Ze života pedofila 2

Ze života pedofila 2

Příhoda, kterou jsem popsal v první části, zásadním způsobem ovlivnila můj další život.
Hned druhý den jsem před vchodem do domu narazil na dalšího kluka z našeho baráku a jak se ke mně hrnul, hned mi bylo jasné, že si ti včerejší kluci nenechali své náhlé zbohatnutí jenom sami pro sebe.
"Vy dáváte hádanky za peníze??", vyhrknul na mě dychtivě.
"Chceš hádanku?", zeptal jsem se celkem zbytečně.
"Jo!", následovala okamžitá odpověď.
"Tak mi řekni... třéébááá...", v duchu jsem přemýšlel, na co se ho zeptat, aby to nevypadalo moc jednoduše, ale aby to přesto uhodl.
- ...třéébáá... Jaké je hlavní město Francie.
- Já nevim ježiš! Já chodím teprv do třetí třídy!
- No... tak jaké je hlavní město Slovenska?
- já nevím... Varšava?
- tak jaké je hlavní město Česka?
- Praha! Tsss! To je jasné, to jsem hned věděl!
"No... tak dobře. Tak tu máš.", dal jsem mu tu dvacku a pak už jsem jenom sledoval, jak celý rozzářený utíká na druhou stranu našeho baráku. Chvilku jsem měl takový blažený pocit, ale pak mi došlo, že za barákem budou určitě další děcka, kterým se tenhle kluk běžel nejspíš pochlubit. Blažený pocit se změnil v paniku. Nečekal jsem na nic a urychleně jsem zmizel z místa činu.

No problém samozřejmě je, když tohle člověk udělá přímo před domem, kde bydlí. To jsem si uvědomil velice záhy. Další den stačilo vyjít z baráku, udělat pár kroků a už jsem slyšel: "Támhle je! Za ním!"
Obklíčili mě kousek od vchodu a nějaký nový kluk se trochu ublíženě ozval, že jemu jsem ještě hádanku nedal. Tak jsem se nechal obměkčit jeho smutným výrazem, zamyslel jsem se a pak jsem ukázal na veliký javor, pod kterým jsme zrovna stáli, a zeptal jsem se ho, co je to za strom. Jeho odpověď: "Já nevím... Duben?" mě trochu zarazila. "No... Duben to úplně není...", řekl jsem pomalu a dal jsem mu ještě čas na přemýšlení. "Tak co, ví někdo, co je to za strom?", obrátil jsem se pak na ostatní. Nikdo. A to jsem si myslel, že to bude pro děti kolem deseti let lehká otázka. Tak jsem z toho javoru utrhl list a řekl jsem: "Která země má tohle na vlajce?" Okamžitá reakce: "Kanadááá!", "Kanadááá!", řvali všichni včetně holek.
Tak jsem vysolil něco přes stovku a pomalu mi docházelo, že jestli nechci skončit na mizině, tak budu muset s otázkama přitvrdit.

Nejčastěji mě ale bohužel odchytil můj největší oblíbenec, kterého jsem prostě nedokázal nechat prohrát. Jmenoval se Jirka a byl to ten kluk z našeho baráku, který by Varšavu hledal na Slovensku. Ten byl tak hezký, že jsem se do něj vyloženě zamiloval. Bohužel měl věčně v patách velice otravnou mladší sestru, která se taky vždycky dožadovala hádanky a neodradily ji ani otázky typu co je to speleopaleontologie.

Jednou mě ti dva zase odchytili před barákem a zase chtěli hádanku. Už jsem začínal mít docela nouzi o nápady. "Tak nejdřív otázka pro Jirku. Tak mi řekni, na jaké adrese bydlím." (připomínám, že bydlel na téže adrese) "Žukovova 64!", zazněla okamžitě správná odpověď (kterou jsem si dovolil z bezpečnostních důvodů pozměnit). "No výborně, to je chytrý kluk!", pochválil jsem ho obvyklou větou a obvyklou dvackou.
"A teď já!", vetřela se opět sebevědomě jeho sestra.
- Tak ty mi řekni, na jaké adrese bydlí moje babička.
- Héééj! Já nevím, kde bydlí tvoje babička!!
- No tak se nerozčiluj. Když nevíš, tak jsi prostě nevyhrála.
- Hééj, ale to není spravedlivé!!
- Jak není spravedlivé? To máš jako když se zeptají lidí v nějaké televizní soutěži. Když neví, tak prostě nevyhrajou.
- Jenže oni se jich nezeptají, kde bydlí jejich babička!!!
- No hele, Jirky jsem se zeptal podobnou otázku a on to věděl.
- Jo! Ale víš, proč to věděl? Protože on v tom baráku bydlí!
- Fakt? Nepovídej. Tak to měl prostě štěstí. Dostal otázku, na kterou znal odpověď. A tys dostala otázku, na kterou neznáš odpověď, tak se nerozčiluj.
- Héééj!
No nakonec to samozřejmě dopadlo jako vždycky. Jirka mě poprosil, abych mu dal ještě jednu hádanku, aby mohl vyhrát dvacku ještě pro ségru. Ach jo. Už si ani nepamatuju, co jsem se zeptal, ale samozřejmě jsem ho neodmítl, takže jsem stejně nakonec byl zase chudší o 40 Kč.

Při dalším setkání s touto dvojicí jsem už Jirkovi rovnou řekl, že jeho ségře žádnou otázku dávat nebudu, protože s takovýma lidma, jako je ona, prostě nehraju. "A proč jí nechceš dát otázku?", nechápal Jirka. Nevím ani, co mě to najednou napadlo, ale začal jsem s vážnou tváří tajemně vysvětlovat: "Děcka, víte, že lidi se dělí na hodné a zlé, ne?" Oba kývli a tvářili se smrtelně vážně, jako by to opravdu tak bylo. "A víte, jak se poznají ti zlí?", ptal jsem se dál skoro šeptem. "Ne", vydechli tiše a napjatě očekávali to velké tajemství. "No ti hodní mají v rodném čísle na třetí pozici z leva nulu nebo maximálně jedničku a ti zlí tam mají pětku nebo dokonce šestku!", pronesl jsem s významným pohledem na Jirkovu ségru a dodal jsem: "A jak se tak na tebe dívám, tak ty tam budeš mít nejmíň pětku."
"Ne, já tam mám jedničku, já jsem se dívala!", vykřikla chudák holka vyplašeně.
Vystrašený byl ale i Jirka. "Ona tam má fakt jedničku, my jsme se dívali.", ujišťoval mě.
"Jó? To se mi nějak nezdá. To jste se možná přehlédli. Raději se podívejte doma znova.", dráždil jsem jejich zvědavost zlomyslně dál. No a ten den se mi podařilo vyváznout bez hádanek úplně.

Za pár dnů jsem potkal Jirku zase a on mi s hrůzou v očích oznámil: "Ona tam má fakt pětku!"
"Vidíš to, já jsem si to hned myslel.", řekl jsem a smutně jsem pokýval hlavou. "Ale holky to tak mají!", vyjekl zoufale a mi bylo jasné, že u nich doma došlo na velké porovnávání rodných čísel.
"No takže to znamená co?", zeptal jsem se významně. "To znamená... že jí nedáš hádanku.", řekl Jirka.
No obecnější závěr jsem asi čekat nemohl, takže jsem mu to jen odkýval a šel jsem.

pokračování příště...