takový úvod. Komentář pak klidně postačí stylem trochu líbí - pořád nelíbí.