Ze života pedofila 3

Ze života pedofila 3

Zase jsem vylezl z baráku a zase mě odchytil hlouček děcek, které chtěly hádanku. Přesněji řečeno, chtěli hlavně tu dvacku, kterou jsem jim za uhodnutí dával.
Zkoušel jsem různé postupy. Nechal jsem je třeba, aby si nejdřív sami vybrali nějaký předmět, který měli ve škole, a z něj jsem jim potom vymýšlel otázky. Další možnost byla, aby si vybrali nějaké písmeno a já jsem jim pak dal hádat slovo nebo význam slova na dané písmeno. Výsledky mě občas překvapily.
Jednou si třeba jeden člen hloučku vybral písmeno R, tak jsem se zeptal, co znamená slovo rezidence. Nečekal jsem, že by to děcka z prvního stupně věděly, ale teoreticky by to mohly znát z nějaké počítačové hry.
"Rezidence?", zamyslel se kluk nahlas. "Rezidence?", opakovali taky další členové hloučku a usilovně přemýšleli.
"Rezidence, to je mrtvola.", pronesl náhle nečekaný závěr. "No jo vlastně! To je mrtvola!", křičeli ostatní kluci. "To je mrtvola, která tě chce zabít!", vykřikovali přesvědčeně. "Ehm, cože? A na to jste přišli jak?", ptal jsem se udiveně. "No rezident ívl, přece!", křičeli jeden přes druhého.
No... sice jsem věděl, že Resident Evil je jakýsi horor, ale rozhodně jsem netušil, že je tak populární mezi dětmi na prvním stupni základní školy.

Pokračoval jsem pak dalšími hádankami, až jsme pomalu došli k lesoparku, kde vlastně celá moje kariéra devianta před pár týdny začala. Děcka se najednou zastavily a jeden kluk vykřikl: "Stůjte! Už dál nechoďte!"
Trochu jsem se zarazil a zeptal jsem se: "A proč jako?"
"My s váma do lesa nesmíme.", špitl provinile.
Bylo mi hned jasné, odkud vítr vane, ale samozřejmě jsem jejich rodičům nemohl mít za zlé, co si o mně mysleli. Myslel bych si to samé, kdyby za mnou přišlo děcko s tím, že mu nějaký pán dává "jen tak" peníze. Vlastně mi tím prokázali službu, protože z lesa byla rázem zóna, kde jsem byl před děckama chráněný. I když na některé vykuky neplatil ani les a u některých jsem měl dokonce pocit, že je snad rodiče za mnou sami posílají pro prachy.

Byl to třeba i případ dvou asi patnáctiletých kluků, kteří se mnou šli klidně i do lesa. Rodiče je teda za mnou asi neposílali, ale prostě se už nebáli. Šli se mnou a kvůli něčemu se hádali a nadávali si: "Ty jsi debil!", "Ne, ty jsi debil!", "Ty jsi debil!!"
Tak jsem dostal nápad a začal jsem s hádankou: "Víte, debil, to vlastně není sprosté slovo. To je odborný pojem, který označuje určitou duševní zaostalost. Větší zaostalost má potom imbecil a ještě větší má... No schválně, kdo?"
Kluci se zamysleli a začali pálit jeden za druhým: "Chuj!", "Kokot!", "Čurák!"...
"Ale ne, vždyť vám říkám, že to není nadávka, ale odborný pojem!", kroutil jsem hlavou.
"Jo odborný! ...", zamysleli se opět kluci. "Zmrd!", zazněl další pokus.
"No...", už jsem nevěděl, co říct.
"Tak jaké je první písmeno?", zkusil to pak vychytrale jeden z nich.
"I", prozradil jsem. "I?", opakoval nevěřícně. "A druhé?"
"D", dodal jsem. "ID??? Co to je? A třetí?"
"Zase I", doplnil jsem už rezignovaně.
"IDI...? Jo IDIOT!!!"
"Ano, Idiot, to je chytrý kluk!", dal jsem jim oběma dvacku a byl jsem rád, že se mnou nechtěli jít celou cestu až do Tesca.

Jiní případi podobného věku se zase nehodlali smířit s tím, že jsem je nenechal nic vyhrát. Pořád mi blokovali cestu a pořád chtěli nové hádanky, protože ty, co jsem jim už dal, jim připadaly strašně těžké.
Nutno přiznat, že jim tak připadaly právem. Když jsem byl rozhodnutý, že nic nevyhrajou, tak jsem se prostě nechtěl jen tak vzdát. Však už to nebyly malé děti, aby je to rozbrečelo.
Nakonec jsem jim teda velkoryse nabídnul, aby si sami vybrali oblast, ze které chtějí dostat otázku, když jim připadá všechno tak těžké. Myslel jsem si, že je přechytračím v jakémkoliv oboru. Ale to jsem se trochu přepočítal. Výrostci totiž bez váhání vyplivli: "Fotbal!"
A sakra, tak to jsem nečekal. O fotbale vím jen to, že se při něm kope míč do brány a říká se tomu gól, ale tím bych je asi nezaskočil. Pak mě ale napadlo, že bych to mohl nějak převést na jazykovou otázku, jako třeba podle jakého vzoru se skloňuje slovo fotbal, ale to mi připadalo taky moc jednoduché. Kluci už začínali tušit, že trefili přesně moje slabé místo, a na tvářích se jim začaly objevovat vítězoslavné úsměvy. To jsem jim ale nechtěl v žádném případě dopřát, takže jsem se nakonec uchýlil k jinému jazykovému podrazu, který mě mezitím napadl. "Určitě víte, že v našem městě působí fotbalový klub Baník, že?", začal jsem navlékat tu svoji šaškárnu (a laskavý čtenář už asi tuší, v jakém městě se všechno odehrávalo).
"No jasně!", vyhrkli nadšeně kluci, kteří by nepochybně byli schopni vyjmenovat všechny hráče současné i minulé, stavy všech zápasů a já nevím co ještě. "No tak mi řekněte, co vlastně znamená to slovo baník.", nechal jsem jim zmrznout jejich nadšené úsměvy na rtech.
Chvilku bylo ticho a pak to jeden z nich prostě zkusil: "Balon?"
"No... balon to zrovna není...", řekl jsem a tím jsem odstartoval smršť dalších pokusů: "Branka!", "Hřiště!", "Stadion!", "Tyčka!", ...
"Kdepák, to nesouvisí přímo s fotbalem.", napověděl jsem jim mírně.
"A s čím to souvisí?", zeptali se nechápavě.
"No spíš s naším městem jako takovým.", bránil jsem se bližší nápovědě.
Když jsem viděl na jejich bezradných tvářích, že mám vítězství v kapse, tak jsem je ještě trochu poškádlil na závěr, aby je ani nenapadlo mi ještě dál blokovat cestu: "Teda to je ostuda! A to jste fanoušci Baníku? A ani nevíte co to baník znamená?"
"Tak co to teda znamená?", vzdali to kluci nakonec.
"No baník znamená slovensky horník", řekl jsem vyčítavě. "A taková jednoduchá otázka to byla.", dodal jsem ještě s povzdechem, když jsem se konečně vyvlekl z jejich obklíčení. Nechal jsem je tam stát lehce přimražené a vyrazil jsem vesele na nákupy.

pokračování příště...